I

Asi 270 000 dárců krve se loni dostavilo více než k jednomu milionu odběrů. Bezplatných dárců prý ubývá, jak stárnou. Nově vznikají plazmaferetická centra; odebírají plazmu zapeníze. Aby krev darovaly EU navrhovaná čtyři procenta populace, bylo by třeba získat alespoň 100 000 nových dárců.

Akce Daruj krev s Českým rozhlasem se minulý týden v Plzni zúčastnilo 71 dárců. Z nich bylo 11 „nových“, tedy těch, kteří darovali krev poprvé. Transfuzní stanice má v současné době kritický nedostatek krve skupiny 0, ale ani v ostatních skupinách není nadbytek.

Krev je zajisté zapotřebí, dárcovství je záležitostí solidarity — a vše stojí za hlubší úvahu.

Krev je bezesporu zapotřebí. Zároveň se s ní obchoduje, jak ukazuj deset nebo kolik miliard, o které údajně náš stát ošidil podnikatele Šťávu, když mu překazil nějaký ten kšeft.

Když to slyším, krve by se ve mně nedořezal. Tak aspoň ona úvaha — s nezbytným obšírnějším úvodem i podstatným dodatkem — nejen o cti a solidaritě čestných dárců, ale také o krvi jako obchodním artiklu.

II

My občané často zapomínáme, že peníze jsou součástí světa lidí, života — a ne svět a život lidí součástí peněz.

Nic nepomáhá varovný hlas filosofů, že „blahobyt, zdraví a dlouhověkost“ nemohou být jedinými iniciátory jednání jednotlivců, protože bez „hodnot immaterielních, jako je solidarita nebo humanita by svět propadl barbarství trhu, produkce a konsumu“. (Jörg Neunhäuser)

Nic to nepomáhá. My zapomínáme, že pro blaho lidí kapitalistický stát (řečeno básnicky, personifikací) udělal nejvíc, když cítil sociálně a angažoval se ekonomicky: něco stavěl, něco jiného platil nebo spravoval. Pomáhal mu sociální smír — smír, který může být založen jen na solidaritě.

Vidět jen to, co se dá vyúčtovat nebo naúčtovat a skasírovat, je krátkozraké, abstraktní — nicméně obvyklé. Ale mediální zpravodajství i zábavní průmysl psychologicky podporují takovýto „materialistický“ pohled na svět, který vidí především zboží a obchod, konzum a trh — a zapomíná, že trh a život ovládají nálady, ne vždy rozumná očekávání a módní vlny i staré předsudky. Že trh je spjat také s často nevyzpytatelnou myslí člověka.

Svou roli sehrávají důvody etické i to, že člověk má nárok žít poeticky, jak říkal Karel Kosík. A také chce ohleduplnost a solidaritu, říkám já. Solidaritu potřebuje, nikoli jen péči, kterou si lze zaplatit, ale účast, snad soucit a lidskou blízkost.

Všechna tahle hnutí nelze vysvětlit „materialisticky“. Bohužel média, zvláště bulvární zpravodajství, a průmysl zábavy „materialistické pozice“ protežují, což bezesporu psychologicky působí.

To vše je třeba si připomenout, když mluvíme o dárcovství krve a o obchodu s krví. Protože darovat krev — to je solidarita! Darovat krev, ať už tzv. „čestně“, tj. zadarmo, nebo za poplatek, je solidární akt, nikoli prodej! Dárce daruje, nikoli prodává!

Dárcovství je solidární — trh nikoli. Ten nikomu nic nedaruje, ani když kšeftuje s krví dárců.

Léta táhne spor podnikatele Šťávy (Diag Human) s Českou republikou. Prý mu pokazila obchod s krví. A my děláme, jako bychom to neviděli, i když jde o tolik miliard, že by postavily na nohy několik rezortů najednou!

