Vysočina - jihlavská gubernie?

Jan Sapák

Kraj Vysočina není spontánně vzniklým samosprávným krajem, obtiskem již existujících vztahů. Nezakládá možnost, aby se jeho obyvatelé stali společenstvím občanů a smysl vzniku krajů byl naplněn. Nemá pro to terénní předpoklady.

Nedávno jsem se, dotkl smysluplnosti krajů a východisek, která mají zakládat souznění občanů s jejich veřejnou správou. Aby samospráva byla skutečně samosprávou, sloužila svému poslání a rezonovala s životem. Každý obvod — správní a samosprávný zvlášť — má stavět na skutečnosti. Má rezonovat se životem v jeho terénním rozložení. Správní jednotky jsou prostorová uspořádání mezilidských vztahů, a měly by být jen formalizací toho, co již existuje.

Nejsme kolonisté a nestavíme na zelené louce. Lidé zde již usazeni jsou, a to dávno. Sídla tvoří dlouho rozvrstvenou soustavu. (Nemluvím o vysídlených oblastech v pohraničí, to je jiná kapitola.) Jejich hierarchie ve všech úrovních, nemusí vždy odpovídat velikostem ale i přirozenému „magnetismu“, pravé dostupnosti navzájem.

Je-li něco nově zřizováno, mělo by to z daného vycházet. Podle toho můžeme poznat, kde jsou opravdová centra, přirozené obvody s autentickou spádovou interakcí. Jen tak vznikne struktura, sloužící lidem. V roce 2001 vzniklo ústavním zákonem čtrnáct samosprávných krajů. Jen ale některé z nich byly ověřené životem a praxí, byly skutečným společenstvím občanů a jejich centra rostla od počátků s nimi. Některé ale vůbec ne.

Centrum ať malého spontánního obvodu nebo celé země je přirozeným a dávno „vyhmataným“ těžištěm krajiny. Prvotním obyvatelům trvalo staletí, než to ověřili. Důležité je, že k němu vede nebo z něho vybíhá pavučina cest. Aniž by to kdo zařizoval, rostlo mezi ním a okolním plenérem předivo živých vztahů. Centra jsou různého hierarchického postavení od lokálních až po hlavní metropole.

Kraj Vysočina není spontánně vzniklým samosprávným krajem, obtiskem již existujících vztahů. Nezakládá možnost, aby se jeho obyvatelé stali společenstvím občanů a smysl vzniku krajů byl naplněn. Nemá pro to terénní předpoklady. Naopak, těžko bychom se dohledali jen pár vlastností, dokládajících, že tento obvod existoval sám o sobě dříve, než byl formalizován. Občané si jej nevybrali a „dějiny necertifikovaly“.

Kraj Vysočina je svévolí a měl při svém zrodu jiné poslání než službu občanům. Měl spíše být hračkou jeho prvního hejtmana — pro něj a z jeho chtění stvořen a svezlo se s tím zlomyslné nastavení nohy tehdy slábnoucímu volání po znovuustavení zemí. Je ustaven odlišně od jiných krajů. Překračuje totiž zemskou hranici ale tím i přírodní předěl vysokého řádu (úmoří). Rarita, kterou jinde nenajdeme.

V geometrickém středu sice leží úctyhodné město, které však je městem sui generis, ne takovým, které se vyvinulo společným růstem s okolní strukturou. Vzniklo jako „výsadek“, pro vytěžení cenné rudy. Bylo bohaté, ale nežilo v interakci s širým územím. Jak by také mohlo, ono vzdálenější okolí existovalo již dříve a dávno bylo navázáno na jiná těžiště.

Jihlava není nadána přirozeným magnetismem pro tak rozsáhlé území. Už nedaleké obce tíhly jinam - na jednu stranu do Čech a na druhou na Moravu a jen málo to změnil nabídnutý komfort dálnice.

Vznik kraje Vysočina prořízl spontánně vzniklé a fungující sídelní textury umělým zásahem a vytrhl je z živých vazeb. Protože je řídce osídlen, „musí“ být jeho plocha „rozlezlá“, aby vůbec dosáhl minimálního stavu obyvatelstva. Došlo tím k paradoxům, kdy k tomuto kraji náležely i obce v předpolí Brna.

Každý, kdo znal strukturu cest, jejich stav a terén, kudy se vinou, věděl, jak bídná pro ně byla dostupnost Jihlavy. Právě tento extrém, kdy bylo výhodnější cestovat do Jihlavy přes Brno, vedl nakonec až k rebelii, sérii místních referend a odchodu obcí z kraje. Je na místě pochybovat, že kraj Vysočina je reálným územním společenstvím občanů. Víc a více symptomů naléhá, že jím nikdy nebyl.

Jsou to enklávy rozmanité, od sebe více oddělené než přirozeně příchylné. Co má společného Štěpánov hluboko v údolí Svratky s Obrataní v Čechách? Co má společného Leština u Světlé s Mohelnem? Tuze málo. Pohled na mapu, bez výškových značení bez znalosti krajiny a života v jejich sídlech, může klamat, že Jihlava je i reálným ohniskem a sídla mezi sebou propojena pulzujícími trajektoriemi.

Je či není Vysočina živým organizmem, společenstvím občanů jako autentické územní entity? Na mapě vypadá úhledně a souměrně. Ale jen na mapě - a jen schematicky. Co se snad jeví spořádaně, je ve skutečnosti spojením dvou rozdílných zemských entit s mnoha diverzifikovanými enklávami. Centrum bylo pro službu tak rozsáhlému areálu mimořádně špatně vybaveno budovami, personálně, i silou vlastního života. Je to umělý konstrukt inženýrů moci.

Jihlava je nejmenším z krajských měst, dokonce o řád nižší. Je nutno pochybovat o tom, zda může dobrou službu takové ústředí plnit „svému“ rozlehlému území, občanům. Není totiž uzlem a průsečíkem cest z různých částí kraje. Jeho geneze nebyla v interakci s tímto osídlením, ale rostlo ze své vlastní podstaty.

