Deník Referendum Víkend

Týdeník Ekonom vyzradil před časem plán na státní převrat, můžeme napsat jen s malou nadsázkou. Bohatí podnikatelé se rozhodli převzít politickou iniciativu, „zachránit demokracii“, „suplovat slabou občanskou společnost“ a povstat „proti vládě psychopatů“ (viz Ekonom 15/2012). Andrej Babiš se znovu připomněl s ambicí, s níž vystoupil již koncem minulého roku: řídit Českou republiku podobně manažersky jako svůj podnik.

Pokud jde o jeho stranu, máme už k dispozici jak rozsáhlou analýzu, tak velmi stručnou charakteristiku – slova Václava Bělohradského o „rojení oligarchů“. Pózování protřelého kapitána českého agrobyznysu v roli rozhořčeného protikorupčního spravedlivého mělo nezanedbatelný komický prvek a slabou věrohodnost, podobně jako slova Petra Kellnera o tom, že korupce v Česku je horší než v Rusku. Nelze pochybovat, že právě Kellner má dostatek zkušeností k podobnému srovnání... Nyní ovšem přicházejí noví miliardáři. Jejich avantgardou je Karel Janeček, už nějakou dobu aktivní v boji proti korupci. Nyní se spolu s mnoha dalšími iniciativami podílel jeho protikorupční fond na iniciativě Vraťte nám stát, kde s mnoha autoritami veřejného života požaduje změnu poměrů. Podle informací Ekonoma chystá v květnu a v červnu cesty do regionů a pak, nejspíše na podzim, protikorupční sociální hnutí.

„Poctivé peníze“ ve vícerychlostní společnosti
Karel Janeček je člověk, který se může stát opravdu věrohodnou tváří boje proti korupci. Geniální matematik obchodující na světových burzách se jistě neumazal něčím tak přízemním, jako je korupce v Česku. Představuje ideální ukázku podnikatele, který si k penězům pomohl vlastní pílí a především invencí a nyní se angažuje ve veřejném zájmu. Kdo jiný než on je povolán volat: Vraťte nám stát!

Moment, vraťme se ještě na malou chvíli k otázce, kde a jak Janeček poctivě vydělal své majetky. V jednom z oslavných článků čteme o počítačích, které má umístěné přímo v budově burzy, díky čemuž ušetří „rozhodující“ zlomky vteřin. „Pomocí jich nakupuje a zároveň prodává po celém světě, v každé vteřině jeho počítače provedou kolem třiceti obchodů s miniaturními maržemi. Roční obrat RSJ je aktuálně větší než 2 879 000 000 000 000 korun. Zásadní a opojnou vlastností Janečkova podnikání je absolutní nezávislost na zemi, ve které zrovna dlí.“

2 879 000 000 000 000. Číslo, které není pro běžnou mysl netrénovanou hraním na automatech snadné pobrat. Smažme tři nuly, mluvíme o tisících. Další tři nuly a máme miliony. Ještě tři nuly pryč a bavíme se o miliardách. Pořád tu ovšem máme tři nuly – škrtněme je a dostaneme se k částce 2 879 bilionů korun. Jinými slovy, mluvíme o člověku, jehož počítači projdou za rok skoro tři biliardy a on z nich získá tomu odpovídající zisky. Jaká je ale za těmito zisky práce, přínos, smysl? Biliardy korun se pohybují sem tam jako čísla na obrazovce a programy nastavené hazardním hráčem, který je dobrý na matematiku, s nimi dokážou cvičit. Miniaturní marže k miniaturní marži a výsledkem může být neuvěřitelné bohatství – k čemu ale přispělo? Odměnu za jakou zásluhu představuje? Jinými slovy, jakou legitimitu má tento majetek?

