Kolem mne projela tramvaj a zarachotila na uvolněné křivé koleji tak surově, ničivě, sprostě a silně, že mi natrhla skafandr. Skafandr, v jakém si chováme zbytky lepší atmosféry, a to nám umožňuje přerážet špatný dech našich i cizích událostí. Jdu po ulici a ta se ze skafandru jeví malebnou, docela připomíná předválečnou Belcrediho třídu, knihkupectví na rohu mě přitahuje jako plné samých zajímavých knih, prodavač losů státní loterie sám z mého skafandru věří, že je správné vyhrát, a důmyslná křižovatka cest na severním konci Hlávkova mostu vypadá velkoryse a ladně. Jenže můj skafandr je teď natržen: kdo si koupí státní los, je hoden toho, aby si v tom knihkupectví přikoupil ještě Rzounkovy či Rafajovy statě o literatuře, ta křižovatka je mocný průvan prachu a smetí, a já se navíc musím vyrovnat i s dobrým zdáním, že návratem Štursových sousoší na mostní nároží je zas všecko dobré.

Někdy před pětadvaceti lety jsem přes Hlávkův most chodil pěšky do práce a často jsem na těšnovské straně mostního zábradlí zavadil očima o pamětní mosaznou tabulku, jaou vyfasovali místo všeho, a taky za nás, padlí bojovníci za původní svobodu národa. Tato patřila nějakému Helebrantovi. Jednoho dne ji odmontovali, pak zbourali zábradlí a začali most na šířku zdvojnásobovat. Pozoroval jsem postup práce a říkal si: „Helebrante, Helebrante, máš po cedulce, tu už neuvidíš!" Bylo mi divně z toho konce života i boje. Most rozšířili, uklidili, otevřeli v celé nové šíři, a já se běžel podívat, nač určitě zapomněli. Na stejném místě, jen o několik metrů níž po Vltavě s uvážením nové šířky mostu, uviděl jsem mosaznou Helebrantovu tabulku. Překvapilo mě to velice. Vypadalo to, jako by existoval nějaký městský magistrát, na něm nějací starobyle spolehliví úředníci, a jeden z nich tabulku osobně odšrouboval, strčil do spodního šuplete stolu a den před otevřením mostu ji zas přišrouboval. - Tato událost ze skafandru neznámého magistrátního úředníka mě povzbudila k jistotě, s níž jsem mnohem později pravdivě tvrdil Vlastě Chramostové, že po odklizení staveniště v Čelakovského sadech u Muzea postaví magistrát sochu Otýlie Sklenářové-Malé zpátky na trávník.

S natrženým skafandrem však spíš myslím, že vrácení Štursových soch na nároží mostu je přetvářka. Předstírají nám, že se to tu zlepšilo. Vzduch totiž: vzduch se tu strašlivě zhoršil! Snažím se dýchat jen mělce, ale to je oddálení smrti, od niž zachránit může nás pouze hluboká změna atmosféry. Co platno, když architekti něco i pěkně nakreslí a dělníci to třeba dobře postaví, když odtamtud, kde se pro nás tvoří atmosféra, vanou jedy? Někteří lidé to pro sebe řeší útěkem, jiní si spřádají ochranný skafandr, a prostý lid dýchá, co dostane, odmítá poznání a krade.

Pracovala na této křižovatce jedna mladá inženýrka a vykládala mi jednou, jak těžko se dneska řídí práce a odpovídá za lidi, materiál, kvalitu a výkon. Znavena odjela na dovolenou za hranice a už tam zůstala. Dotklo se mě to. Několikrát jsem, jda potom kolem, nahlédl do její zanechané stavební jámy, hledal známky paniky a smutku po mladé inženýrce a odhadoval škody za zdržení stavby. Stavba však byla hotova v temínu, a já se ptal ne už, proč odešla, nýbrž nač tam byla. Práci měla by být čest!

Z řeky vyvíjí se pára a šedé odpoledne. Na Prahu padá zpátky její kouř, chodníky sliznou a snad jen děti, které tudy chodí a těší se, vidí v tom ten pravý svůj svět. Za výlohami se dámské prádlo nutká starším pánům. V prodejně elektrických věcí dlouhá řada mužů nudně a titěrně přebírá drátky, odpory, tranzistory, relé, spínače a regulátory. Tramvaj objíždí rozkutané Náměstí republiky velkou osmicí: přes Náměstí republiky, Poříč, Dlážděnou ulici, Gorkého náměstí, Bolzanovou, Hyberskou a Příkopy. A to bude prý trvat do roku 1985. Dávno si myslím, že název toho náměstí ani jediným slovem nevystihuje povahu věcí.

Až z cizího vysílání jsem se doslechl, že někteří moji známí a přátelé dostali policejní výstrahu, ať nebojují proti bližší půlce válečných raket. Zato jsem osobně slyšel o studentovi, který šel do školy v tričku tohoto znění: Pryč s raketami USA a SSSR! Teď ho chtějí vyhodit z průmyslovky, a já myslím, že správně. Neví dosud, čím chce být, nic neumí, doma nepomůže, korunu si nedokáže vydělat, nesnese žádnou námahu, má slabou vůli, všecko začne, a nic nedokončí. S ředitelem školy mluvil při vyšetřování hrubě a drze místo slušně a důstojně. Bude to tedy správný trest i pro jeho rodiče. Tresty a viny přicházejí někdy maskované jako křivdy a neviny, aby víc pálily.

Vešel jsem do drogérie, a když jsem uviděl otevřené krabice s vánočními baňkami, byla to pro mě až rána. Máme tu další bezbožné vánoce, zase dárky, a za co? Proč mají dostat a dávat dárky lidé, jejichž důvod není lepší, než že se dárky tou dobou dávají? A nikdo se nepomodlí. Modlitba - abych to vysvětlil - je v mém nynějším a zdejším významu proměnlivá momentální formulace trvalého duševního upření k tomu, co si přejeme, co vyznáváme a na čem nám záleží i v hodinách a dnech, kdy na to nemyslíme. Je to projev stálosti v tom hlavním, čemu člověk modlitbou vědomě zařazuje, kam patří.

Na válku já nedám, ale na boj za mír také ne. Dám na vytrvalost, neústupnost a odolnost. Tiše spadá poslední listí v Letenských sadech. Viděl jsem dokonce, jak přiletěl ke stromu kos, utrhl osamělý žlutý list a nesl ho pryč. Co to bylo? Myslím také na Jiřího Suchého, ale proč..., aha, protože v té drogérii žádal kdosi purpuru, ale nedostal ji.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 11, listopad 1983.)