Mnohé lokality nemají s Jihlavou přímé železniční spojení: Žďár, Humpolec, Křižanov, Bystřice nad Pernštejnem, Velké Meziříčí. Ostatní spojení jsou krkolomná a pomalá. Slušné je jen s Havlíčkovým Brodem. Žádna z tratí není hlavní, jsou archaické, zanedbané a zápolí s terénními potížemi.

Platí to i pro větší části silniční sítě. Cesty jsou nízkých tříd, chatrné, v členitém terénu. V zimně náhle nesjízdné. Ani dálnice není velkou pomocí. Přímé spojení po ní mají s Jihlavou jen Velké Meziříčí a Humpolec, a ona sama na dálnici ani přímo neleží. Ještě Pelhřimov a Velká Bíteš, leží poblíž dálnice.

Uspokojivé spojení mají snad Moravské Budějovice a Havlíčkův Brod, na staré císařské silnici. Třebíč má sice s Jihlavou slušné spojení silnicí 1. třídy, ale stejně daleko má do Brna. Pozorujme, jaká je nabídka spojů z odlehlých částí kraje a jaké jsou jízdní řády. Stav stručně vyjmenovaných cest je ale jen symptomem skutečné kvality sídelních interakcí.

Nejde jen o dosah centra ze sídelních enkláv. Jde o jejich spojení mezi sebou. O reálnou příčnou dostupnost jednotlivých obcí. Aby se mohl naplnit předpoklad živého společenství. Spojení je chabé a málo propustné. Žívá sepjetí existují jenom tam, kde byla již dávno - v mikroregionech.

Napříč krajem jako celkem se provzuje jenom několik umělých programů. Některé skutečné, malé regiony konstrukt tohoto kraje přeťal. Tak byl oddělen Pelhřimov od Tábora, Bystřice nad Pernštejnem od Tišnova. Náměšť od Rosic, Dačice od Slavonic, Třebíč od Brna, Znojmo od Moravských Budějovic. Cestovat mohou stále, ale co společné programy, spolupráce? Pro to snad kraje existují. Třeba pro společnou kanalizaci. Celkové sepjetí je přeludem.

Netroufl jsem si mluvit o identitě obyvatel, kterých se to týká především, Oni se mají vyjádřit. Něco o jejich spokojenosti tušíme. Hodnocení subjektivní stránky náleží pouze a jen jim. Tu a tam se již projevili, jak je to celkově spíše jen tušíme, možná že se projeví více časem.

Že ale subjektivní rezonance občanů s „jejich“ krajem nebude vřelá a může souviset i nějakou mírou zemské identity naznačují výsledky prvního cenzu po revoluci v roce 1991. Výsledky rozepsané po obcích ukázaly, že míra přihlášení se k moravské národnosti byla u sousedících obcí po jedné a druhé straně hranice odlišná. Sice velmi nízká ale přesto pozorovatelná. Směrem do vnitrozemí Moravy bylo skóre významnější.

Na Vysočině žádné jedno jediné reálně magnetizující centrum není. Je tam ohnisek nejméně pět: Pelhřimov a Brod na české straně, Třebíč, Jihlava a Žďár na moravské. Pak ještě centra menší. Klam a omyl je založen na tom, že vše společně leží na Vysočině.

Pro sídelní strukturu ale nejsou rozhodující vrcholy útvaru ale spádová území skloněná k nížinám, cesty jsou určovány směrem a spádem údolí. Žádné horstvo území nespojuje, ale dělí.

Nakonec ještě jeden z příkladů — Třebíč. Je to stabilní ohnisko společenských vztahů, jen o vlas menší Jihlavy, s vlastní starou a pevnou identitou, původním obyvatelstvem, klidným sebevědomím a společenskou kulturou. Třebíč je pravým spádovým centrem širokého okolí. Byla naučena mu sloužit. Je neformální sídelní autoritou vetší části moravské strany Vysočiny. Nemusí to být jištěno uměle. Jeho potence je nyní promarněna.

    Diskuse
    FZ
    July 9, 2012 v 11.20
    Nezlobte se, ale to co píšete jsou nesmysly
    Kraj Vysočina představuje přirozeně vzniklý celek geograficky kopírující Českomoravskou vrchovinu. Havlíčkův Brod má blíže k Jihlavě než k Pardubicím, Pelhřimov blíže než k Českým Budějovicím, Žd¨ár nad Sázavou blíže než k Brnu. Co má společného Ledeč nad Sázavou s Ústím nad Orlicí, Humpolec se Strakonicemi či Telč s Břeclaví? Vůbec nic, naopak idea "společné Vysočiny" tyto místa spojuje. například já pocházím z vesnice, odkud je do Jihlavy 17 km, ale do Pardubic téměř 80.
    Slušné dopravní spojení mají s Jihlavou všechna bývalá okresní města (i z Třebíče je to do Jihlavy blíže než do Brna) , z periferií regionu je to horší, ale tak je to ve všech krajích. Též nesmyslné jsou vaše řeči o moravské identitě, nic takového zde nepozoruji a jedním z důvodu proč byl tento kraj zřízen aby se tyto nacionalistické projevy eliminovaly.
    JP
    July 9, 2012 v 12.56
    Vyšší územně správní celky jsou paskvil
    Tuzemské vyšší územně správní celky jsou paskvil už způsobem svého vzniku a série komentářů Jana Sapáka to vcelku přesně vystihuje. Jihlava skutečně je toho jedním z nejkřiklavějších případů (společně s Karlovými Vary a jmenovanými Pardubicemi).

    Znetvořené krajské uspořádání se projevuje mnoha deformacemi českého veřejného života (politické strany jako konfederace krajských organizací, kraje bez přirozeného veřejného mínění jsou pařeništěmi korupce, nulový vztah lidí k vlastní samosprávě, na jejímž vzniku neměli podíl, se promítá do jejich občanské angažovanosti atd).

