Deník Referendum Svět

„Byla jsem, jsem, a budu“ jsou poslední slova, která napsala Rosa Luxemburgová 14. Ledna 1919. Co nám může dnes říci revolucionářka, teoretička i organizátorka německé levice konce 19. a začátku 20.století ve století 21.?

Rosa Luxemburgová byla zavražděna oddíly Freikorps, které na potlačení Německé revoluce poslal sociálně demokratický ministr vnitra Noska a prezident a předseda Německé sociální demokracie (SPD) Friedrich Ebert.

Nebyla to náhoda, ale cílený útok. Rosa Luxemburgová byla vedoucí představitelkou německé levice, která konzistentně trvala na principech emancipace pracujících. Té emancipace, kterou měl na mysli Marx, když psal o společnosti kde svobodný rozvoj jedince bude podmínkou svobodného rozvoje všech. Neměla to být svoboda formální, ale založená a hospodářské rovnosti a sociální rovnosti. Nová socialistická společnost se měla zbavit iracionality a opakujících se krizí kapitalismu, které ničily (a ničí) životy milionů lidí, zatímco hrstka na nich vydělává.

Tuhle politiku SPD vyměnila za parlamentní posty, uznání starých struktur císařského Německa a opatrných měšťáku, kteří chtějí hlavně klid a pořádek. Císařské Německo sice skončilo, ale teplá parlamentní křesla zůstala.

Na zpohodlnění sociálních demokratů v parlamentě Luxemburgová často upozorňovala. Stejně tak nešetřila kritikou dobyvační války, kterou tato strana v roce 1914 podpořila hlasováním o válečných úvěrech. I přes přímý zákaz, zorganizovala Luxemburgová protiválečnou manifestaci v Frankfurtu nad Mohanem, kde vojenské rekruty vyzvala k dezerci. Za to byla postavena před soud, kde pronesla svou slavnou řeč, která byla později otištěna pod názvem Militarismus, válka a dělnická třída.

I přes pobyt ve vězení, chatrné zdraví a neustálý boj proti silnějším protivníkům, zůstávala Rosa Luxemburgová odhodlaná. Svým způsobem ztělesňovala heslo svého italského protějšku Antonia Gramsciho „Pesimismus rozumu, optimismus vůle“.
Nebyla významná teoretická debata té doby, aby k ní Rosa Luxemburgová nenapsala nějaké své vyjádření. Ať šlo o otázku práva národů na sebeurčení, debatu o významu a povaze masové stávky, vývoji a osudu Ruské revoluce, povaze reformismu nebo o ekonomických kořenech války.

Nikdy nebyla ale pouhým teoretikem. Vždy aktivně organizovala, mobilizovala a agitovala. Proti většině v SPD neváhala zorganizovat společně se svými druhy vnitřní a později otevřenou opozici.

Byla tou marxistickou teoretičkou, která proti mainstreamu tehdejší doby razila kritickou marxovskou metodu nelítostné kritiky, která měla vždy jen jeden cíl: přispět k pochopení, objasnění a určení politické situace i nutných kroků, které povedou k oné „poslední bitvě“ za lidskou svobodu. Musela tak čelit jak nenávisti staré prušácké společnosti, tak „ctihodným“ a „zasloužilým“ pánům sociálním demokratům.

V tom je neustále inspirující a zvláštně přitažlivá pro českou radikální levici, která se musí vypořádat jak s tlakem měšťácké společnosti, tak s existencí reformistické „konstruktivní“ levice v podobě ČSSD a KSČM.

Dílo Rosy Luxemburgové má pro všechny její čtenáře ještě jedno pozitivum a to, že se výborně čte. Luxemburgová je jízlivá, cynická, uštěpačná, jedovatá, ale přitom vysoce inteligentní, přesná, logická a jasná. Ať už čtete Sociální reformu nebo sociální revoluci? nebo Masovou stávku, stranu a odbory, vždy má schopnost vás tento text pohltit. Navíc se vypořádává s otázkami, které ani po tak dlouhé době nejsou neaktuální. Jaký je vztah mezi stávkou za vyšší platy a politickou změnou, máme podporovat odbory v jejich partikulárních zájmech? A co napojení na sociální demokracie? Nebo otázka zda sázet na reformy nebo své úsilí namířit k novému systému. To vše je obsaženo v díle Rosy Luxemburgové stejně jako v dnešních debatách.