Deník Referendum Domov

Je to zvláštní doba. Politici tápou při řešení krizí. Stále častěji se schovávají za úředníky a „experty“. I v závažných věcech, jako je ochrana svobod a osobních údajů, vlády kličkují jak zajíci, když se na ně houkne. Stačí sledovat počínaní kabinetů v Praze nebo Varšavě. Nejprve mezinárodní dohodu ACTA prosazují, ale stačí, aby zatlačili piráti, „anonymové“ a aby unikl třeba elektronický seznam členů ODS – a vše je jinak.

Co by asi museli voliči udělat, aby se vlády odvrátily od asociálních reforem?

Neméně důležitý kamínek do mozaiky útěku politiků od politiky představuje delegování moci v krizových dobách na odborníky, finančníky, bankéře. Přitom můžeme mít vážné podezření, že tzv. úřednické kabinety jsou oddány spíše než voličům ekonomickým skupinám, které demokratickým zákonitostem nepodléhají a podléhat nehodlají.

Součástí sílící nedůvěry občanů v politiky, jejich vůli a schopnosti je rostoucí náklonnost k prvkům přímé demokracie nebo k přímým volbám institucí, jež byly dosud pevně zařazeny do systému demokracie zastupitelské. Odtud také volání po přímé volbě prezidenta v České republice.

Ve středu senátoři definitivně rozhodli, že již hlavu státu, která na Hradě vystřídá Václava Klause, budou vybírat voliči. Není to sice stěžejní problém české kotliny, přesto tento krok vítám. Už jen proto, že může postavit politické strany do latě.

Mezi zástupnými argumenty proti přímé volbě v minulých týdnech vedle sebe zaznívaly protichůdné obavy – že lidé budou ošáleni neschopnými kašpary, že podlehnou vyslancům finančně silných lobby, že stejně budou volit kandidáty politických stran… Co z toho bude pravda?

Zatím to podle anket a sociologických výzkumů vypadá na příklon veřejnosti k nestranickým odborníkům, kteří se přitom dokáží pohybovat v politických vodách. Jindy bych možná zatleskal, dnes ovšem ne. Tato tendence je totiž příznakem politické krize a připravenosti lidí hlasovat proti stranám jaksi z principu. Tím spíš bude zajímavé sledovat, jak na hozenou rukavici strany zareagují. Momentálně se asi – i přes okázalé nadšení pro přímou volbu - trochu bojí. Přímo zvolený prezident, kterého nebudou mít pod kontrolou, jim může šlapat na paty.

Podívejme se ale na celou věc pozitivně. Politické strany mají příležitost se „polepšit“, více naslouchat, lépe komunikovat s občany. Zbourat slonovinové věže, zasloužit si přízeň veřejnosti – zejména formulováním strategických vizí, plněním daných slibů, otevřeností. Dosud byli pro partaje sympatizanti důležití hlavně v okamžiku voleb. Nyní je příležitost vtáhnout je do hry intenzivněji, po celé volební období. Když pomineme komunisty a lidovce, kteří si neshromáždili dušičky ještě za minulého režimu, jsou „nejpočetnějšími“ stranami ODS a ČSSD. Absurdní je, že modří přitom mají jen kolem sedmadvaceti a oranžoví kolem čtyřiadvaceti tisíc členů. Členská základna menších stran se počítá na pouhé tisíce nebo dokonce stovky členů.

Parlamentní demokracie je přitom na soutěži politických stran založená. Jenom demagogové nebo mudrující laici typu Tomia Okamury si pohrávají s myšlenkou na příklon ke korporativnímu modelu, kdy by v parlamentu přímo zasedali (byli delegováni) zástupci různých skupin (profesních, národnostních apod.). Partaje jsou zkrátka potřeba. Aby však měly smysl, nesmí si na politiku jen hrát, musí ji plnohodnotně provozovat. Pokud občané při přímé volbě prezidenta zvednou – prostřednictvím podpory různých „nezávislých“ – varovně prst, bude to pro stranické politiky vážné varování před volbami do Poslanecké sněmovny. Volba prezidenta tak může být jakýmsi předkolem či prvním kolem sněmovních voleb. Také proto bude důležité, jak k ní partaje přistoupí a koho do ní nasadí.

O tom, jak je to s konkrétními jmény těžké, zde už bylo několikrát psáno. Někdo by uspět mohl, ale prezidentskému souboji se vyhýbá. Jiný určitě pohoří, ovšem jeho ješitnost mu nedá, aby to nezkusil. Zbývají partajní kandidáti, od nichž se čeká alespoň důstojné hájení značky, a odvážlivci s ostrými lokty, kteří se sami nabízejí a veřejnost jim tleská, byť by měla být ostražitá. Takový Jan Fischer je jistě inteligentní muž a schopný byrokrat, žádný zvláštní politický či odborný výkon jej ale pro výkon prezidentské funkce nekvalifikuje. Varovné je též to, že za klíčového spolupracovníka si vybral šéfa Úřadu vlády ČR z Topolánkovy éry, který proslul nejen jako kamarád Marka Dalíka, ale i podepisováním faktur v kauze ProMoPro. Přesto je Fischer u lidí oblíben. Nebo je to spíš politickým stranám natruc? „Zklamaly jste nás, tak se těšte, jak vás proženou gramotní úředníci bez partajních legitimací!“

Jak politické strany odpoví? Zevrubným dialogem, nebo skandalizováním protikandidátů zvenčí? Pohlédnou do zrcadla a uzří svůj zanedbaný zevnějšek?

Potom i mnohými zpochybňovaná přímá volba prezidenta může být záslužná. Vždy je totiž příjemnější obdržet výstrahu v podobě sice kontroverzního, leč demokracii oddaného nestranického prezidenta, než se nechat ve sněmovních volbách smést nahnědlými extrémisty či autoritáři s pevnou rukou, která dříve nebo později začne dusit nás všechny.