    Moravská identita je celkem nepopiratelný fakt, byť je pociťována často spíše jako příslušnost regionální či zemská, nikoli jako příslušnost národnostní. Zatím. Popírání a potírání této skutečnosti je totiž nejlepší způsob, jak ji dát vystoupit v radikálnější podobě.
    Jakube, a jaký systém územně správních celků byste tedy navrhoval? Již přežité zemské členění? Systém velkých krajů, co byl před rokem 1989 či snad rozdělení republiky na 300 malých okresů (obcí s rozšířenou působností)?
    JS
    July 9, 2012 v 14.00
    Pozvání k věcné debatě


    Milý pane Zíko,
    ale kdepak, nezlobím se. Naopak jsem tomu rád, že se konečně započala rozprava o tomto kraji. Doposud se skoro jen mlčelo. Nepochybuji o tom, že názory se budou různit. Tento předmět nutně ponese rozdílnou zkušenost a tím i názory. Jistě váš hlas autentického svědka patří k věci a je cenný. Zatím je to názor jednoho člověka z půl milionu.

    Dovolím si ale nesouhlasit že hlásám nesmysly. Co je nesmyslného na tom konstatovat, že kraj vznikl uměle, když skutečně uměle vznikl - jako následek svévole. Opravdu bych se rád přesvědčil, že existovalo spontánní a dost reprezentativní hnutí, které naléhalo na veřejnou moc, aby obdobný kraj vznikl a hlavně zda bylo politicky relevantní. Víte-li o něčem takovém, budu vám věru vděčen, dáte-li vědět. Opravdu by mě to odborně zajímalo.
    Snad nebudu pyšný, když řeknu, že velmi dobře vím, jak složité je odposlouchat tep osídlení a vystihnout správné rozložení obyvatel. Stanovit správné újezdy, jak se kdysi trefně říkalo. Tentokrát se ale musím omluvit já. Nestačil jsem si všimnout, že by byl byť jen sebemenší pokus zajímat se o názor těch, kterých se to týká, když byl útvar Vysočina osnován. Nemohu se zdržet říci, že pokoutně, jenom s chatrnou fasádou demokratického procesu. Jako (dokonce ústavní) přílepek. Proč asi před několika lety nastala ona secese v povodí Loučky?
    Také jsem netvrdil, že Jihlava nemá spádové území žádné, to by byl nesmysl. Pravil jsem jen, že ani zdaleka není totožné a oním krajem, jež se jmenuje Vysočina. Konec konců vašemu svědectví mám sklon i věřit a nedovolil bych si nazvat je nesmyslem. Jste, co by kamenem dohodil od Jihlavy. Moc bych se divil, kdyby, jste nepociťoval spádovost. Asi by bylo cenné poznat, zda váš názor sdílí ve vašem místě úplně všichni.
    Také ale nekupluji Ledeč nad Sázavou s Ústím nad Orlicí, jak jste mi přisoudil. To vyžaduje opravdu zodpovědnou a citlivou práci. Naproti tomu Vaši poznámku o Telči beru jako k věci, ale podmíněně. Vím, že Telč patří jistě do Jihlavského osvětí, že to je Horácko atp. Rozhodně to je na vážné zamyšlení. Stejně dobře také ale vím, že jak Telč, tak Břeclav leží na Dyji. „Leží na jedné vodě“. Souvislosti povodí jsou ty nejvážnější, které dávají oblastem, újezdům, obvodům smysl. Vždy tomu tak bylo. Co mají společné je právě to odvodnění. Tím to ale neuzavírám.
    Kanalizace (na blízko), znečištění toku, smysluplná protipovodňová prevence. Ostatně dovoluji si znovu připomenout, že většina trasování cest, je v závislosti na toku a nikoliv jinak. Tak to prostě je. A ještě nakonec připomínka: snad známe dobré demokratické nástroje, jak ověřit pravé tužby obyvatel. Nebo jsem přehlédl, že právě zde byly použity? Pak bychom se nemuseli dohadovat.
    July 9, 2012 v 15.46
    přirozené kraje nejsou
    Sice se mi také nelíbí podoba krajského uspořádání, taky si nemyslím, že má Jevíčko patřit pod Pardubice a Středočeský kraj začínat u svijanského pivovaru, ale ten důraz na "terénní předpoklady" autor prostě přehání.

    Taky se rád dívám do mapy, kudy vede které rozvodí, ale kraje by tu měly být kvůli občanům, nikoli řekám (i když: lepší kvůli řekám než k vůli šíbrům). Když přijedete do horního Pojizeří vysvětlovat, aby si místní rozmysleli tu svou spádovost na Liberec, když z něj voda odtéká dokonce do jiného moře, zatímco s Hradcem (do 1989) nebo Prahou je to OK, nejspíš neuspějete.

    Stejně tak vítám širokou participaci na podobě uspořádání samospráv, ale obávám se, že výsledek nebude totožný s hydrogeologickou mapou. Podobně s horami: jak se vůbec ploché Polsko mohlo dobrat k jakž takž funkčním 16 vojvodstvím?

    Jinak souhlasím, že zpochybňování současného uspořádání je na místě. Je otázka, zda by bylo lepší mít víc menších či míň větších, více či méně samosprávných celků, nebo zda kraje zrušit úplně. Je otázka, jakou a zda vůbec mít další rovinu samosprávy mezi obcemi a státem (nebo zemí): v takové Itálii nebo Španělsku mají totiž tyto celky velikostí rozhodně blíž k Čechám a Moravě (popř. Slezsku) než ke Karlovarskému či Zlínskému kraji.

    K JP: víceméně ano, ale opět: terénní předpoklady v tom hrají jen jednu z rolí.
    JS
    July 9, 2012 v 17.04
    Pozvánka k věcné debatě
    Ano, jde o lidi a ne řeky. Jenže, osídlení se řídila hlavně podle řek. Ať se vám to líbí či nikoliv. Ano územní celky jsou kvůli lidem, kteří jsou usazeni v závislosti na vodě (nejenom řekách) a terénu.

    Nejde o to dívat se do map z kratochvíle. V mém případě to je profese. Nepravím, že rozvodí je jakými si předpisem, podle kterého si lidé řídí, pohlédnou li na papír. To v mém spisku není. Nebo snad ano?

    Prosím, máte-li opravdu zájem, sledujte hustoty a genezi osídlení. Jen něžně upozorňuji, že obojí je ve vysokém stupni korelace s terénem. Vysoký stupeň korelace není totéž co stoprocentní shoda. Ta korelace nastala zajisté z více důvodů, než jen kvůli povodním a kanalizaci, ač to jsou důvody pro spolupráci arci důležité. Mát-li zájem, soustřeďte se třeba na závislosti, dle kterých jsou trasovány železnice a jak velkým problémem, byť nákladně řešitelným, jsou přechody přes předěly. Zkuste si prosím vzpomenout, že tunel pod Mont Blankem sice postavit lze, ale daní je neúměrné riziko katastrof.

