Deník Referendum Domov

Nedávno jsem s jednou výzkumnou agenturou objížděl republiku a zjišťovali jsme nálady našich občanů v dnešní krizí rozjitřené společnosti. Šlo o skupinové rozhovory s příslušníky střední a spíše nižší střední vrstvy, zkrátka s těmi tzv. obyčejnými lidmi. Ti lidé říkali, že trpí velkým stresem a ztrátou jistot. A že tomu tak ještě nikdy nebylo.

Na poměry dnes nadávají skoro všichni. V poslední době už i akademická obec a studenti revoltující proti zákonu o vysokých školách, který omezuje akademické svobody a hrozí zavedením školného. Silných slov na adresu stále nemožnější vlády je mnoho, veřejných protestů málo. Na odbory organizované demonstrace chodí stále zlomek jejich členů. Rozčepýření aktivisté ProAltu vyvolávají sympatie, ale nezapalují. Možná snad společná demonstrace odborů a občanských aktivistů plánovaná na duben spustí nové pražské jaro? Dodá občanům více kuráže nejnovější pokus sociálnědemokratické opozice shodit vládu? Inspiruje k větším veřejným protestům ona podivná Holešovská výzva?

Je to naší národní povahou, že nám už musí téci hodně do bot, abychom se šli rvát za svá práva? Lámeme si hlavu, čím to je, že dnes krajně znejistělí a stresovaní „obyčejní lidé“ spíše jen reptají, uchylují se do svého soukromí, ale veřejně neprotestují. Myslím, že to není jen znechuceností z politiky vyznačující se nekompetentností, cynismem a korupcí. Není to jen malou schopností opozice přesvědčit občany, že její návrhy mohou přinést pozitivní změnu. Je v tom mnoho dalších příčin, ale jednu považuji pod dojmem skupinových rozhovorů s občany za zvláště významnou.

Česká společnost dnes prožívá hlubší trauma. Češi netrpí stresem pouze v důsledku ztráty tradičních jistot, ale v důsledku ztráty Jistoty. Dnešní starší generaci předlistopadový režim od kolébky vychovával v naději, že ona Jistota existuje, resp. že je jí onen režim sám. Ten režim, který se nazýval, bůh ví, proč socialismem, však žalostně selhal a Češi jej v devětaosmdesátém zavrhli. Spolu s ním však nezavrhli víru v Jistotu. Víru, že existuje, nebo musí existovat nějaký společenský systém, který pracuje pro naše všeobecné dobro a za nás. Proto nebylo divu, že se až příliš mnoho Čechů brzy po pádu bývalého režimu nadchlo pro další Jistotu, kterou nabízela jiná politická parta, tentokrát v dresu neoliberální pravice - Jistotu dobré tržní společnosti.

Vydrželo to relativně dlouho. Tahle pravice to totiž ještě v devadesátých letech nemyslela až tak vážně, protože její vlády mnohé tradiční sociální jistoty udržovaly jakžtakž při životě a vizi Jistoty dobré tržní společnosti používala spíše jen jako ideologický kánon vlastního sebeuvědomění. Později ji pravice používala jako nástroj mobilizace voličů za reformu údajně stagnujícího sociálního státu pod vedením sociální demokracie. Pamatuji si, jak v roce 2006 v jedné předvolební televizní reportáži fešná čtyřicátnice, na první pohled ze slušně zaopatřené střední vrstvy, tvrdila, že za vlád sociální demokracie je to všechno „pořád stejný a děsná nuda“, a že bude volit pravici.

Takže za vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase to pravice vzala od podlahy a nuda skončila. Ve svatém nadšení pro vizi Jistoty dobré tržní společnosti začala tradiční jistoty, či spíše pojistky po svém reformovat a de facto ničit. Tím ale tato Jistota garantovaná trhem narazila na limity akceptovatelnosti podobně jako kdysi Jistota garantovaná vedoucí úlohou jedné strany. Jinak je to ovšem už o něčem jiném. Dnes se ztrátou víry v Jistotu trhu, odchází do věčných lovišť i víra v Jistotu vůbec, víra, že vůbec může existovat nějaký systém, který pracuje pro všeobecné dobro a za nás. Jenže když se taková Jistota ztrácí v mlze, tak jaký má smysl protestovat proti neuspokojivým poměrům? A hlavně, potřebujeme ještě demokracii?

Když byli ve zmíněných skupinových rozhovorech občané konfrontováni s touto otázkou, zjevně v nich vyvolávala rozpaky. Někteří se oddali hlubokému mlčení a jiní odpovídali, že vlastně demokracii nepotřebujeme, protože přece nepotřebujeme chaos, nepořádek a korupci. Demokracie dnes mnoha lidem splývá s existujícími zlořády a přestávají ji chápat jako morální imperativ, který dává šanci proti zlořádům účinně bojovat. Tohle je nebezpečný posun ve vědomí občanů této (stále ještě) demokratické země. Děsivý důsledek ztráty Jistoty. A je otázka, co s tím my, kteří v demokracii stále vášnivě věříme, můžeme dělat.

Nevím, jestli bychom my na levici měli občany aktivizovat nadějí na nějakou další Jistotu a zároveň mluvit o demokracii. Tohle spojení demokracie s Jistotou je od počátku kardinální omyl. Demokracie, tak jak ji známe na základě zkušeností, nebo jak si ji dokážeme představit i v té relativně nejdokonalejší formě (participativní demokracie) žádnou Jistotu nezaručuje. Měli bychom se smířit s tím, že demokracie je vize života v nejistém světě s mnoha dobrými pojistkami a za tímhle důsledně jít.

Takže i když ztráta Jistoty může být dočasně stresující, tak při domýšlení vážných problémů, které přináší úsilí vybudovat na jejích základech lepší svět, může jít vlastně o velký krok ke svobodě. Nutí nás přestat plýtvat energii na falešné utopie a soustředit se na vymýšlení spolehlivých pojistek pro život v nejistém světě. K tomu potřebujeme mít správné hodnoty, variabilní scénáře a praktické projekty. Myslím si, že na levici správné hodnoty máme, ale scénáře a praktické projekty nám často chybí. Proto potřebujeme více zapojit naší inteligenci. Myslím tím náš kolektivní praktický rozum, který, když se osvobodí od dogmatu Jistoty, začne fungovat „přirozeně“, tj. komunikativně a experimentálně. To je metoda politické práce, kterou byl stavěn demokratický sociální stát, a kterou se musíme znovu učit, pokud jej chceme ubránit. To je metoda jak může levice přejít znovu do ofenzivy a nabýt zdravé sebevědomí. Získat pro tuto metodu občany paralyzované ztrátou Jistoty nebude lehké. Tohle vyžaduje hodně přesvědčování a strašně moc drobné „masarykovské“ (spolu)práce. Tedy kromě těch demonstrací za nové pražské jaro. Ale jinak to asi nepůjde.