Deník Referendum Domov

Zemřelo třiadevadesát lidí a další mrtví zřejmě ještě přibudou. To je skutečnost, kterou je třeba napsat na začátek textu o pátečních útocích v Norsku. Jednotliví lidé a jejich prospěch by se totiž neměli vytrácet ani z politických komentářů a analýz.

Stejně tak by se nemělo ztratit vědomí, že šlo především o mladé sociální demokraty a sociální demokratky. Sociální demokracii během víkendu na řadě českých webových portálů zatlačila do pozadí slovní spojení vládní strana, dělnická strana nebo Strana práce. Z poloviny jistě jde o neschopnost přeložit název z anglických zpráv agentury Reuters nebo BBC tak, aby byl českému čtenáři srozumitelný. Z poloviny se nedám přesvědčit, že nejde o výraz předsudečnosti pražské novinářské obce k demokratické levici, jejím tradicím i obětem.

S útočícími islamisty si většina novinářů poradí snadno. Nad útokem průměrného Nora, který chodil do stejné základní školy jako korunní princ, který svůj útok připravoval déle než rok, který byl na přelomu století několik let aktivním členem jedné z norských pravicových stran a který se v minulosti účastnil neonacistických shromáždění, novinářská scéna (zatím spíše) tápe.

Ne nadarmo jsme na jednom z nejčtenějších českých zpravodajských portálů mohli během pátku a soboty číst, že tolik a tolik lidí zemřelo „následkem (…) amoku“ jediného doposud známého viníka. Přitom dle dostupných zpráv nešlo o „vražedné šílenství“. Šlo o plánovaný projev politického postoje.

„Jde o útok na nevinné civilisty. Na mladé lidi na letním táboře. Na nás.“ Řekl v pátek pozdě večer na tiskové konferenci norský premiér Jens Stoltenberg. „Mám zprávu pro ty, kdo na nás zaútočili. A pro ty, kdo stojí za nimi. Je to zpráva z celého Norska. Nezničíte nás. Nezničíte naši demokracii ani naše odhodlání dosáhnout lepšího světa. (…) Zítra ukážeme světu, že norská demokracie pod tlakem zesiluje. (…) Nikdy se nesmíme vzdát našich hodnot. Musíme ukázat, že naše otevřená společnost může tento test zvládnout. Že odpovědí na násilí je ještě více demokracie. Ještě více lidskosti. Ale nikdy ne naivita. To je něco, co dlužíme obětem a jejich rodinám.“

Směrem k větší osobní svobodě, silnější společenské solidaritě a skutečnější mezilidské rovnosti by svou politiku po norských útocích měla napřít i česká demokratická levice. Stejně jako po jedenáctém září, tak ani po dvaadvacátém červenci není odpovědí více bezpečnostních kamer, silnější přítomnost policie v ulicích ani rozmístění sil protivzdušné obrany na dohled jaderných elektráren.

„Jediný způsob, jak vykořenit extremismus,“ píše ve varšavské Gazetě Wyborcze novinář a filmař Marcin Wojciechowski, „je učit už od dětství toleranci. Ukázalo se, že norský vrah je pravicový extremista. Demokracie byla pro něj systém pouze pro takové lidi jako on sám.“ Sociální demokracie oproti tomu vytváří prostor k životu pro všechny a všem chce dát možnost, aby svůj život utvářeli. Při vědomí neuvěřitelného masakru, který v pátek zažilo Norsko, si pak Wojciechowského věty zaslouží krátké rozvedení.

Jeden z předních komentátorů české konzervativní pravice napsal v sobotu na svém blogu, že útoky tak, jak se odehrály, nespáchal příznivec krajní pravice. Kdyby je totiž spáchal, pak by „byl politicky extrémně hloupý a navíc mentálně vyšinutý. Pak by to byl tragický zločin ze strany vyšinutého jedince, z něhož by se neměly nějaké politické závěry vyvozovat.“

Jenže je to naopak. Vyvolávání strachu z islámu, Evropy, Němců a sudetských Němců. Odpor k lidské rovnoprávnosti, ať už jde o omezování volebního práva nebo odpor ke kulturním a etnickým menšinám. Sociální a etnický rasismus. To jsou české pilíře politiky extrémní pravice. Téže politiky, která v pátek v Norsku zmařila stovku mladých životů.

Zda česká intelektuální i politická pravice páteční masakr odsoudila nebo ho – stejně jako výše zmíněný komentátor a vysoký státní úředník – bagatelizuje, si můžeme přečíst v dnešních novinách. Demokratické levici, České straně sociálně demokratické a Mladým sociálním demokratům nezbývá, než aby s touto politikou bojovali. Stala se totiž předpolím pro „nejhorší zvěrstvo“, jaké Norsko zažilo od druhé světové války.