    Ať už si o mých náznacích myslíte cokoliv - což vám neberu - průmětem rozvodí jsou pásy nejnižších hustot osídlení (sledovat po katastrech). To není věc k mudrování, ale ohledu k faktům. Že jsou z těchto závislostí výjimky - je nabíledni. Leč ty nezapřou, že tomu tak je.

    Ověřte si také prosím, jak korelují rakouské země a švýcarské kantony s rozvodími. Že to v rovinatém terénu platí mnohem méně je snad jasné. To jsem ale již napsal. Naše země ale není ani Polsko, ani severní Německo ani Rusko, ani Nizozemí. V tom je ten vtip.
    July 9, 2012 v 22.37
    Horáci všech zemí, spojme se!
    Myslím, že Jan Sapák je moravský nacionalista a Vysočina mu leží v žaludku, protože zalehla zemskou hranici a nedovolí ji vytyčit.

    Ta hranice leží někde mezi mým rodným Pelhřimovem a třicet kilometrů vzdálenou Jihlavou, a já nevím kde přesně, protože žádný předěl není cestou vidět. Vyrůstal jsem v Jihočeském kraji, do jehož centra, Českých Budějovic, jsem to měl zhruba stejně daleko jako do Prahy. Jako středoškolák jsem rád jezdil na krajská soustředění k předmětovým olympiádám, pořádaná na Šumavě, ale o moc blíže než do Krkonoš to nebylo; školní výlety do Tater jsem měl taky rád. Nejbližší ZOO jsme vždycky měli v Jihlavě a jeli jsme tam se školou i na exkurzi do zákulisí Horáckého divadla, přestože divadlo má Pelhřimov i vlastní. Co jsem na světě, spadá Pelhřimov do obvodu jihlavské psychiatrické léčebny, což mimo jiné obnáší, že pokud se v Pelhřimově opijete steskem po obnoveném zřízení zemském, skončíte na protialkoholním oddělení právě v Jihlavě.

    Vyhlášení Jihlavského kraje v Pelhřimově velké nadšení nevzbudilo. Nešlo ovšem o to, že území kraje by bylo nějak nepřirozené, nýbrž o to, že České Budějovice už fungovaly jako krajské město léta, vše potřebné v nich bylo vybudováno, a tak se nijak nezdráhaly dělit se o prostředky i se vzdálenou periferií kraje. Jihlavu oproti tomu čekalo budování krajských institucí, mocný rozvoj krajského města, a tak všechny ostatní okresy musely počítat, že v počátcích nového kraje, jejichž délku bylo těžké předem odhadnout, přijdou zkrátka.

    Přejmenování umělého Jihlavského kraje na Vysočinu svědčí o tom, že právě tento kraj je z těch nových, umělých, umělý nejméně. Ona i Šumava tvoří přirozený region s Bavorským lesem a českou stranu Krkonoš spojují s polskou tradiční pašerácké stezky, a Českomoravská vysočina navíc nemá žádný nepřekročitelný hřeben, který by ji na stranu moravskou a českou nějak přirozeně dělil. Vysočina je jedna a všichni jsme tam horáci, žádný majetek boháčů z polabí (nebo třeboňské pánve) ani z Hané.

    Dnes, kdy se i Jihlava už stala starým krajským městem, pochybuji, že by se někdo v Pelhřimově toužil vrátit pod České Budějovice. Nota bene když tam vládnou kmotři z ODS, vesele i v koalici s ČSSD. Kdo by chtěl patřit k poddaným Knížete z Hluboké?

    Je pravda, že sám jsem odjel za kariérou ku Praze, ovšem můj bratr se na podobnou cestu vydal do Brna. Z chudého kraje je často třeba putovat za prací, ale je jedno na kterou stranu.
    Ono jde o to, aby obyvatelé kraje cítili nějakou identitu s ním spojenou. Dobu krajských rozdělení před rokem 1989 nepamatuji, ale i poté, když můj rodný okres Havlíčkův Brod byl stále spojován se vzdáleným Hradcem Králové, cítil jsem, že něco není v pořádku. Podobně to bylo i jak píše pan Macháčkem se vztahem Pelhřimova a Českých Budějovic. Pokud zde obyvatelé měli vazbu k nějakému většímu městu, nebyl to již zmíněný Hradec Králové či České Budějovice, ale Praha.
    Pokud by se měly vytvořit kraje větší, což je jistě racionální argument, bylo by dle mého bylo vhodné na ůzemí Čech zřídit dva kraje- západočeský a východočeský. Sídla by však neměla v Plzni či v Hradci Králové, nýbrž v Praze, což je místo, které obyvatelé Čech obvykle chápou jako město vyšší instance.
    July 15, 2012 v 18.44
    Pane Macháčku, myslím, že obviňovat pana Sapáka z moravského nacionalismu je skutečně ukázkou nejen hrubého nepochopení smyslu článku, ale i důkazem toho, kam až může sáhnout obhájce toho, co vzniklo sice v demokratickém prostředí, ale zcela odtrženě od reality, uměle a vyhovujícím způsobem pro mafiánské kliky, které mimochodem zmiňujete např. z Jihočeského kraje. Tedy 14 současných gottwaldovských krajů, které komunisté zrušili v roce 1960 již po 11 letech existence. Byly totiž příliš drahé.

    Podobně byli obviňováni z moravského nacionalismu ti, kteří chtěli v roce 1968 a po roce 1989 funkční trojfederaci místo česko-slovenské dvojfederace, která byla postavena jen na národnostním (tedy nacionálním) principu. Souhlasím s Jakubem Patočkou. Popírání moravské identity a strašení nacionalismem je spolehlivým způsobem, jak moravanství ještě posílit. Proto si moravskou národnost mimo jiné v posledním sčítání lidu zapsalo již přes 630 tis. obyvatel ČR a tento počet vzrostl o čtvrt milionu, zatímco počet lidí udávající národnost českou výrazně poklesl.

