Deník Referendum Domov

Minulý týden opustili představitelé odborů jednání tripartity. Nemělo, jako už mnohokráte, smysl. Vláda z toho byla překvapená. Premiér Nečas se tentokrát zmohl i na víc než jen na pouhé „odsedění si“ jednání a promluvil. Obvinil odboráře, že celou akci naplánovali a stejně skutečně jednat nechtěli. O čem se s takovou vládou dá jednat? Snad o úplné kapitulaci buď ze strany odborů nebo vlády. To první odbory neudělaly, to druhé bude muset brzy udělat vláda.

Minulý týden se také sešla koordinační porada nejrůznějších iniciativ, zájmových organizací a odborů a dohodla se na společném postupu v jarních protestech. Společnost to byla pestrá. Od kováků, přes zdravotní zaměstnance, od studentů po zdravotně postižené, od dopraváků a policistů k aktivistům za skutečnou demokracii.

Konkrétní podoby akcí budou zveřejněny příští týden, ale jedna informace je již jistá. Na pražském Václavském náměstí bude 21. dubna celostátní demonstrace. Nepůjde ale o klasickou odborářskou demonstraci, ale o mnohem širší protest zahrnující i významné veřejné osobnosti.

Naplní se tak volání řady lidí, kteří už dlouho hovoří o potřebě spojovat jednotlivé protivládní protesty. Už dnes je do příprav zapojeno více jak padesát subjektů. Získaly navíc organizační a politickou podporu odborů jako celku.

K jednotě si ale neodpustím jednu poznámku. Jednota není posvátná kráva. Někdy je potřeba jít samostatně, abychom byli schopni pracovat společně. Také se často stává, že po jednotě volají lidé, kteří nemají praktickou zkušenost s organizováním. Velmi těžko se pak vysvětluje, že volání po jednotě věci často spíše komplikuje. Skutečná jednota se rodí až v praxi a pak nastává otázka, které každý aktivista dobře rozumí: „Kdo si vezme na starosti petiční stánek a kdo výlep plakátů?“

Na jarních protestech se předvede mobilizační i vysvětlovací schopnost tohoto nového spojení. Nehodlá totiž proti Nečasově vládě jen protestovat, naopak chce dát prostor debatám o možných alternativách. Ať už konkrétně o zdravotnictví, školství, daňovém, důchodovém či sociálním systému, nebo o větších systémových změnách, které by například umožnily občanům více rozhodovat o důležitých otázkách.

Jedním z takových demokratizačních návrhů by mohla být tzv. daňová asignace prostředků státního rozpočtu. Co to znamená? Každý daně odvádějící člověk by mohl určit, do jaké kapitoly či kapitol pošle svou část daně z přijmu. Toto rozdělení by bylo pro vládu závazné při plánování státního rozpočtu. Tak by se všichni ekonomicky aktivní občané podíleli na rozhodování o státních prioritách. Politická debata by se stala opravdu důležitou a vážnou, protože by v ní šlo o rozdělení prostředků pro jednotlivá ministerstva. Jak by asi Alexander Vondra při všech těch korupčních skandálech, které stály Českou republiku miliardy v rezortu obrany, přesvědčil lidi, aby nenapsali do kolonky „armáda“ nulu? A naopak, nebyli bychom konečně mezi prvními státy na světě v poměru prostředků, které by se díky daňové asignaci začaly dávat na školství, zdravotnictví a výzkum?

Jarní protesty mohou přispět i k oné zmiňované praktické jednotě, k překonání nejrůznějších pověr a fám, které se šíří snadněji, než by si jeden myslel. Navíc mohou z nových spojenectví vzniknout sítě, které budou připraveny rozeslat po celé republice zprávu o další demonstraci či podpoře stávky, pokud to bude potřeba. A jak ukazuje arogance Nečasova kabinetu i příklady ze zahraničí, další akce potřeba budou. Jaro i začátek léta budou politicky opravdu horké.