Deník Referendum Domov

Tento týden agentura STEM zveřejnila zajímavý průzkum, z něhož vyplynulo, že si polovina lidí myslí, že se situace v České republice vyvíjí nesprávným směrem. Pouze třináct procent dotázaných považuje vývoj za příznivý. To jsou varovná čísla, protože agentura dodává, že jde o nehorší údaje od roku 1996. Na přelomu roku 1996 a 1997, jak víme, začala největší politická krize v polistopadové éře, vyvrcholila pádem Klausovy vlády. Zatímco předseda ODS prohlašoval, že ekonomická transformace v podstatě skončila, my ostatní jsme si v novinách četli o vzrůstající tendenci hospodářské kriminality.

Sněmovnu zachvátila aféra s falešnými doktoráty, financování politických stran bylo podvodné a strany dostávaly všimné od privatizátorů. Kapitálový trh byl zcela neprůhledný, zvýšil se schodek zahraniční obchodní bilance, vládní politické strany vedly mezi sebou v podstatě otevřený politický boj. Nedůvěra v politiku se zásadním způsobem zvýšila, stejně jako vzrostla nespokojenost s životní situací. Privatizace bank nebyla dokončena a vláda byla nakonec nucena přijmout úsporné ekonomické balíčky, které nazvala „korekce hospodářské politiky a další transformační opatření". Osobní odpovědnost politiků byla minimální. Takový Václav Klaus se jen nadechl k dalšímu boji.

Myslel jsem si, že další politická krize nastala v roce 2009 a že následující se objeví až za několik let. Jak je patrné z údajů agentury STEM, je tomu jinak. Poselství voleb roku 2010 zůstalo jednoznačně nevyslyšeno. Nejde nyní pouze o nedůvěru v politické strany, ale o nedůvěru ve vývoj jako takový, což je mnohem horší. Můžeme tedy konstatovat: jsme zpátky v krizi.

Je zřejmé, že řešení může být pouze politické. K němu ovšem vede i případná širší občanská nespokojenost, která pravděpodobně den ode dne sílí. Důležité je, aby touha po změně vedla k pozitivním řešením, nikoli k nástupu paní Bobošíkové a podobných obskurních postav české politiky. Společnosti pomůže to, že se neúspěšní politici nebudou vrhat do stále nových a nových bitev, ale že dokáží ze svých porážek učinit patřičný závěr. Dokazovat, že umějí neustále prosazovat svou vizi, za každých okolností i navzdory občanům, je sice pro některé ctností, ale pro občany to příliš pozitivní není. Viz smutná cesta Václava Klause, která měla skončit v roce 1997. Například jeho armádní projev už musí být utrpením jak pro jeho příznivce, tak pro něj samotného.

To, co pozorujeme v Poslanecké sněmovně, je neobvyklé, ale zcela pochopitelné. Vláda zastupuje přibližně čtvrtinu obyvatel České republiky, a tak alespoň minimální dohoda se sociální demokracií je v tomto případě nutná. Při klíčových reformách je konsensus nutnou podmínkou jejich řešení. Ale abychom byli spravedliví: pokud by se situace vyměnila a ČSSD byla ve vládě, nejsem si zcela jist, jestli by podobnou dohodu s ODS hledala.