    Když jste jezdil z Pelhřimova do Jihlavy, jistě jste si povšiml rozdílu mezi lidmi podobně jako já, když jedu pouze 25km z Havlíčkova Brodu do Jihlavy. Ještě větší rozdíl je, když jedete třeba do Brtnice u Jihlavy nebo Měřína, Velkého Meziříčí či Třebíče. Je to prostě už Morava.

    Pane Zíko, můžete mi vysvětlit, proč onen Havlíčkův Brod, který je blíže Jihlavě než Pardubicím, tolik chtěl po zřízení krajů pod Pardubice? Proč zde lidé podepisovali petice, že pod Jihlavu nechtějí? Proč pod Jihlavu nechtěly celé okresy Třebíč a Žďár nad Sázavou, přestože "geograficky" jsou Českomoravskou vrchovinou?

    Nejde o to, aby vyšší územněsprávní celky byly "co nejblíže občanům", jak se v 90. letech argumentovalo. A přitom se zrušily pro občany potřebné okresy. V západních zemích jsou skutečně celky ve velikosti Čech, Moravy, Slezska s Ostravou či metropolitní regiony jako je Praha. Naše kraje jsou nejen umělé, ale tak malé, že se kvůli eurodotacím musí spojovat do ještě absurdnějších slepenců než jsou ony samy. Na závěr podotýkám: Co má společného Pelhřimov s Hodonínem? A Liberec s Moravskou Třebovou? Jsou totiž spolu v tzv. regionech soudržnosti. Ty jsou tu proto, aby se mohly tiše rozkrádat evropské zdroje a my vlastně nevěděli, kde.
    JS
    July 15, 2012 v 21.49
    Prosím věcně a trochu více empatie.
    Je to zvláštní. Čekal jsem motivovanou a urputnou debatu. Věděl jsem, že to je citlivé téma. Přístupy se musí různit. Byl jsem do krajnosti věcný a jakkoliv to bylo převedeno do esejistické formy vše, co jsem řekl je podloženo hojnými a zcela objektivními studiemi. Geografie, územního plánování, demografie, sídelních vztahů apod. Odborných prací je dostatek.
    Pak se náhle vynořila nová ekvilibristika.“moravský nacionalismus“. Rád bych věděl, co tím pan diskutující myslí, jakou s ním má zkušenost, jaký mu přisuzuje obsah. Pokud ale má reálně existovat musel by být pospolu a v kontrapozici k jinému nacionalismu. Jako jeho komplement. S nacionalismem je to jako s akcí a rekcí. Pokud bychom přijali tezi moravského nacionalismu jako obsažnou správnou, který je ten sousední nacionalismus (my) se kterým se měří. Měl to pan Macháček na mysli, když mu to tak snadno vyletělo „z úst“. Nebo každá úvaha o území, každé sledování osídlení a přání obyvatel a jejich analýza a odborná a kritická artikulace má být nacionalismem? Nebereme náhodou jméno „boží“ (tedy pojem vyhrazený něčemu konkrétnímu, co má dávno svůj obsah) nadarmo?
    Vypadá to tak, že si téma zaslouží více souvislostí, větší rozpracování a ne jen zobecňující náznaky. Škoda jen že se k rozpravě nedostalo víc těch, kterých se to týká. Někdo z periferie, které bylo chvíli sledováno. Například z Náměště, Velké Bíteše, Křižanova ale i Havlíčkova Brodu. Asi jsem měl více zasáhnout i aspekt okresů. Je také zjevné, že všichni tři diskutující mířili svými pocity a poznámkami spíše ke vlastnostem okresů než krajů.
    July 16, 2012 v 13.33
    Skutečně přežité zemské uspořádání?
    Pane Zíko, měl byste vědět, že ono podle vás "již přežité zemské členění", které funguje v mnoha západoevropských zemích nám kulturně blízkých, se v historii za ta staletí osvědčilo. Kromě neúspěšných centralizačních pokusů na počátku 1. republiky bylo zrušeno až komunisty v roce 1948 a zavedeno podobných 14 krajů, jako máme dnes. Bylo to proto, že slovy generálního tajemníka ÚV KSČ "ty zemské úřady nešly kontrolovat".

    Než 14 krajů, to už bylo lepší ponechat 9 velkých krajů z roku 1960 např. s přidáním kraje Středomoravského (Olomouc), jak navrhovala skupina poslanců za ČSSD (u návrhu jsou podepsáni pánové Koudelka, ale i Sobotka nebo Hašek) v roce 1998.

    Přestože bylo po roce 1989 zrušení zemského zřízení prohlášeno Federálním shormážděním i Českou národní radou jako akt poplatný totalitní byrokratické praxi, k obnovení zemí u nás nedošlo. A to i přesto, že na podzim roku 1990 byla předsedkyni ČNR Dagmar Burešové doručena petice s více než 600 tis. podpisy za obnovení Země moravskoslezské. Tolik podpisů se nikdy jindy k žádné otázce už nesešlo.

    V současné době by pro nás bylo nejvýhodnější, nejpřirozenější a nejúspornější zavedení 4 zemských evropských celků - Čech, Moravy, Slezska i s moravským Ostravskem a metropolitního regionu Praha se zemským statutem po vzoru Vídně, Berlína či Bruselu.
    July 16, 2012 v 23.36
    Moravský nacionalismus
    O moravském nacionalismu mluvím v ironické nadsázce. Domnívám se, že je to něco podobného jako český monarchismus: jedni to berou jako vtip a druzí jsou s tím směšní.

    David Unger se ostře ohrazuje proti popírání moravské identity, ovšem horáckou identitu neuznává. Kdo se v Jihlavě necítí být Moravanem, bude asimilován, veškerý odpor je marný. Měl jsem si všimnout, že tam žijí jiní lidé než v Pelhřimově. Ne, nevšiml jsem si. Nevím nic o tom, že by lidé v Jihlavě měli jinou barvu pleti nebo jiný tvar tykadel.

    Jan Sapák pak lituje, že se do diskuse nezapojil nikdo, koho se týká. Nikdo z Vysočiny, kdo se do diskuse zapojil, nesdílí názor Jana Sapáka, a proto nemá do věci co mluvit.

