Deník Referendum Domov

Za týden začne v Praze festival Prague Pride. Gayové, lesby a další příslušníci menšinových erotických preferencí dnes souhrnně označovaní jako lidé queer se v represivní společnosti museli se svou orientací skrývat. V zemích, které tehdy i dnes hlasitě křičí o svobodě a demokracii, šli za to do vězení dávno poté, co byla v komunistickém Československu zrušena trestnost sexuálního soužití osob stejného pohlaví. Je to projev civilizovanosti, že dnes už většinové populaci v Evropě nevadí trochu odlišní lidé a nevyčítá se jim, že obvykle méně přispívají k rozmnožování lidstva. Je to prostá tolerance, právem očekávaná i vůči etnickým a náboženským minoritám. Heterosexuální většina je si dnes už natolik jista sama sebou, že se neobává, že svoboda pro gaye a lesby a jejich otevřená přítomnost ve veřejném prostoru by je svedla na scestí.

Dnes už festivaly jako Prague Pride nemají za cíl politicky prosazovat právo lidí stejného pohlaví na regulované soužití. Ve státech, jako je Česko, už demokratické a liberální politické síly toto právo prosadily. Proti registrovanému partnerství a proti hrdě přiznané příslušnosti už dnes vystupují jen primitivní mačové.

Dokonce už není nutno hlasitě požadovat uznání od křesťanských církví. Značná část křesťanů reformačních tradic s tím už dnes nemá potíže. Někde takové páry tam sezdávají církevním obřadem. Jinde jim dopřávají požehnání a podporu na společnou cestu životem. U nás se Českobratrská církev evangelická podrobně vyslovila na svém 31. synodu na jaře r. 2005 ve dvaadvacetistránkovém dokumentu Problematika homosexuálních vztahů (PDF). Probírá tam biblické texty uváděné někdy proti soužití osob stejného pohlaví a jejich legitimní výklad. Synod přihlíží i k podobně vyloženému lékařskému stanovisku. Na jedné straně odmítá absolutizaci sexuální orientace jako naprosté danosti, s níž nelze nic dělat, jen se podřídit jejím puzením, což, jak se v dokumentu konstatuje, platí o homosexuálních i heterosexuálních lidech. Na druhé straně výslovně uvádí, že sexuální orientace není určujícím měřítkem pravého lidství (a manželský svazek jeho jediným možným naplněním). Tímto měřítkem je podle zvěsti Nového zákona pouze Kristus sám, pravé lidství je v něm darované. To zřetelně otevírá cestu k přijetí homosexuálů v církvi: sexuální orientace není tím, čím by měl být člověk poměřován, podle čeho prověřován a hodnocen.

Římskokatolická církev reprezentující zhruba polovinu všech křesťanů činí pozvolné kroky od represivního pojetí homosexuality k lidskému a křesťanskému přijetí. Ostře odmítavý postoj najdeme už jen u agresivních římskokatolických a evangelikálních ultrakonzervativců. Homosexuální členové těchto církví mají dnes už dostatečnou sebeúctu na to, aby žili své životní partnerství v dobrém svědomí.

Prague Pride řeší jiné otázky. Queer lidem se už víceméně podařilo se etablovat jako uznávaná menšina. Jsou tu však i jiné menšiny, které se zatím nedokázaly tak dobře zorganizovat a občansky požadovat své právo. Organizátoři Prague Pride se jim letos budou věnovat. Vedle tradičních veřejných diskusí, výstav a koncertů bude tentokrát program věnován menšinám v menšině. Jeden programový blok je věnován Romům, samozřejmě za jejich aktivní účasti. Výstava v piazettě Národního divadla bude věnována různým typům queer rodin. Dalším tématem budou lidé menšinových sexuálních orientací s handicapem. Při příležitosti promítání filmu Opětovné setkání s Markétou bude páteční čaj o páté, kde se tělesně postižení budou dělit s přítomnými o své zkušenosti. Duchovní zkušenosti queer lidí budou tématem setkání, na němž reprezentanti tradičního přírodního náboženství, buddhismu, judaismu a tří křesťanských vyznání budou číst texty a debatovat s přítomnými o souvislostech. V rámci festivalu proběhne i ekumenická bohoslužba.