Jeden z hlavních zdrojů nespravedlivých nerovností už dávno popsala sociologie globalizace – nazvěme jej vícerychlostní společnost. Lidé žijí v různě rychlých časech, i v závislosti na tom, jak závislí jsou na území, v němž žijí. Už sama schopnost být rychlý přináší zisky, které umožňují rychlost ještě akcelerovat. Člověk, který vydělává díky „rozhodujícím zlomkům vteřiny“ a je mu absolutně jedno, v jaké zemi „zrovna dlí“, je až čítankovou ukázkou této nespravedlivé nerovnosti.

Janečkovy údajně geniální algoritmy vydělávají na rychlosti, mimo jiné na rychlosti, které nemůže dosáhnout patrně žádný stát, rozhodně ne stát demokratický. Větší rychlost znamená moc – státy vydané na pospas rychlejším „trhům“ se neustále ptají, copak asi trhy chtějí, co řeknou tomu či onomu kroku, jak jimi budou oceněny. Vraťte nám stát, volá člověk, který nám chce sugerovat, že nám stát ukradla banda korupčníků. Zapomíná přitom, že hlavní únos státu provedly ony „trhy“, ony obchody s obchodováním, z nichž on sám odvozuje drtivou většinu svého bohatství. Ještě víc než v případě Babiše tu zloděj křičí chyťte zloděje, snad jen s tím rozdílem, že si toho dost možná sám ani není vědom, tak jako Ecův Baudolino, který nechápe, že to byl on, kdo zabil Friedricha Barbarossu. Vzhledem k matematicky jurodivému způsobu, jakým ke svým penězům přišel, je klidně možné, že si neuvědomuje souvislosti, „myslí to dobře“ a úplně vážně. Tím hůř.

„Daňová optimalizace“ je také „odklon“
Vraťte nám stát křičí ve skutečnosti vrstvy, pro něž je dlouhodobě charakteristické pohrdání státem. Značná část českého podnikatelského stavu nepovažuje okrádání státu na daních za podvod, ale za normu či dokonce za jakýsi až odbojový čin ve válce proti „eráru“. Kdo daňově neoptimalizuje, okrádá firmu, zní inovovaná verze starého dobrého „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Jako oběť kombinace mafiánské vendety kombinované s politickou perzekucí proto působí Karel Janeček ve chvíli, kdy na něj pochybná (nežalovatelně řečeno) advokátní kancelář Šachta and Partners vytáhla očividně účelové obvinění, že uniká s daněmi na Mauritius a připravil tím stát až o dvě stě milionů korun. Dvojnásob, když jediný novinář, který se kauzy chytil a soustavně ji sleduje, je Klausův dvorní antisemita Adam B. Bartoš, člověk, který si nezaslouží být citován jinak než s úšklebkem či jako dokument strmého pádu politické úrovně Klausova okruhu. Debata ale překračuje rámec mafiózní pomsty i dokládání toho, zda se Janeček dopustil či nedopustil trestného činu. Týká se toho, co vlastně považujeme za korupci.

Ať už je to legální či ilegální, pan Janeček patrně daní velkou část svých zisků na ostrově Mauritius. Pokud připustíme, že jeho majetek je legitimní, je snad legitimní také to, kde jej právě daní? Nic proti malebnému Mauritiu, ale jak přispěl k Janečkovu vzdělání, rozvoji a firmě? Lze volat vraťte nám stát, a přitom „optimalizovat“ svou daňovou povinnost? Jak se takové optimalizace liší od „odklonů“, vytýkaných zkorumpovaným politikům?