    Žádná zemská hranice na Vysočinu nepatří, nakreslili si ji tam lidé z Polabí s lidmi z Úvalů, když se dělili o území. Zemské uspořádání se jen zdá přirozené, protože má dlouhou historickou tradici, naši předkové se uměle uzavřeli do zemských hranic, a pak v nich žili, zvykali si, přizpůsobovali se a přizpůsobovali si i obývané území, přizpůsobovali je hranicím, které si na něm vymysleli. Pokud dnes chceme udržovat historické tradice slezské země, nesmíme se cestou přes polskou hranici rozhlížet, jestli tam náhodou nežijí jiní lidé, třeba mluvící jiným jazykem.

    Tradici si vytvořily i staré socialistické kraje, zvykli jsme si žít v jejich umělých hranicích, budovali jsme cesty v rámci těchto hranic a v rámci těch hranic jsme budovali i vztahy mezi sebou navzájem. Proto byla jakákoliv změna uspořádání umělá, nepřirozená. Čím déle existují nové kraje, tím jsou přirozenější, protože opět přizpůsobujeme svým vymyšleným hranicím jak sebe, tak území, opět vytváříme tradici. Jakákoliv změna by znamenala znova přemalovat hranice, znova rozbít vytvořenou tradici a znova začít vytvářet tradici novou; k něčemu takovému bychom měli mít podstatně lepší důvod než jen ten, že ta dnešní tradice začala podobným rozbitím tradice předchozí, že než se ustálila, byla umělá.

    Všechny hranice jsou umělé. Čáry nakreslené na mapu lidmi, kteří si rozdělili moc. Každý člověk je jiný, bereme-li to do důsledků, ale všichni lidé jsou bratři, všichni patříme k sobě, ne proti sobě. Mluvíme různými jazyky a nářečími, máme různé dějinné a kulturní tradice a různé rodinné historie, ale když mezi námi nikdo nenakreslí smyšlené čáry na mapě a nenatáhne podél nich ostnaté dráty, mísíme se a navštěvujeme, žijeme mezi sebou vespolek, neshromažďujeme se na základě drobných rozdílů v oddělených ghettech.

    Všechny národy jsou umělé. Byly vynalezeny někdy počátkem devatenáctého století a sestrojeny podle projektu německých romantiků. Myšlenka to nebyla zcela původní, ale v podrobnostech se romantický projekt moderního národa dost lišil od vyvoleného národa v Bibli. Slovenský národ, který zná jménem tvůrce svého spisovného jazyka, není žádná úchylka, žádný méněcenný pronárod, který se nezmohl na skutečný přirozený jazyk, nýbrž názorný příklad toho, co u jiných národů není tak jasně vidět: kde končí „přirozená‟ tradice a začíná „umělá‟ volba.

    Bývaly doby, kdy myšlenka národa znamenala pokrok, kdy učila lidi, že nejen v jejich vlastní rodině jsou lidé, na kterých by jim mělo záležet, že svět nekončí hned za humny. Dnes je zpátečnická, dnes lidi nespojuje, ale rozeštvává. Dnes Jan Sapák volá po nacionalismu sousedů, aby se s ním mohl poprat. Je čas hledat nové myšlenky, které by spojovaly — a ani to není nijak nový nápad, s jedním takovým pokusem přišel už jistý Ježíš z Nazaretu.

    Když dáme přednost tomu, co nás spojuje, před tím, co nás dělí, ztratí smyšlené čáry na mapě význam, nebude důležité diskutovat, které z nich jsou přirozenější.
    July 17, 2012 v 5.28
    Souhlasím s myšlenkou, že hranice mezi "dobrým přirozeným nebo tradičním" a "špatným umělým nebo novodobým" je někdy velmi nejasná. Na pováženou pak bývá zejména to, když chceme něco nového, co už začalo fungovat, zrušit z toho důvodu, abychom se se vrátili k tomu "dobrému" starému a "přirozenému". To je také prohřešek proti Komenskému heslu "Volně at´ všechno plyne, at´ ve věcech násilí není". Pro ilustraci, jak může zrušení tradice naopak přirozenosti napomáhat, uvedu příklad Ostravy. Ta se ještě na počátku 20. století, kdy už byla významným průmyslovým městem, dělila mezi dvě země - Moravu a Slezsko, což obyvatelům i místním úřadům způsobovalo nemálo problémů.
    Lokální patriotismus je dobrý jen odsud potud, stejně jako jiný patriotismus.
    JS
    July 17, 2012 v 6.56
    K paní Hájkové
    Paní Hájková, omlouvám se za chybu s Moravskoslezským krajem, v mém dřívějším textu. Bylo to přepsání - písařská chyba a člověk by se něměl spoléhat jen na paměť a počítat i s jejími hlubšími vrstvami. V tom co píšete zde máte v podstatě pravdu, spádovost se v případě Ostravy objektivně změnila a nynější hranice MS kraje jsou tam dle mého správné (měl jsem k tomu odborné příspěvky již pře 20 lety), mám ale také za to, že k němu náleží i Jesenicko. Případ MS kraje je ale zcela jiný jak případ kraje Vysočina.
    July 17, 2012 v 23.02
    K panu Macháčkovi
    Nevšiml jsem si, že by Jan Sapák volal po nacionalismu sousedů a chtěl se s nimi poprat. Nebo je to zase vaše "ironie" jako s moravským nacionalismem?

    Případ Jihlavy je složitý, je to město srovnatelné s Ústím nad Labem, město původně německé až do roku 1945, město s přetrženými vazbami a dosidlené z Moravy a Čech. Jihlavští Němci však vždy silně zdůrazňovali své moravanství. Mimochodem v Jihlavě se říká "já su", "já chcu" "aji" apod., za Jihlavou směrem do Čech už ne. Už po pár kilometrech.

    Moravská identita je srovnatelná s českou. Horácká identita samozřejmě existuje, ale především v oblasti kultury je to identita Moravského Horácka. České Horácko bylo přidáno až v době obrození. Zemská hranice respektuje tedy i kulturní kontext. Jeden známý, co se přestěhoval z Humpolce do Jihlavy si liboval, že tam nechtějí jen českou dechovku, ale je tam široký výběr tradičních horáckých kroužků.

