Deník Referendum Domov

Pohybuju se v mikrosvětě, který se svými hodnotami mírně liší od středního proudu. Slova jako feminismus nebo nebo multikulturalismus zde nejsou nadávkami, ale koncepty, které mohou přispět k lepšímu spolunažívání jednotlivců i skupin.

Přesto mě vždy provázela řada pochybností. Tu nejsilnější bych charakterizovala jako rozpor, který přináší podpora lidských práv a kulturních odlišností, která se na různých místech světa dostává nutně do rozporu. Zejména pak z feministických pozic je někdy obtížné být otevřený různým „jinakostem“. Nevím, zda jsem použila zásad doublethinku, ale nějak jsem se s tím nakonec vyrovnala.

Další z řady pochybností ve mně vzbuzoval způsob, jakým se vyučuje multikulturní výchova na českých školách. Jako lektorka jsem se aktivně na výuce sama několik let podílela a ne vždy jsem z toho měla dobrý pocit. Provázel mě totiž další rozpor, který se v diskuzi s žáky často vynořoval. Zcela v souladu s mým hlubokým přesvědčením jsme se žákům a studentům snažili vštípit, že jsme všichni lidé a jsme si rovní a nejsou mezi námi žádné zásadní rozdíly a na druhou stranu se multikulturní výuka často odvíjela od poukazování na kulturní odlišnosti a zdůrazňování rozdílů.

Když si v hlavě probírám, kam vlastně vyučování tolerance má vést, vzpomenu si vždy na historku, kterou mi kdysi někdo vyprávěl. Nějaký student, nadšený z přednášky o Romech, se rozhodl, že se s místními Romy skamarádí, aby mohl lépe poznat jejich pozoruhodné zvyky. Na dalším kurzu pak popisoval, jak se snažil sblížit s partou mladých Romů a oni ho zbili.

Proč se to stalo, není tak těžké pochopit. Oslovení si patrně mysleli, že si z nich dělá legraci, nemuseli nutně chápat jeho nadšený zájem jako projev dobře míněné snahy sblížit se, nebo se ho dokonce lekli, protože jim mohl připadat jako blázen. Takové věci se stávají, ukazují však na naivitu a neživotnost některých dobře míněných snah.

Už v dobách, kdy jsem se ještě na výuce aktivně podílela, existovala vnitřní diskuze o podobě multikulturní výchovy. Jedním z prvních signálů, který jsem zaznamenala, navzdory tomu, že jsem nikdy nebyla velkým teoretikem, byla zajímavá hra nebo možná spíš test. S oblibou jsem jej pak zadávala svým posluchačům. Měli si vzít tužku a papír s tím, že dostanou několik otázek. A pak jsem diktovala.

První otázka byla: „Kdo jsem?“, druhá otázka byla rovněž „kdo jsem?“ a tak dál... desetkrát si měli položit otázku, kdo vlastně jsou. A pak se nahlas četly odpovědi. Téměř vždy byla první odpověď člověk, další se už různily, ale na svou etnicitu si zpravidla vzpomněli až u čtvrté, páté odpovědi nebo také vůbec. A na základě toho jsem se pak snažila vysvětlit, jak je v komunikaci matoucí, když sami k sobě přistupují primárně jako k lidem, pak jako ženám a mužům, osobám v rodinných vztazích, profesních pozicích a k těm „druhým“ jen jako k Ukrajincům, Romům, atd.

Teď už se několik let výukou tolerance nezabývám a nesleduji ani trendy multikulturní výchovy. O to víc mě potěšilo, když mě kamarádka poprosila o pomoc při zpracování textu, jehož tématem byl tzv. transkulturní přístup v multikulturní výchově, který „namísto popisu jednotlivých sociokulturních skupin začíná přemýšlením o příčinách a hranicích odlišností každého z nás." A který zároveň nepracuje se soubory znaků té či oné skupiny určenými dopředu, nýbrž s konkrétními jevy a jejich odlišnými kulturními interpretacemi a ty pak virtuálně aplikuje na další jevy.

V reflexi tradičně pojímané multikulturní výchovy se mluví například o zoo-efektu, který vzniká, když si do třídy pozvete Ukrajinku nebo gaye, aby pohovořili o tom, jaké je to být Ukrajinkou a gayem. Taková návštěva ve třídě vzbuzuje implicitně dojem, že vše, co ona osoba udělá a řekne, i celý její životní příběh, se nutně odvíjí od silně akcentované skutečnosti, že patří k té či oné skupině.

Dalšími argumenty, proč tradičně vyučovaná multikulturní výchova nenese plody, jak bychom si přáli, je skutečnost, že povaha české společnosti není multikulturní. Těžko pak chtít po učitelích, aby přesvědčovali své z domova a z médií formované žáky, když ani oni sami nejsou přesvědčení o tom, že „Romové, Vietnamci a Ukrajinci jsou báječní.“ V tomto smyslu je tradiční multikulturní výchova ideologická a naráží na to, že nikdo nemá rád, když je přesvědčován o skutečnostech, které považuje za lež.

Nebudu unavovat sáhodlouhými popisy transkulturního přístupu. Každý, kdo by snad projevil zájem, si může informace snadno najít na internetu. Snad bych jen dodala, že propagátorkou tohoto přístupu v České republice je Dana Moree, která na toto téma napsala několik publikací a je také autorkou portálu czechkid.cz. Její výstupy mohou sloužit jako manuál pro učitele, ale i jako zdroj informací pro každého, kdo projeví zájem.

Radost, kterou ve mně vyvolává skutečnost, že se mé pochybnosti většinou ukážou v jistém smyslu jako neopodstatněné, neboť se jimi zabývají lidé v příslušných oborech, kteří přemýšlejí, jak nevhodně uchopené problémy pojmout lépe, je vyvažována jistou skepsí, že se o tom veřejnost málokdy dozví, nebo to bude většinově považovat za další nesmysl a multikulturalismus zůstane nadále jen nadávkou nebo vyprázdněným pojmem.