Součástí populární politické mytologie je dnes tvrzení, že vládu Mirka Topolánka v roce 2009, uprostřed českého předsednictví Evropské unie, „položila“ sociální demokracie. Skutečností je, že ČSSD tehdy sice vyvolala hlasování o nedůvěře vládě, ale neměla dostatek hlasů, aby nedůvěru skutečně mohla vyslovit. Hlasy, které o pádu vlády rozhodly, patřily tzv. odpadlíkům od koaličních stran: Vlastimilu Tlustému, Jan Swchippelovi, Olze Zubové a Věře Jakubkové. Zatímco první dva byli spojeni s občanskými demokraty, Zubová a Jakubková byly zvoleny původně na kandidátce zelených.

Jen málokdo v ČSSD tehdy věřil, že by vláda mohla opravdu padnout. Hlasování o nedůvěře spíš představovalo pro ČSSD jako už několikrát před tím příležitost zkritizovat v přímém přenosu Topolánkovu vládu. Snaha Topolánkova poradce Marka Dalíka zabránit tomu, aby Česká televize vysílala kritickou reportáž o bývalém sociálně demokratickém poslanci Petru Wolfovi, podezřelém ze zpronevěry, byl sice pádným důvodem k hlasování o nedůvěře, ale když vláda padla, čelní představitelé ČSSD se zdáli být překvapeni.

Rozhodující roli, kterou jen málokdo v ČSSD předpokládal, totiž sehrál prezident Václav Klaus. Byli to jeho spojenci, Tlustý a Schwippel, kdo nakonec vládu „položili“. Zda tak učinili po přímé domluvě s Klausem, nebo jen Klausovi „odečítali ze rtů“, není úplně podstatné. Moment překvapení byl natolik velký, že ČSSD v podstatě neměla jasný scénář, co si s vládní krizí počít. I proto se pak vedla složitá jednání o ustavení úřednické vlády Jana Fischera a hledala se, neúspěšně, co nejrychlejší cesta k předčasným volbám.