Miluj své nepřátele aneb o spiritualitě pro naši dobu

Adam Borzič

Nenávist ve společnosti roste. Nejsou vůči ní imunní ani ti, kdo usilují o změnu tohoto nespravedlivého společenského a ekonomického systému. O to krásnější je, když se dialog mezi zastánci různých pohledů na svět podaří.

Dokážu pochopit, že ministrovi Kalouskovi „ujely“ nervy. To je lidské. Potíž je v tom, že „jeho facky“ jsou symbolem i projevem stále násilnější atmosféry v naší zemi. Na Šluknovsku jsme viděli tričko s nápisem křísícím Adolfa Hitlera. Pochodující davy skandující nenávistně „Cikáni do plynu…do práce“ a snažící se prodrat přes policejní kordony k romským ubytovnám, všudypřítomný rasismus, šovinismus, islamofobie, homofobie, antisemitismus a konečně nacionalismus diktovaný z nejvyšších míst - to všechno jsou projevy stoupající společenské frustrace, rostoucího hněvu a nebezpečné nevědomosti. Zdá se, že všichni staří démoni se vrátili a z jejich žhavého reje může vyšlehnout katastrofa celonárodních rozměrů.

Optice nepřátel není těžké podlehnout. Na vlastní kůži jsem si to před časem uvědomil, když jsem byl označen jedním publicisticky činným bratrem ve víře za „největšího nepřítele křesťanství“, zatímco další pán, přívrženec vládnoucí koalice, o mně napsal, že jsem „levicový třasořitka“. Měl jsem chuť ostře reagovat, ale nakonec mě jakýsi tichý instinkt zadržel.

Minulý týden jsem zažil něco pozoruhodného. Jedna starší členka společnosti, v jejímž čele jsem dříve stál, a jejímž posláním je mezináboženský dialog, mě po mailu důrazně vyzvala, abych zastavil konání festivalu v prostoru evangelického sboru pověstného svou tolerancí, protože na jeho webových stránkách byl publikován text psychoanalytika Sterna interpretující jistý text Tóry ve vztahu k homosexuální erotice. Její výzva mě nejdřív naštvala a ostře jsem na ni reagoval. Napsal jsem, že mně zas vadí nenávistní křesťanští fundamentalisté. Dotyčná dáma mi odpověděla podobně ostře leč s jistým náznakem odstupu a humoru. Opět jsem reagoval a vyložil podrobněji svůj postoj s odvoláním na oficiální dokumenty evangelické církve týkající se homosexuality. K tomu jsem dodal, že já pokládám pro změnu za teologicky skandální obcházení učení o radikálním nenásilí v křesťanských církvích v minulosti i přítomnosti („spravedlivé“ války, schvalování trestu smrti apod.). Dotyčná mi odpověděla, že se mnou v otázce nenásilí souhlasí a dále ze zprávy vyplynulo, že její postoj k homosexuální menšině je sice konzervativní ale nikoli nenávistný nebo nepřátelský a že jí vlastně nejvíc rozčílila ta freudovská interpretace. A že na festival přijde.

Ta odpověď mě překvapila, ba nadchla a také jsem to té dámě napsal. Nezačali jsme spolu ve všem souhlasit (jinou třecí plochou je vztah k islámu), ale základní tónina naší korespondence se změnila. Další maily probíhaly v přátelském a uctivém duchu. Tato vášnivá dáma neopustila svou pozici evangelikální konzervativní křesťanky a já neopustil svoji pozici liberálně smýšlejícího křesťana, ale vzájemné antagonismy zeslábly. Místo konfrontace se mezi námi vynořila vzájemná lidská sympatie. Čím to? Možná jsme jen uznali, že rozpory v oblasti víry nejsou důvodem nepřátelství na život a na smrt. A že lidskost je přesahuje. Zatímco pro výše zmíněného bojovníka za čistotu víry jsem jen nebezpečným heretikem, pro tuto dámu jsem člověkem hledajícím, možná v něčem chybujícím, ale schopným naslouchat a vnímat její svět, byť z jiného břehu.