„Vraťte nám stát“ by bylo adekvátní křičet především na bohaté podnikatele, kteří mnoha různými způsoby podvazují jeho příjmy. Tak dlouho nahrazovali slovo „občan“ slovem „daňový poplatník“, až navodili představu státu jako jakési akciovky, v níž chudí nemají stejný hlas jako bohatí (a podle některých pravicových extremistů, jako je třeba bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek či profesor Stanislav Komárek, by neměli mít ani volební právo). Tak dlouho nás vydírali hrozbami, že v případě posílení nebo i zachování daňové progrese půjdou danit jinam, až si vymohli neoliberální daňovou utopii v podobě „rovné daně“. A výsledek? Třináct z dvaceti nejbohatších českých podnikatelů daní své zisky jinde než v ČR, zpravidla v Nizozemí nebo na Maltě. Jestliže ti samí lidé, kteří do dna využívají veřejné statky (vzdělání vlastní i svých zaměstnanců, infrastruktura, často politická podpora a někdy i za babku zprivatizovaný státní majetek) za ně zároveň neplatí, nelze se divit, že „nejsou zdroje“. Na tyto lidi je bezpochyby třeba křičet „vraťte nám stát“. Smůla jen, když se objeví signatáři takto nadepsané výzvy.

Občanství velmožů
Iniciativa Vraťte nám stát je posledním výhonkem ideologie „mafiánského kapitalismu“ – představy, že náš krásný a čistý kapitalistický sen nám sebrala skupina zločinců a znetvořila ho k nepoznání. Prý stačí zločince pozavírat a trochu změnit pravidla a vláda věcí tvých se k tobě, ach lide, reprezentovaný pokud možno „nezávislými osobnostmi“, zase navrátí. Roztomilý, útěšný blud.

Lze si položit otázku, zda mohla prvotní akumulace kapitálu po rozkladu státněsocialistické diktatury vůbec vypadat jinak. I ve společnostech s lepšími výchozími podmínkami znamenal podobný proces triumf agrese, porušování pravidel a oligarchizace. Zjemňování přišlo nejdříve za několik generací. Má to svou logiku – to, že v tržní soutěži vítězí pravda a láska nad lží a nenávistí, si mohou myslet morální autority v roli neškodných prezidentů (ba pro ideologickou soudržnost společnosti by si to myslet i měly). Pokud by si to ale mysleli Kožení, Tykačové, Bakalové, Mrázkové a jiní Kellnerové, tedy ti, kteří skutečně aspirovali na úspěch, zle by se jim vedlo. Ještě u jejich děti lze očekávat, že ve své většině v sobě budou mít pevně vštípenu paměť hodnot, které jejich otcům umožnily triumf, a budou pevně vklíněny do různých sítí, které tento triumf podpíraly. Možná třetí, čtvrtá generace budou v celospolečensky významném procentu otevřené hodnotovému posunu a budou možná i ochotny se z těchto sítí vymanit. To však bude jen symptom dokonání mnohem důležitější a hrozivější transformace, jejíž nástup zakoušíme a jejíž význam či pouhá existence je právě souslovím „mafiánský kapitalismus“ překryta.

Hlavní nespravedlnost kapitalismu totiž nespočívá v prvotní akumulaci, jak se domnívají ti, kteří by rádi prostřednictvím majetkových přiznání nebo jiného vynálezu odhalili nepoctivé, „mafiánské“ kapitalisty a zabavili jim majetek a zároveň je odlišili od těch čistých. Společensky mnohem nebezpečnější a z hlediska spravedlnosti mnohem více alarmující je ta tendence kapitalismu, která směřuje k prohlubování sociálních a mocenských nerovností, tedy ta, která před bohaté staví stále větší horizonty voleb a dává jim do rukou stále rozsáhlejší možnosti pojistit se, zatímco na chudé dopadají další a další náklady toho, že jsou chudými. Poslední dvě knihy Jana Kellera skvěle dokumentují, jak se tato tendence kapitalismu prosadila i v kontextu západních sociálních států, které deklarovaly snahu ji omezit.

Kapitalismus neznamená systém, který nejlépe oceňuje individuální invenci a píli, ale systém založený na možnosti kumulovat poukázky na protihodnotu skutečných i domnělých minulých zásluh a tím i koncentrovat moc. Moc, která je pak už zcela odcizená od svého zdroje, představuje směnitelnou hodnotu a zároveň může plodit další moc. Klíčová otázka pro demokracii potom zní: Jak velkou majetkovou nerovnost si může dovolit režim, který se hlásí k občanské rovnosti?

