Deník Referendum Domov

Jako nástroj k odvolání prezidenta je česká ústava dosti nepraktická. V euforii po listopadové revoluci, kdy Husáka vystřídal Havel, si ústavodárné kruhy neuměly příliš představit, že bychom mohli kdy pocítit potřebu prezidenta odvolat. Ústava tak nevybavila československou potažmo českou politickou kulturu žádným nástrojem, který by byl obdobou amerického impeachmentu.

Máme jen relativně brutální nástroj spočívající v obvinění prezidenta z velezrady, jež by ho pohnalo před Ústavní soud, který ovšem vzniká z prezidentových návrhů. Přesto má smysl pokusit se nyní i tuto metodu uplatnit.

Je vcelku očividné, že Václav Klaus svým počínáním svou vlast zrazuje. Od dětinského popírání změn klimatu, jednoho z nejvážnějších problémů současnosti nezpochybnitelně doloženého vědou o dost exaktnější, nežli je ekonomie, přes důslednou snahu o destrukci evropské integrace, až po eskapády, jako byla krádež pera v Chile, soubor nesnášenlivých podivínů, jimiž se na Hradě obklopil, či udílení milostí evidentním gaunerům: o důkazy, že na Hradě máme hluboce vadnou osobnost, není nouze.

Klaus zosobňuje tendence, které českou společnost přivedly do hluboké krize, v níž dnes vězí. Sprosté nadřazení tržních pravidel všem oblastem společenského života je jeho projekt, jehož plody sklízíme v obchodování s akademickými tituly, v čistě marketingových perverzích demokratické politiky, jakou jsou Věci veřejné se svou sbírkou nezapomenutelných politiků, i například v současném ataku na akademické svobody. Že Klaus protiústavně převzal záštitu právě nad Josefem Dobešem není ani trochu náhoda.

Pokud se jedná o podřizování demokratické politiky tržním zákonům džungle, Klaus jde příkladem. Nestoudné obchodování s milostmi, záštiplný odpor k jakékoli formě demokratické regulace, ba už sám způsob, jakým se do své funkce podvakrát prodral, kdy se potřebné hlasy, kterých bylo vždy přes 50 %, ale ani jednou přes 51 %, získávaly korupcí a zastrašováním, je nutné při každé příležitosti připomínat.

Nic z těchto dobrých důvodů, které občanská veřejnost může legitimně prožívat jako velké zrazování, ale k podání kloudného návrhu na odvolání prezidenta nepostačuje. Logika ústavního práva je bohužel často pronikavě odlišná od logiky občanské.

Přesto se dnes už i část parlamentní politiky zamýšlí nad možnostmi, jak Klausovu další účinkování v roli prezidenta konfrontovat. V rychlém sledu se objevily úvahy, že by bylo namístě vyzvat Klause k rezignaci (Lubomír Zaorálek), pohnat ho před ústavní soud kvůli neústavnímu odmítání podepsat mezinárodní úmluvu schválenou oběma komorami parlamentu (Jiří Dienstbier), či dokonce ho kvůli chronickému nerespektování Ústavy obžalovat z velezrady (Petr Pithart). A přesně o to všechno je vhodné se nyní pokusit.

Nejedná se totiž pouze, ba ani především, o praktickou uskutečnitelnost těchto idejí. Základní účinek všech těchto kroků spočívá v tom, že by Klause velkou měrou zbavovaly podstatné části jeho legitimity a zužovaly politický prostor, v němž bude moci působit on sám i politické ideje, s nimiž je svázán.

Dodnes člověk tu a tam narazí na popletu i v prostředích, kde by to ani náhodou nečekal, který je schopen mudrovat o tom, že Klaus má i své lepší stránky, že přece se konec konců tolik neliší od Havla, že je osobností spjatou s revolučním étosem roku 1989. Tyto maloměšťácké sentimenty pěkně popsal před týdnem Oto Novotný a během něj je pak prakticky manifestoval svou povážlivou neloajalitou ke svým vlastním lidem hejtman Hašek, který se Klausovi omluvil za vcelku krotký výpad zveřejněný na webových stránkách. Ejhle, sociální demokrat ze staročeské školy; už Haškův jmenovec nás přece učil, že „císařpán je zkrátka náš, ať je jakej chce“.

Je opravdu velkou zkouškou trpělivosti vysvětlovat znovu a znovu, že nemnoho a navíc zřídka se projevujících Klausových lepších stránek nemůže vyvážit nakažlivě ponurou podstatu jeho politického působení, že stavět ho naroveň s Havlem je vytříbeným projevem politické zaslepenosti a nevkusu a řadit ho k mužům listopadu 1989 je sice správné, ale pouze jako někoho, kdo se do tohoto prostředí vetřel a kdo je zneužil pro svůj osobní vzestup a prosazení nacionálně-konzervativního programu, který je protichůdný k původnímu humanitně-demokratickému politickému programu československého disentu i strůjců sametové revoluce.
 
Potřebnou dehonestaci Klause by usnadnilo, kdyby pozbyl co nejvíce  z tatíčkovských atributů spjatých s tím, že již po dekádu obývá Pražský hrad. Orientaci by to usnadnilo i hejtmanu Haškovi. Rezidua rakušáctví v mnohých z nás vedou k plytkému uctívání formální autority, ačkoli skutečný obsah k tomu neskýtá už pražádný základ. Právě proto není zbytečné, i když se Klausův čas ve funkci již sympaticky krátí, využít jej ještě k co nejnepřehlédnutelnější snaze z Hradu ho dostat.

V tomto případě beze zbytku platí, že sama cesta je důležitější nežli cíl, že ona sama je cílem. Klause se patrně k rezignaci přimět nepodaří: ve svém oportunismu se bude svého postavení držet zuby nehty. Možná se ani nepodaří shromáždit dost velkou sílu k podání žaloby pro velezradu. Ale důležité je pokusit se k oběma krokům vytvořit co nejsilnější občanský tlak.

Opravdu to není malichernost, ale podstatná část zápasu o tvář budoucí české politické kultury. Úplně jiný vliv bude mít Klaus ve svém dalším působení na českou společnost jako bývalý prezident, pokud k této jeho charakteristice bude vždy možné dodat: „vyzvaný občanskou veřejností k rezignaci“, či dokonce „skupinou senátorů obžalovaný z velezrady“, než by mu zůstal, pokud bychom se nyní k žádným takovým akcím zmobilizovat nedokázali.

Jak občanská výzva Klausovi k rezignaci za všechny ostudy, které již natropil, adresovaná na Pražský hrad, tak apel adresovaný senátorům, aby jej zažalovali nejen pro odpírání podpisu jedné smlouvy, nýbrž pro velezradu spočívající v chronickém porušování ústavy, čili ve zrazování slibu, který složil, když se funkce ujímal, by měly jak pro občanskou společnost tak pro budoucnost tuzemské politické kultury nespočet kladných účinků.

A je to jedno z výborných témat, na němž lze prakticky testovat možnosti spolupráce mezi občanskými iniciativami a parlamentní politikou. Atmosféra pro takové kroky, nyní tak příznivě rozjitřená svobodomyslným duchem protestů akademických obcí, bude v čase, který Klausovi na Hradě ještě zbývá, už těžko kdy příznivější.