Díky tomuto příběhu jsem si uvědomil, jak hojivá je evangelijní výzva milovat své nepřátele. I Buddha kdesi říká, že nepřátelství nedojde konce nepřátelstvím. S druhými nemusím souhlasit, mohu se proti nim vymezovat, mohu s nimi vášnivě nesouhlasit, ale nemohu jejich existenci redukovat pouze na jejich „názor“ či „jednání“. Existence každého člověka je neredukovatelným tajemstvím a to mě zavazuje k naslouchání a bazální laskavosti. Buddhisté mají jedno duchovní cvičení, říká se mu mettá (což v jazyce páli znamená laskavost). Praktikuje se tak, že si představujeme postupně lidi, které máme rádi (včetně nás samých), pak ty, ke kterým nemám téměř žádný vztah, a nakonec jedince, které rádi nemáme a při tom každému několikrát popřejeme, aby byl zbaven všeho utrpení a byl šťastný. Tento klenot buddhistické meditační praxe, snadno aplikovatelný v jakémkoli náboženském i nenáboženském kontextu, působí v nitru jako lék proti démonii nepřátelství a nenávisti.

Myslím, že vůči jedu nenávisti nejsme imunní ani my, kdo usilujeme o změnu tohoto nespravedlivého společenského a ekonomického systému.

Souhlasím s Ondřejem Slačálkem, který před nedávnem v citlivé polemice s Martinem C. Putnou (ten následně také velmi chytře a slušně odpověděl) napsal, že se nám všem nedostává empatie. Aby naše úsilí o společenskou změnu nebylo poháněno motorem neproduktivní nenávisti, je nutné pečovat také o své nitro a rozvíjet to dobré a humánní v něm.

Tuto kultivaci můžeme beze studu nazvat spiritualitou. (O spiritualitě přiléhavé pro tuto dobu psal v DR opakovaně Ivan Štampach.) Myslím, že spiritualita, kterou dnes potřebujeme, se nemusí nutně opírat o teistické koncepty (samozřejmě se o ně opírat může). Její základní trajektorií ale musí být radikální lidskost — kultivace našeho lidství. Tato lidskost se musí projevit coby otevřenost, pohostinnost a soucit s druhými lidmi i ostatními živými tvory a celým ekosystémem v intenci výše uvedeného buddhistického cvičení. A z lidského přijetí nesmějí být vyňati ani ti, s nimiž nesouhlasíme, ba dokonce ani ti, kteří konají zlo. Zakladatel antroposofie Rudolf Steiner napsal, že lidstvo si v budoucnosti musí osvojit tři základní duchovní dovednosti: vnímat a prožívat vztah k bližním jako svého druhu svátost, pěstovat živé myšlení srdce (tj. takové, které je radikálně vztažné, organické, přesahuje racionalitu a spojuje etiku, estetiku a poznání v jeden celek) a rozvíjet svobodnou spiritualitu a solidární společnost.

Domnívám se, že tento duchovní program lze přijmout, aniž bychom nutně museli ve všem následovat antroposofický světonázor (který je ovšem i v dalších bodech přínosný). Není to náhoda, že název tohoto duchovního proudu spojuje dvě řecká slova označující člověka (anthrópos) a moudrost (sofia). Ať už jsme křesťané, buddhisté, antroposofové nebo agnostici potřebujeme spiritualitu, která bude bytostně humanistická, aniž by se zříkala svých transcendentních kořenů — živoucí Moudrosti.