Média však sledují nanejvýš soudní při. Informují o ní. Že jde o kšeft se solidaritou lidí, se nerozvádí. Přitom v těch kšeftech „nejede“ jen podnikatel Šťáva a ti, kterým svou „pohledávku“ prodal, ale i bývalí čelní představitelé české politiky, jeden Šťávu zastupuje nebo donedávna zastupoval, druhý mu arbitrážní řízení „přihrál“ a další to celé rozehrál. Kalvoda, Stráský, Bojar — jejich (nejen jejich) vinou či „zásluhou“ (podle toho z které strany se na věc díváme) visí teď nad našimi hlavami strašák dalšího příkazu: Občane, ty, který počítáš každou korunku, naval další prachy! Obchodníci s krví, kterou jsi daroval čestně, tj. bezplatně, chtějí miliardy. Tisíce miliónů (!) za údajně zmařený obchod s krví čestně a ze solidarity darovanou.

Solidarita, stejně jako sociální smír a soudržnost i cosi jako občanské svědomí a národní a občanská hrdost — to nejsou jen prázdná slova. Proto je s podivem, že se ke kauze Diag Human jako k případu obchodu se solidaritou nevyjadřují nahlas a transparentně a opakovaně politici, politické strany — a také média. Ve veřejném prostoru ticho po pěšině. Mlčí i právníci; asi vidí jen kauzu obchodní z výkazů účetních.

A konečně: co na to veřejnost? Co lid?

Lid nic.

Monsignore Reinsberg říkal: Lid čumí, jak umí.

Nebuďme takoví.

Nebuďme jen pasivně přihlížejícím davem!

III

Dodatek - nikoli pro zpestření - o privatizaci obchodu s orgány.

Věc je třeba domyslet do konce, i když to bude možná v rozporu s navyklým jazykovým územ a předsudky (všech) současníků, připomeňme si genesi slov „orgán“ a „organismus“. Od Aristotela platilo, že princip života (Aristotelés říkal „duše“) formuje tělo: pohybuje jím, nejen mechanicky jako tělesem, ale také působí jeho růst, stárnutí a vůbec všechny procesy, které dnes přírodověda dokáže diferencovat v míře, o níž antika nemohla mít představu.

Jestliže duše formuje tělo, jestliže jím pohybuje, pak tělo je nástrojem (organon) duše. Odtud slova „organismus“ a „orgán“: přirozeně daná těla živých bytostí mají formu organismu; části organismu podle jejich funkční odlišnosti nazýváme orgány. Tedy v této tradici lze orgán definovat jako „část celku, která má zvláštní funkci“.

Podle těch funkcí, resp. se zřetelem k jejich patologiím, lze rozvíjet fylogenetická bádání biologů nebo obory medicinské: jeden se věnuje srdíčku a krevnímu oběhu, jiný je na plíce, další na kůži, nebo zase na trávení a zažívání, hematologové jsou pak odborníci na krev.

Není tedy v tomto smyslu obchod s krví počátkem obchodu - privatizovaného (!) obchodu — s lidskými orgány? Tak to vypadá jak se lidově říká „z logiky věci“. Když se ptáme, co krev v podstatě je a co se dá o tom podstatném vypovědět, musíme uznat, že krev je „část celku, která má zvláštní funkci“; slovník nás pak poučí, že toto je definice orgánu.

Do „logiky věci“ ale vůbec nezapadá fakt, že ani odborná veřejnost (zvláště odborníci na lékařskou etiku, ale také fundamentální zastánci tzv. etických otázek) mlčí. Mlčí stejně jako ten dav a lid, jenž „čumí, jak umí“. Díky tomu proběhla, aniž by vzbudila pozornost, privatizace obchodu s lidskými orgány. Proběhla nepozorovaně, zato úspěšně! A že to není žádné příštipkaření, dokazují miliardy požadované právníkem Kalvodou zastupujícím podnik Šťávův.

A že se tento kšeft těší všeobecnému respektu i mezinárodním ochraně, to dokazuje prodej „pohledávky“ firmy Diag Human, kterou podnikatel Šťáva nebo jeho právník, jak to tak vypadá, „střelil“ jinému podnikatelskému subjektu. Lhostejno, zda podniká s pohledávkami, zda vymáhá dluhy nebo zda je specializován v sortimentu „lidská krev“.

Není argumentu, který by oblast politiky, práva nebo žurnalistiky mohl vyvázat z povinnosti k problému zaujmout stanovisko. Zvláště když se „sortimentem krev“ stala krev čestných dárců.