    Moravanství potlačil právě přežitý obrozenecký koncept jazykového národa z 19. století, že v Zemích Koruny české jsme všichni slovansky mluvící Čechy. Moderní pojetí národa nestaví na jazyce a společném státě, ale na společných kulturních hodnotách. A v tom jsme Moravané nepochybně národem ve smyslu 21. století.

    Hranice se dají vytyčit různě. Za první republiky existovaly přirozené okresy, které fungovaly, respektovaly jak přirozené hranice, historické hranice, spádovost, velikost center. Velké okresy z roku 1960 a z nich nesmyslně vzešlé malé kraje z roku 1997 nerespektují nic. Kraj Vysočina je zářným příkladem.

    Mimochodem zemské sřízení by nijak nebránilo dětem z Pelhřimova navštěvovat zologickou zahradu v Jihlavě. To je jen váš iracionální strach z jakéhokoli dělení a kreslení čar na mapu. Kde jste byl, když se v devadesátých letech sprostě linkovaly nové kraje bez ohledu na to, co už alespoň několik desetiletí (kraje z roku 1960), v případě zemského uspořádání (opakuji evropského typu) staletí fungovalo?
    July 17, 2012 v 23.13
    K paní Hájkové
    Ostrava by se přece dělit nemusela, země by se obnovovaly nikoli v přesně historických, ale přirozených hranicích. V těch striktně historických to nyní ani nejde a je to nesmysl. Jde jen dát svobodnou příležitost regionům a městům, kam se chtějí připojit. Tedy to, co tu před 12 lety vázlo. Němci také po válce upravili hranice svých zemí a nemuseli rušit zemské uspořádání.

    Proti Komenského heslu chápu prohřešek české politiky v 90. letech. Tehdy se nenechalo vše volně, aby plynulo, ale nebyla respektována demokratická absolutně většinová vůle obyvatel Moravy a Slezska po obnově vlastní samosprávy nelegitimně zrušené komunisty. Bylo proti této obnově použito všech možných prostředků. Viz. praktická politika a následující léta devadesátá...

    Jen na vysvětlenou, lokální patriotismus může být Pelhřimovský, regionální jihočeský, chodský nebo hanácký a zemský patriotismus například moravský či český, ale v tom si doufám rozumíme.

    S patriotismem nemám problém, s nacionalismem ano. Budoucnost Evropy může spočívat i v tzv. koncepci Evropy regionů, což třeba Pražanovi nemusí znít libě zvláště tehdy, je-li z každého koutu Moravy blíže do Vídně než do Prahy...
    July 18, 2012 v 5.28
    K vašim slovům o Ostravě podotýkám, že poválečné zemské uspořádání (do r. 1949) respektovalo v rámci země Moravskoslezské specifikum Ostravska a Slezska třeba tím, že byla pro ně vytvořena zvláštní expozitura zemského národního výboru se sídlem v Ostravě, pod jejíž správu patřilo například též Novojičínsko. Opava tím střediskem nemohla být z toho důvodu, že byla po válce úplně rozbitá. Mimochodem, dodnes existuje jistá rivalita mezi Ostravou a Opavou. Někteří Opavané v sobě totiž mají pořád tu paměť, že Opava byla kdysi zemským hlavním městem.
    Pokud by příště mělo kdekoliv dojít ke změnám správy, pak by samozřejmě bylo vhodné uspořádat referendum. Ale myslím si, že většině lidí je krajské či zemské členění lhostejné. Že je víc pálí třeba rušení nemocničních oddělení.
    Rozumím vám a chápu, co myslíte tím patriotismem. Já jsem zcela vykořeněný člověk, jako byla většina lidí, co se v Ostravě narodili a jejichž předkové přišli odjinud. Někteří tam mezitím stihli znovu zakořenit. Jiní - jako třeba já - z ní zase odešli jinam. Příliš velký pohyb obyvatelstva totiž jakýkoliv patriotismus ruší.
    July 18, 2012 v 8.24
    Ano, moderní evropský zemský celek v našem Slezsku by mohl být přibližně v hranicích bývalé slezské expozitury, jak píšete, tedy včetně celého Ostravska a případně i Lašska. Referendum by bylo v této věci nutné, rozhodně bych nechtěl, aby se někomu zase něco nutilo, jak tomu bylo třeba před deseti lety a dříve.

    Ony ty nemocnice a spousta dalších praktických, ekonomických i sociálních problémů s otázkou veřejné správy více souvisí než si uvědomujeme. Nehledě na občanskou identitu. Lidé si to nyní neuvědomují, protože jim to média (pod vlivem vládnoucí mašinérie, která ze současného stavu profituje) odmítají prezentovat. Připomínám zrušení nemocnice například v moravských Dačicích, které doplatily na ztrátu okresu a přičlenění k Jihočeskému kraji v roce 1960. Byly tak "nepřirozeně" odtrženy kulturně blízkých měst Telč či Jemnice.

    Vykořenění, které nám přineslo 20. století obecně je samozřejmě problém a vyrovnávat se s tím budeme ještě dlouho. Ale když vidím zapálené patrioty nové polistopadové generace, kteří se dokáží jasně distancovat od extremismu a nacionalismu, tak pesimisticky to nevidím.

