Z rozvířených myšlenek nedokážu dostat na papír ani větu. Protože bych jen houpal podlahou, a už teď mě bolí nohy, jdu si lehnout. Čtu, ael nemůžu se udržet v předepsaných řádcích, tak zhasínám. Tím ovšem jako bych zapnul přístroj, jenž ty divoké vlny pořádá v obraz. V prostoru pružně tkví obrovské, zavalitě setrvačné letadlo. Najednou se obraz začíná křivit a rozpadá se. Je to legrační i zlověstné, nedá se to při jedné projekci ani dost pochopit, pouštím si to znovu, jako když zlý chlapec trápí nevinné zvíře, až poznávám, co se stalo. Kdo to byl a proč to udělal, zní zděšená otázka, ale já to vím, můžu podat tisíciletý popis: byl to vrah rodem i výchovou, přáním i velením a do jeho chudého života svitla radost, když uslyšel povel, pro nějž ho otec nevěda ujebal, a také jeho potomstvo budou plánovaní vrazi.

Ráno však vidím, že to nemůže být pravda. Tu zprávu někdo musí odvolat, čin se odčiní.ů Vždyť v prostoru se houpá zářivé slunce, jakési noční mlžiny se rozplývají v čerstvé atmosféře, jen vítr kolébá zahradou a v zarosené trávě válejí se hrušky. Můžu, bohudík, psát o hruškách! Jenže čistý papír, který zůstal z noci ve stroji, mě ruší, jako by se na něj dostalo něco z mých proklínavých myšlenek. Vytrhávám jej, zakládám nový, a jako by všech 269 lidí bylo doma, vymýšlím podle původního předsevzení první větu o končícím létě. Věta se však nedaří. Samo modré nebe ztrácí svoji jistotu. Ano, bylo léto, přijde zima, potom snad nové léto..., ale co s tím? Jak a kde si vynutím pravdu? Zas už do bílého papíru uvažuju, co všecko bych musel uzavřít, zařídit, zabezpečit, než bych se tam vydal. Jak se mám rozloučit?

Beru těžký kancelářský stroj a nesu ho po schodech dolů, přes zahradu, do letního altánu. Voní tu dřevo, věnec česneku, krumpáč s lopatou, karbolka a hrušky. Stroj pevně sedí na bílém dřevěném stolíku vraženém do roku mezi dvě okna. Oknem před sebou vidím okrouhlé ohniště poskládané z hrubých kamenů, plné kyprého popela. Okno po mé levé ruce vede do zelené síně sklenuté větvemi ořešáku, do jehož kmene ostře seká strakapoud. Natáčím nový papír, který nic neví, jen se těší. Přes okraj papíru zamýšlím se oknem do popela. Vedle ohniště stojí zdráv a svěží špalek na sekání dřeva. Sekyra jedna visí na stěně u mého lokte, druhá - těžký pantok - je opřena o stěnu. Tady v altánu je mnoho dobrých mužných témat i všecko potřebné nářadí, já jsem například už neráz přemýšlel o tom, zda a v jakém sporu by se člověk ubránil dneska sekerou. Kosy dvě visí mezi okny. Pilka malá i větší oblouková i pila břichatka. Vše k postavení domu na neznámém místě, kam by za člověkem nedolezla žádná vláda. Kde takové najít? Taky železná postel je tu pro případ nepsaní. Třetí sekeru dal mi před deseti lety slovenský spisovatel Pavel Hrúz, ale není dosud nasazena. Slyším škrabot ořechových větví na střeše altánu, slyším strakapouda, dokonce šumění vody na jezu od řeky slyším, a právě se slabounce rozdrnčela tabulka v okně, upevněná hlavně pavučinami, ztuhle čekám, dokud se hukot letadla nepřesune za pohoří a tabulka se nezachumlá zas do svých pavučin.

Shýbám se na zem, beru sekyru od Pavla Hrúze a jdu s ní do dílny. Nejprve je ovšem třeba najít kus tvrdého dřeva. Pracuju asi hodinu, protože práce se, jak je pravidlo, různě zkomplikovala. Ale celou tu hodinu cítím se přirozeněji než při psaní o jakémsi letadle za horama, i bezpečněji, přestože střecha domu je eternitová a ani zdi nejsou moc tlusté. Jak jdu se sekyrou na dlouhé násadě zpátky do altánu, jak slyším padat hrušky a vidím kývání světla v korunách bříz, jsem zase sklíčený, proč nedokážu za odcházejícím nádherným létem prostě vyslat nevinné tři stránky uznání a poděkování.

Svědomitě usedám ke stroji. Cením si klidu a půlmetrové výšky altánové podlahy nad zemí. Uvažuju nad první větou. Dokud totiž nejsem spokojen s první větou, nemůžu nikdy dobře pokračovat. Teprve když mám dvě se sebou spokojené stránky, nabídne se mi vhodný nadpis, ten mi definitivně objasní, o čem to celé bude, takže třetí stránka už mě baví. Zbývá ty první dvě přepsat, aby se k třetí líp hodily. Je to vlastně zamítavý způsob psaní, při němž je přesně vynecháno to hlavní. Jako když malíř vykreslí jenom okolí figury, ale tak nadaně, že figura se pozná. Někdy naopak vím přesně, co budu psát, a začnu rovnou titulkem. Ale ani to nezaručuje rychlý úspěch: máme září, a já z červenového fejetonu mám jenom výtečný nadpis: Černoši v Brumově! Dopsat ho bude těžké, protože co k tomu proboha dodat? Proto jsem se rozhodl, že v srpnu a v září strčím papír do stroje, rozhlédnu se po okolí a začnu líčit.

Papír je ve stroji. Rozhlížím se po okolí a hned si vzpomínám, co jsem chtěl nutně udělat: beru lopatu, jdu ven, nabírám popel - podzimní dračí vítr mi ho rozfukuje - a nosím ho do jámy s nahnilými jablky. Krásnou procházkou chodím po zahradě a vídím, kolik zase napadalo hrušek od chvíle, kdy jsem začal psát. Sbírám se a ulepené ruce si umývám ve vaničce. Pravdu se stejně nikdy nedovím, a kdybych se k ní i přiblížil sám, náhodou, třeba bloudě v noci, ještě by mě zabili. Jsu si pro kus drátu a přivazuju třímetrové šlahouny červené růže jménem Sympatie.

Čistá šedomodrá obloha potvrzuje mi rozhodnutí, že nejlíp každý udělá, když denně bude pokračovat na svém. Musím psát. Zcela nově se posazuji na židli, jakoby prvně. Už bez tíhy hrozné noční můry kladu ruce na klávesnici stroje, rozhodnut nenutit stroj ani ruce do ničeho, co v nich není. Léto ještě nekončí, ještě bude pár pěkných dní. Mé prsty hned naostro píší titulek - ten, který stojí na prvním z těchto tří listů.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 9, září 1983.)