Od chvíle, kdy se české soudy konečně začaly zastávat obětí exekutorského byznysu, dostaly se podivné praktiky tohoto odvětví podnikání také větší měrou do zorného pole médií. Ta je dokonce přestávají brát jako běžné nutné zlo či bič na nezodpovědné. Trvalo to, ale nakonec k tomu přece jen došlo. Mašinérie skvělého podnikání však zatím běží dál.
Hrůzostrašné skazky stran tohoto průmyslového odvětví ovšem kolují ve společnosti léta. Často za tichého souhlasu veřejnosti či dokonce jejího spokojeného mručení. Jako třeba v případě odebírání sociálních dávek dlužníkům přímo na úřadech, jimiž se proslavila mimořádně zdatná absolventka plzeňských práv, starostka Chomutova Řápková.
Pažravost českých exekutorů svým způsobem dostoupila vrcholu, když se kvůli dluhu ve výši 163 tísíc korun ochotně zmocnili Karlova mostu, Václavského náměstí, Staroměstského náměstí včetně radnice a sochy Jana Husa a dalších pamětihodností hlavního města. Přehlédnout jejich metody už jednoduše nešlo ani zarytému obhájci svobody podnikání z Prahy. Když se pak začaly exekutorské špičky vzájemně osočovat z toho, kdo má na svědomí víc nestandardních exekucí, temná absurdita dostoupila vrcholu.
A tak začaly konečně do veřejného prostoru ve větší míře prosakovat podivuhodná data o mimořádné pracovitosti představitelů tohoto povolání, které provozovali namnoze ruku v ruce s advokátními kancelářemi a jistě by se našlo mnoho jiných kompliců. Třeba všemožné dopravní podniky a další ctihodné instituce a úředníci v jejich útrobách, kteří namísto toho, aby dlužníky upozornili na hrozící exekuci, schválně tak mnohdy neučinili, jelikož mají s exekutory domluven výhodný obchodní vztah. Proč by totiž měli dlužníka varovat a přimět ho tak k rychlému zaplacení, když ho mohou v tichosti předat rovnou exekutorovi. Ten z dlužníka vymůže mnohem víc a na své si přijde také úředník. Inu, neviditelná ruka trhu.
Činnost exekutorů se tak z polohy prostého vymáhání dluhů, které mělo mít zároveň odstrašující funkci, přehouplo na pole čistého, státem zaštítěného banditismu. Jen tak je totiž možné označit skutečnost, kdy jen za minulý rok bylo uvaleno přes 700 tisíc exekucí a na webu s názvem Centrální evidence exekucí se skví celkové číslo 2 194 325 evidovaných exekucí. Asi i proto, že v roce 2010 zvedla někdejší ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová počet soudních exekutorů o šedesát. Tedy ze sto dvaceti na sto osmdesát. Navýšení počtu exekutorů mělo být tehdy podle ní jedním z opatření, která měla zvýšit spokojenost s exekučním řízením. Ano, leckdo mohl být spokojen. Pracovitost exekutorů je přímo stachanovská.
Chování exekutorů ovšem není ve státě, který prostřednictvím vlád a jejich velkolepých reforem sám organizuje anebo posvěcuje loupeživé nájezdy na vlastní občany, ničím překvapující. Jde vlastně o promyšlenou kooperaci. Když se zvedne naprostá většina nezbytných životních nákladů, zpoplatní se lékařská péče, vzdělání, zdražují se energie a mnohé další položky, začíná to celé připomínat pokročilý způsob lovu divé zvěře sevřené do kleští dvou k sobě se přibližujících rojnic. Kdo ještě jakž takž vyklouzne jedné řadě nimrodů, vběhne do rány té protější.
Ale systém je to ještě mnohem komplexnější. A pracuje s čím jiným, než s lidskou hloupostí a naivitou, kterou ovšem sám podporuje.
A tak tady máme propracovanou ideologii úspěchu, ba užitečnosti či zodpovědnosti občana, vhodně se doplňující s reklamním průmyslem, se stagnující či dokonce snižující se hladinou mezd a nedostatkem pracovních příležitostí. Jednotlivec je tak důmyslně veden k domnění, že úspěch, pokud už ho ne zcela prožívá, se dá alespoň předstírat. Že se v rámci toho dá dokonce volit politické strany pro „úspěšné“ a že se na to předstírání dá třeba taky půjčit. Přinejmenším proto, aby člověk nevypadal jako nějaká socka. K tomu výtečně poslouží všelijaké půjčky a spotřební úvěry, jež v této zemi ochotně nabízí kdekdo a komukoli a často bez ohledu na to, zdali je dotyčný vůbec schopen splácet. Není to totiž důležité. Důležité je, že si klient kupuje předražené zboží a navíc, pokud se stane nesolventním, je možné se na jeho domácnost vrhnout s vervou středověkých lapků a hluboko pod cenou ji vybílit.
Největším důkazem, že to exekutoři tentokrát ale už vážně přehnali, ovšem je, že se proti nim postavil i ministr spravedlnosti za ODS Jiří Pospíšil. On totiž moc dobře ví, že kořist, tedy majetek českých občanů, není obzvláště v době krize neomezená. A čím více banditů, tím se podíly každého z nich ztenčují. Vláda tady není pro exekutory. Ta pracuje pro jinačí desperáty. Pro farmaceutické koncerny, penzijní fondy, energetické monopoly a další velké ryby. S jejich zájmy se apetit českých exekutorů skutečně nemůže srovnávat. A pokud si to exekutoři začali myslet, je jim to zapotřebí vysvětlit.
Banditismus jako vyšší stadium kapitalismu
Exekutoři jsou jen malými rybami v povodni současného státního banditismu. Pokud se na své oběti vrhají se stále vzrůstající vervou, je jim zapotřebí dát důrazně najevo, že kořist není bezměrná a že jsou zde predátoři mnohem hladovější.
- Vytisknout článek
- Poslat e-mailem
- Sdílet
- Velikost textu + -