    Doufejme, že příští revoluce opět otevře nedořešené státoprávní a územněsprávní otázky, jak tomu bylo v roce 1968 a po roce 1989 minimálně na Moravě a na Slovensku.
    July 18, 2012 v 8.27
    Ještě ke zmíněné rivalitě měst
    Rivalita měst, o které píšete, jako je Ostrava a Opava, Hradec a Pardubice, Jihlava a Havlíčkův Brod, případně v historii Brno a Olomouc nelze řešit tím, že vzniknou v obou městech centra samostatných celků - viz Hradecký a Pardubický kraj. Obojí to jsou přece východní Čechy a centra jsou od sebe vzdálena cca 20 km. V Evropě něco takového nemá obdoby.
    July 18, 2012 v 17.09
    Vykořenění způsobené průmyslovou revolucí, pane Ungre, si našlo v 19. a 20. století dvojí kompenzaci. Jednak v náboženském sektářství, jednak v dělnickém a socialistickém hnutí, přičemž obojí spolu souviselo víc, než si myslíme. Zmiňuje se o tom například Z. Nešpor v knize Náboženství na prahu nové doby.
    Obdobnému vykořenění se např. obyvatelstvo muslimského původu, přicházející do západní Evropy ve 2.polovině 20. století, bránilo zachováváním vlastních tradic a zvýšeným příklonem k islámu. Myslím, že vazbu k novému domovu se vším, co k tomu patří, si vytvořil opravdu málokdo z nich.
    Pokud si myslíte, že pohyb obyvatelstva bude v tomto století menší, než byl v tom minulém, pak byste měl s tím novým místním či zemským patriotismem pravdu. To by se možná dalo čekat, že lidi si znovu nějakou tu vazbu k zemi svých předků vytvoří. Jste asi optimista a zřejmě čekáte brzkou hospodářskou i politickou stabilitu a rovnoměrný vývoj.
    Nebo naopak čekáte vytvoření přehrad proti migraci obyvatelstva - něco podobného jako bylo za feudalismu, jen na jiném základě? Ony už se myslím tak trochu budují. Já ale silně pochybuji, že směřujeme k nějakým idylickým časům, kdy nastane konec vykořenění.
    July 20, 2012 v 15.10
    Tož to zkusme věcně, pane Sapáku
    Dobrý den, napsal jste o kraji Vysočina, že "je ustaven odlišně od jiných krajů. Překračuje totiž zemskou hranici ale tím i přírodní předěl vysokého řádu (úmoří). Rarita, kterou jinde nenajdeme." Momentík, nepřekračují zemskou hranici ještě 4 další kraje (moravskoslezský, olomoucký, pardubický a jihočeský)? A nepřekračuje hranici úmoří aspoň 8 dalších krajů mimo Vysočinu, totiž ústecký, liberecký, královéhradecký, pardubický, olomoucký, zlínský nebo moravskoslezský (nejsem si jistý, omlouvám se), jihočeský a západočeský? Jistě, zejména v posledních dvou případech je to překročení nevelké, ale přeci. -- Argumentovat tím, že obcena opačných okrajích kraje mají pramálo společného, je podle mě naprosto plané. To je přeci možno kdekoliv, třeba i ve zdánlivě historicky kompaktních jižních Čechách: co má společného třeba Mladá Vožice s Horní Planou? Anebo na jižní Moravě Vranov nad Dyjí, Velká nad Veličkou a Boskovice? Možná, že tam aspoň zčásti nějaký pocit moravanství, ale pranic krajského, myslím. Soudím, že takto argumentovat ve prospěch snad dobré věci (můj osobní názor - jsem fanda uchování zemských hranic) nestačí, ba co víc, může to být kontraproduktivní. Zavání to totiž účelovostí :-(.
    JS
    July 21, 2012 v 16.27
    Snad bych nemusel být s tím úmořím brán tak pruderně za slovo. Měl jsem za to, že je to napsáno srozumitelně. Je to samo sebou jistá metafora a akcent. Pokud bylo napráno:…“ kterou jinde nenajdeme“…, měl jsem ovšemže na mysli mimo prostředí České republiky. Pokud se mi to nepovedlo jasně, je mi to líto a příště se budu muset více snažit.

    Měl jsem také za to, že je zřejmé, že povodí není něčím jako tuhou šablonou, podle které se postupuje ale, že to je jistý korelát, poukazující na závislosti terénu a osídlení a tedy i rozložení obyvatelstva a přitom na jejich spádové vazby.
    Omlouvám se, ale úmořím jsem neměl na mysli memorování školských pouček, ale poukaz na to že různé části České republiky spádují do různých částí Evropy. Tím neříkám ze sta procent ale všeobecně. Pokud myslím tedy úmoří – jsou to ta dvě základní dělení: na severozápad k Atlantskému oceánu (a je pod rozlišovací význam, zda k Severnímu nebo Baltskému moři) a na jihovýchod k povodí Dunaje, do Panonské nížiny, k Černému moři (málo ke Středomoří). Rozdíl úmoří Baltského a Severního moře snad nestojí za řeč.

    Prosím neberte mě tedy za slovo, poukaz na povodí a úmoří nejsou tím hlavním. Je snad jasné, že jde o pomocné ilustrace podmínek, které také prokazatelně při studiu genezí a funkčních vazeb v území hrají roli. Ovšemže mě je známo, že ony hranice území, blízkých přirozeným, nejsou obtisky hydrologických map. Pokud se hranice nekryjí o několik set metrů nebo kilometrů s přesností rozvodí, to snad nestojí za vážnou debatu. Odkaz na rozvodí má ilustrovat, že zabydlování území kolonizace postupovalo z nížin nahoru, až nezbyl téměř žádný nezabydlený prostor. Nelekejte se, ale prosím nevracíme se do 13. nebo 14. století. I v úplné současnosti je tento pás stále nejřidčeji osídlen a je tam nejméně pracovních příležitostí. Otázka tedy zní, zda je správné umisťovat do takového prostoru zařízení sloužící všem opravdu má co dělat s pravděpodobností dobré veřejné služby. Nikdy žádný útvar nebude poskytovat rovnoměrný komfort všem stejně. Vždy bude jádro a periferie. Jde ale snad o to aby v rámci možného, byl komfort poskytnut více lidem, a ne méně lidem. V tomto smyslu je kraj Vysočina proti přirozenému sídelnímu rozvrstvení.

    Můj původní příspěvek ale měl otevřít do budoucna úvahy a rozpravy mířící spíše k okresům než krajům a zemím, i když ani to není vyloučeno, to je jíná kapitola.

    V debatě k tomu článku si dovoluji již nepokračovat, týká se to stále více jen detailů a věc se rozmělňuje.

    Ještě dovětek, na různé územní identity bychom se měli zeptat přímo těch lidí. Četné studie – zcela odborné – byly v tom směru v minulosti zpracovány, částečně jsem se o ně opíral. Toto ale nebyl odborný text, který připouští citace.
    + Další komentáře