Přiznám se, že mela, která se strhla v odpovědi na můj článek v minulém týdnu, byla i pro mne samotnou poněkud překvapením.

Většina protiargumentů oprávněně zdůrazňovala, že naše média se snaží jednotlivé korupční aféry odhalovat.

Nechám stranou otázku, nakolik zveřejňované kauzy postihují spíše předem vytipované oběti, které jsou ke zveřejnění předhozeny šedými eminencemi v zákulisí - kteroužto myšlenku načasování některých kauz téměř vnucuje - neboť stejně neodbytně se vtírá otázka, jakou úlohu hrají způsoby práce našich novinářů v tom, že nám tady víc než dvacet let narůstá jedna velká mafie, která nikoliv náhle, ale postupně krok za krokem přebrala vládu nad všemi oblastmi veřejné sféry.

Když dnes čtu rozhořčené články o tom, jak je možné, že privatizace proběhla ve znamení zhasnutých světel, že dotace a veřejné zakázky již léta mizí v chřtánech tajných soukromých bankovních účtů, justice, kupodivu, připomíná spíš soukromou firmu s velmi autoritativním vedením, platby za vodu a teplo v sociálním bydlení několikanásobně převyšují taxy v luxusních bytech a podstatná část našich zastupitelů disponuje morálkou svěřenců výchovných ústavů, trpím utkvělým pocitem, že naši novináři tak před dvěma lety přistáli z jiné planety. Hlídací psi demokracie vrtí ocasem, dokud je lup vynášen z vrat, a pustí se do ohlušujícího štěkotu poté, co stěhovací vozy opustily vyprázdněný dům.

Když jsme za minulé totality jedním dechem recitovali heslo „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, někteří si tím uklidňovali poněkud nejisté svědomí, jiní jen „humorně“ ulevovali vzteku, bohužel nikoho nenapadalo, že co se v mládí naučíš, zůstane jako nevítaný dar i příštím generacím. Jenže tak se stalo.

Již v devadesátých letech mně přišlo s podivem, jak málo pozornosti bylo věnováno otázce odpovědnosti novinářů za manipulaci veřejnosti, která je vždy základním stavebním kamenem totality, jenže naděje a touha „ nebýt jako oni“ má v budování nového své místo a doufali jsme, že povede i k lepším morálním principům.

Dnes, kdy nezanedbatelná část voličů s úděsem sleduje, čemu dali volnou ruku a co na sebe uvalili, vrací se mi obraz radostného konformismu Mladého světa s novinářem Radkem Johnem, ten instinktivní čich pro to, co je ještě povoleno, ale přitom budí dojem šťavnatě zakázaného ovoce, žonglování na hranici pro a proti, v němž vlk se nažere a koza zbude celá. Chléb a hry.

Při pohledu na současný stav si znovu uvědomuji, že to, co nám způsobovalo tolik bolesti a měnilo život v tupý vegetativní cyklus, bylo nejvíc udržováno tím, že jsme netoužili, neidealizovali, jen táhli svěšená ramena v bezútěšném přesvědčení, že jinak to prostě nejde, a že když odejdou tihle, přijdou jiní, horší. Dějiny jsou tvořeny ve stejné míře fakty jako vírou lidí v dobré i zlé a strůjci svých osudů jsme, ač to mnohdy děsí, především my sami.

Problémem prý nejsou média, ale nezájem lidí o věci veřejné a ochota smířit se s neexistencí etických norem. Nelze než souhlasit, ale je to od médií skutečně tak odděleno, jak se zdá? Je novinařina jen odpovědí na poptávku, psaní článků, co čtenáři stačí anebo možnost posilovat víru lidí v pozitivní změny a postulovat touhu po morálních hodnotách?

Kam zmizela tradice Peroutků, Čapků a Mahenů, kteří nebojovali za vítězství toho či onoho, nevyrovnávali do řady menší a ještě menší zlo podle okamžité potřeby, ale silou svých osobností, vnitřním přesvědčením a vírou věděli, že svoboda, pravda a láska se nesrovnává, neboť jsou to hodnoty z jiného světa, které se nikdy nepromění v uskutečněný cíl, ale jen znovu a znovu, jako bludičky utopie zažíhají touhu, aby se člověk stal ještě více člověkem — tvůrcem světa, jehož tvář se neustále mění a jako zrcadlo odráží, o čem sníme.