Tato obecná otázka se zcela prakticky překládá i do fungování protikorupčního hnutí. Jsou snad miliardáři v občanských iniciativách jejich členové jako každý jiný? Mají stejnou sociální moc jako jiní lidé, kteří prostě přijdou s dobrými nápady? Nikoli, formálně či neformálně mají mnohem větší roli. Jsou velmožové, kteří kolem sebe ustavují dvůr a sebevědomě rozhodují klíčové politické otázky hnutí. „Odbory bych do toho netahal,“ dí občan velmož Janeček v rozhovoru pro Ekonom.

Podstatou demokracie je sociální otázka
Deník Referendum reagoval na vznik platformy Vraťte nám stát poukazem k tomu, že „Protikorupční výzvu politikům směly podepsat jen některé občanské iniciativy“. Kupodivu se neptal, proč nebyly přizvány nevládky, které se korupcí dlouhodobě a koncepčně zabývají, jako jsou Transparency International nebo Oživení, ale proč svůj podpis nemohly připojit ProAlt nebo Alternativa zdola, tedy organizace, které by svým podpisem do značné míry popřely svou politickou identitu. Problematická otázka nicméně přinesla zajímavou odpověď – to když se Břetislav Rychlík vyjádřil k nepřizvání iniciativy ProAlt slovy: „A proč by tam měla být? Vůbec mne to nenapadlo… Stejně jako pod výzvou není podepsána iniciativa D.O.S.T., není tam i ProAlt. Odmítáme radikální pravici i radikální levici. Navíc naše výzva neřeší sociální otázku. Jde nám o podstatu demokracie, jež je podle nás ohrožena.“

Nechme stranou pozoruhodné srovnání ProAltu s fašizoidní frakcí hradní partičky, i když ukazuje leccos o smýšlení lidí, kteří se cítí být povoláni zachránit demokracii.

Pozoruhodnější je jiná věc – pokládání „sociální otázky“ za něco, od čeho se lze povýšeně odtáhnout s tím, že to diskutovaná iniciativa „neřeší“, nemá to v agendě. Agendou je přece něco podstatnějšího, vznešenějšího: sama „podstata demokracie“. Břetislav Rychlík nám připomíná možná největší polistopadovou iluzi: totiž že uvažování o demokracii lze oddělit od uvažování o „sociální otázce“. Přitom tak činí v době, která souvislost podstaty demokracie a nějaké podoby odpovědi na „sociální otázku“ dramaticky aktualizuje. Jakou demokratickou obec rovných práv a stejného hlasu totiž sdílí desetina českých občanů, kteří se propadli pod hranici příjmové chudoby, s Babišem či Kellnerem? A jak lze dělat demokratickou politiku, jestliže se třetí a rozhodující komorou všech parlamentů světa staly nikým nevolené „trhy“, tedy korporace zodpovědné nedohledatelným akcionářům, jejichž struktura se mění na Janečkových počítačích rychlostí, kterou demokracie nikdy nedožene, má-li zůstat demokracií?

Moralistická část střední třídy považuje za klíčový problém korupci. To jí umožňuje hrát bezkonfliktní roli bojovníků proti zločinu – a, jak nedávno ukázal Václav Bělohradský, zároveň ji to imunizuje před úvahami o praktikách, které mohou být legální, ale nejsou legitimní. Jakkoli korupce představuje vážný problém (pro její brilantní analýzu viz zde), může též sehrát roli kouřové clony pro odbourávání sociálních předpokladů demokracie. V předzjednané harmonii s ní totiž nejsou ani zájmy lidí, kteří se propadají do chudoby, ani zájmy oligarchů, kteří potřebují především ochranu svého majetku.