    Diskuse
    September 23, 2011 v 14.48
    Bude to asi znít prostoduše nebo zbytečně provokativně, ale přiznám se, že vlastně nevím, co je to ta "spiritualita"...
    PM
    September 23, 2011 v 15.06
    Spiritualita, bych řekl
    je dána prostorem který - příkladně pro křesťana- sdílí duch svatý. Křesťanská spiritualita vzniká nutností návazu na metafyzické dimenze. Řekl bych.
    A o to bylo opřeno celé poselství, které včera přinesl papež do své otčiny.
    PM
    September 23, 2011 v 15.16
    Agnostická spiritualita je k mání v mnoha podobenstvích
    Takhle se to příkladně povedlo A.P.Čechovovi:
    K důstojnému lidskému úděu patří bezpodmínečná nutnost pokorné víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.
    A když člověk není schopen věřit v boha, tak jej nesmí nahradit žádnou atrakcí, ale celoživotně hledat a hledat, sám se sebou a svým svědomým.
    September 23, 2011 v 16.54
    Já myslím, že docela chápu spirituální pojetí humanismu, protože mám jistý vztah k humanistickému hnutí, ač se osobně hlásím k marxismu. Příčiny rostoucího násilí a nenávisti vidím v systémové krizi, která mimo jiné destabilizuje lidskou psychiku. Nikoho to však neomlouvá, protože každý je za své činy odpovědný. Trpělivost je určitě na místě a víra v jiný svět (tady na zemi) je přímo žádoucí. K autorově větě, že „z lidského přijetí nesmějí být vyňati ani ti, kteří konají zlo“ mám jen poznámku, že pro tento případ existují i jiné formy humanismu, které jsou mnohem materialističtější. Před časem tady paní Švihlíková v jednom článku připomněla sympatickou postavu Martina Kabáta z pohádky Hrátky s čertem. Vzpomínáte, jak Martin Kabát naložil se Sarka-Farkou, když mu byla nebeskými mocnostmi svěřena nad loupežníkem výkonná moc? A to se rozhodně o Martinu Kabátovi nedá říct, že by humanista nebyl. Vždyť on měl toho lumpa docela rád. A ještě ke všemu ho zachránil před peklem.
    September 23, 2011 v 18.32
    Trochu mimo téma
    Borzičův článek je velmi pěkný - ostatně vždycky ho rád čtu. Jeho texty jsou plné otevřenosti a vstřícnosti; a doufám, že ani po té pochvale autor nezpychne:)

    Tou poznámkou o spiritualitě jsem mířil za hranice článku: ono se někdy mluví o spiritualitě, ale často je to slovní mlhovina, nebo v horším případě určitá ideologizace. Ale to samozřejmě naprosto není případ tohoto článku.

    Když jsme u té spirituality, vzpomněl jsem si na povídky Jana Balabána, jehož kniha "Možná, že odcházíme" byla nyní oceněna jako kniha desetiletí. V těch textech je obsažena evangelická duchovnost a je to v kontextu české literatury možná trošku zvláštnost - což říkám, jsa deformován výukou i studiem literatury, kde se o spiritualitě hovoří (v jistém období) zejména v souvislosti s autory katolickými. Magnesia Litera dopadla dobře, ale slova Pavla Mandyse mi vyrazila dech: ta ideologická frazeologie o neúspěšných atd. dokonale znásilnila dílo. Chápu, že byla pravděpodobně pronesena v chvatu televizního natáčení, ale i tak - byla to docela síla...

    Omlouvám se za tento poněkud "tematicky asociativní" příspěvek.
    SH
    October 24, 2011 v 17.04
    REALITA
    „Miluj svého nepřítele“, či „moudřejší ustoupí“, jsou krásně znějící maxima, která ale, jako všechna zjednodušená tvrzení, nelze v opravdovém životě uplatňovat. Platí totiž, jako všechno, s podstatnými výjimkami, které bohužel, je nepotvrzují. Jsou nepřátelské aktivity, za které jejich aktéry už nelze milovat. A ustupovat jim už vůbec ne. Víc jak dva tisíce let velcí duchové učí lidstvo těmto velepravdám, a za tu dobu zemřelo násilně víc lidí, než kolik jich teď momentálně žije na Zeměkouli.