Dnešní doba se domnívá nalézat sílu potřebnou k zakládání budoucnosti jen v sobě — nebo že ji jen v sobě hledá. Vzývá budoucnost a také pluralitu — a také toleranci kultur. Je jako biblický Šalamoun: byla-li mu milenka sympatická, dovolil jí, aby si stavěla chrámy svým bohům, a to i v jeho, Šalamounově kraji. „Bude to tak lepší,“ domníval se. Nebylo.

Nezapomínejme, že předpokladem komparativu „lepší“ a také superlativu „nejlepší“ je pozitiv „dobrý“. Možná i to, co je prospěšné a silné, stane-li se lepším, je prospěšnější a silnější… Že dobré, je předpokladem všech komparativů i superlativů, plurality všech věcí lepších a nejlepších.

Pluralita je vždy v rámci něčeho vyššího; množství je vždy množstvím toho, co počítám. Rozpory se ukazují vždy v rámci vyššího celku. Pluralita bez respektu k vyšším aspektům, evropská pluralita národů a národních kultur a socialismu a fašismu a národních států, pluralita všeho možného a myslitelného, když ztratila respekt k tomu vyššímu, k myslitelnosti, Otevřenu či Bohu, stala se živnou půdou siláckých úmyslů: silnější zvítězí. Bez respektu k něčemu vyššímu se mohlo mylně zdát, že lepším a hodnotnějším je to, co je silnější. Že lepší pořádek a rozumné uspořádání světa musí prosadit ten, kdo je silnější — nebo dokonce svazy těch silných: fašisté všeho druhu.

Bez respektu k něčemu vyššímu se můžeme mýlit a považovat za pravdu tezi, že „silný“ může víc než ten, kdo má respekt k řádu a myšlence, která všechno řídí a které můžeme po vzoru starých filosofů říkat LOGOS. Usebírá různé, uvádí celou pluralitu skutečnosti „na společného jmenovatele“ )metaforicky řečeno). Proto překládáme slovem „rozum“.

Rozum rozumí také tomu,že dobro není modla, žádná z věcí ani ideologií, žádný z programů — ale spíš otevřenost mysli novému hledání.

Otevřenost mysli zakládá svobodu člověka — nikoli však svobodu silnějšího či jinak zvýhodněného. Ani fašisté v síle zbraní, ani bolševici ve zdůrazňování „Je nás více, bolše!“ nestali se proto nikdy strůjci lepšího světa, svobodnějšího, šťastnějšího… Uctívali budoucnost plurality bez kořenů, budoucnost nového bez tradice téhož jednoho — to dnes opět mnohé láká. Kdejaký lehkoživ moci poučuje a kreslí si autoportrét nadčlověka: „Dělat nácka ze mě?“ ptá se teatrálně L.Jakl, „který vyznává heslo že politika je soubojem dobra a svobody, v němž stojím na straně svobody? Zatímco všichni komunisté, nacisté a fašisté a ostatní více či méně krajní levičáci vyznávají kult dobra, které je třeba lidem vnutit za každou cenu?“ (Právo 25.8.11) Jakl dobro nepřipomíná, ani o něm neuvažuje, jen Dobrem straší! A to má být pravicová moudrost! Nic nemůže dehonestovat pravici více, než když se staví proti tradici. Bravo, pane Jakle!

Ze špatného pochopení plurality a z problematického uctívání síly silnějších nebo také svobody nevázaných a nezodpovědných, z nahnědlého vzývání „svobody svobodníků“ vzešel holocaust — a koneckonců také gulag: zvěrstva, jež nemají obdoby, zmar kultury a mravnosti vzcházel ze zrůdného sebevědomí, které ztratilo pokoru vůči myšlence, ze znetvořeného rozumu, který si usmyslel, že tato silácká pluralita (je to vlastně pluralita jako sklad nezodpovědných částí) je přirozená, a to bez ohledu na soubor všeho, co je přirozené. Pluralita bez bohabojnosti, řečeno postaru, zrodila nebývalou sebedestruující sílu.

Nečisté a nekonsistentní myšlení rozkládá náš svět. Bere nám myšlenku, z níž vzcházela prosperující Evropa. Špiní ji. Máme jen pasivně přihlížet tomuto zmaru? Tomuto zmaření tradice myšlenky, této likvidaci vlastních kořenů?

Sebe-vědomá a sebe-hledající myšlenka, která se snaží najít a tak žít a prožít svůj vlastní příběh, nemůže jen pasivně přihlížet různému, zevlovat, aniž by se vzepřela otázkou, jak se tato pestrá různost asi jeví z pozice, kterou od počátku evropských dějin uznávali jak staří Řekové, tak Židé. Věděli, že její nadhled je nám nedostupný a její pozice nedosažitelná — ale kdybychom ji popírali, ubírali bychom sami ze své důstojnosti, lidskosti. Proto posuzovali věci z hlediska pravdy, dobra, jednoty. Věděli, že náš svět si zaslouží posouzení z hlediska celku, jednoho celistvého jsoucna — a že toho lze dosáhnout jen z pozice a pohledu, jehož se nikdy plně nezmocníme, s nímž však nikdy nesmíme přestat počítat.