Festival se neobešel ani letos bez komentářů. Jeden politik dává překvapivě průchod svým sexuálním fantaziím a interpretuje shora popsané aktivity na festivalu mimo jiné těmito slovy: Je to odpudivé divadlo. Hoši v růžových kalhotkách vrtí prdelkami, dráždivě polooblečení transvestité se pohupují v bocích, obscénní pohyby jazykem i pažemi, frikční pohyby pánví. Protože se také z rozhovoru pro extremistický EU Portál ze 17. července vyslovuje, že akce jako festival Prague Pride svoji provokativní okázalostí a agresivním, odpudivým exhibicionizmem popírá křesťanské, rodinné i společenské hodnoty, ba i obyčejnou lidskou slušnost, předpokládali bychom, že jde o labutí píseň prezidentova vicekancléře Petra Hájka, pro kterého Václav Havel byl neomarxista, Tomáš Halík je inženýr vydávající se za kněze a rozhodnutí ústavního soudu jsou smutnou komedií.

Rozhovor však, ač je to k nevíře, poskytl senátor zvolený za stranu, která u nás prosadila zákon o registrovaném partnerství, jejíž sesterské strany v zemích tradiční evropské civilizace prosazují důslednou emancipaci potlačovaných menšin. Vyslovil se tak senátor za ČSSD Pavel Lebeda. Nemělo by nás to překvapovat poté, co senátor zvolený s podporou téže strany Miroslav Antl, ač její nečlen, požadoval, aby se u pachatelů trestných činů evidovala etnická příslušnost. Jednak zákonodárce netuší, že etnická příslušnost občana je státu neznámá a jednak otevřeně rasisticky spojuje tendenci k určitým zločinům s romskou příslušností. Nemělo by nás to udivit, když anticiganistické tóny zněly i v předvolební kampani sociální demokracie r. 2010. Naštěstí aspoň v tomto posledním případě se vedení strany včas od těchto projevů distancovalo.

Sociální demokracie stojí podle metody politického kompasu v pravém horním, tj. pravicově autoritativním kvadrantu, jen o něco blíže středu než strany tradičně označované jako pravicové. To je součást dnešního posunu politických programů pod agresivním tlakem finančních institucí a jejich politických agentur. Přece však sociální demokracie v zemích, kde ještě zaznamenáváme zbytky klasického evropského přístupu k politice, představují alternativu. Prosazují rovnost příležitostí a snaží se zákony regulovat univerzální ekonomicko-politický konflikt. U nás pozorujeme tradiční orientaci u některých sociálních demokratů, naštěstí i u některých lidí, z jejího dnešního vedení. Rasistické, konzervativní, nacionalistické a mafiánské praktiky v regionální a krajské stranické politice nenabízejí velkou šanci vybřednutí, pokud se strana jasně a oficiálně nevymezí.

Je škoda, že sociální demokracie ztratila většinu v Senátu, Možná je však dobře, že se očistí od lidí, kteří jsou daleko od sociální a demokratické politiky. Pokud strana těmto lidem řekne jasné ne, ztratí možná ty, kteří v ní vidí budoucí výtah k moci, ale získá dnes voličsky nejisté a váhající stoupence důsledné alternativy. Kromě těch, kteří už jasně dali najevo, že jsou (a zřejmě byli) jinde, by se dalo i senátoru Lebedovi doporučit, aby si vybral jiný politický směr. Kdyby mu nebylo 72 let, doporučil bych mu Mladé konzervativce. Nebo by se mu možná líbilo občanské sdružení D.O.S.T., iniciativa prosazující pohlavní, etnickou a náboženskou diskriminaci, a bojující bok po boku s Andersem Breivikem proti multikulturalismu.