Anti-leviathan proti populismu bohatých
Malým varováním pro demokraty snad mohla být nejen vystoupení Andreje Babiše nebo podpora, již mu podmínečně vyslovil Karel Janeček, ale také slova miliardáře Petra Kellnera, který v rozhovoru pro MF Dnes nejen prohlásil Česko za zkorumpovanější zemi než Rusko, ale také dodal, že mu vyhovuje znovuzvolení Putina. Řešení trojčlenky, jakou nabídl, je nabíledni, jakkoli snad zatím nejde o řešení příliš aktuální.

Autoři rozhovoru, Robert Čásenský a Jiří Štický, se v tomtéž rozhovoru českého oligarchy kupodivu neptají, za jakých podmínek bude schvalovat autoritářský režim i u nás. Místo toho se táží: „Nemáte v souvislosti s tím, jak nepříliš dobře funguje politický systém, strach, že se objeví nějaký populista, který bude zaměřen proti bohatým, proti velkým firmám?“ Zdá se, že pravice zná svou Achillovu patu lépe než levice – velmi dobře ví, kam může cílit oprávněný hněv. Čásenskému, Štickému i Rychlíkovi navzdory: onen „populista“, který by přesměroval hněv z Romů na bohaté, by se za určitých okolností mohl stát nikoli hrozbou, ale zachráncem „podstaty demokracie“. Zejména, bude-li to „populista“ kolektivní, bude-li mít podobu kolektivních shromáždění a různých podob leaderless resistence a ne nějakého nového vůdce, bude-li se jednat o sociální hnutí a ne o politického podnikatele, kterého jediného si dokážou představit čeští pravicoví novináři model 2012. Půjde-li nikoli o jednoho předáka, ale o anti-leviathana, hnutí složené z různých a vzájemně se respektujících jednotlivců a skupin, o kolektivní sebevyjádření prodchnuté zároveň solidaritou, zaměřenou zejména vůči nejnapadanějším částem (v českém případě Romům).

Artikulovat takový „populismus“ (bez mladofrontovního zkomolení: radikální, emancipační politiku) se zatím české levicové publicistice, neřkuli politice příliš nepodařilo. Radikální scéna a autonomní kultura se v tom zatím dostaly dál. „Problém je že jsme pořád lidi ne čísla vaší statistiky/nejsme hodnoty pro vaše tabulky / problém je že věřit nechceme/ že naše hodnota se rovná spotřebě / spravedlnost ta zarytě mlčí / skrze kamerovej systém jí vydloubnuli oči / svět je vytočenej a přece se točí / a přece se točí // málo nám stačí / málo stačí k zlosti / nechceme se srovnat s nerovností kde jsme dneska my budou zítra další s námi/propadáme se do hluboký jámy/propadáme se na dno pyramidy / prý už nejsme lidi / prý už nejsme lidi/ jsme sociálně vyloučení / nepřizpůsobiví // odmítli jsme hrát podle jejich pravidel / odmítli jsme poslušně čekat na příděl//odmítli jsme se slušně chovat /kupovat/platit/vlastnit /produkovat… problém je, že my jsme vaše krize,“ zpívá raperka Potmě v písni Nepřizpůsobiví (poslechnout si ji můžete zde).

Odhodlanost její písně v sobě nemá nic z kombinace komického machismu s hodnotami individuálního úspěchu a sebeprosazení, jaká je charakteristická pro mainstreamový hiphop (jak bezproblémově přejde do pózy měšťáckých fotrů nám ilustruje rozhovor s Vladimírem518 v nedávném čísle Nového Prostoru, viz). Nemá také sklon k přechodu od jednoho snadného vysvětlení (anticiganismus) k jinému (zpackaný převrat od minulého režimu), který je v rapu rovněž přítomný a objevuje se i v jinak inspirativní písni Lipa, Bonuse a Kata Trvalo tři generace. V rukou Potmě rap vyjadřuje emoce, které mohou být základem nové emancipační politiky, obnovující hodnoty skryté za zprofanovanými jmény „svobody“ a „demokracie“ útokem na nelegitimní nerovnost.