Na kritice rozdělování politické scény kriteriem pravice-levice něco je. Nevystihuje plně situaci, ale její vypovídací schopnost, či spíše sdělnost , daná tradicí je snadno uchopitelná a tak toho obrazu zde využívám.

Stížnosti a lamentace nad nedostatkem osobností na politické scéně je habaděj, kandidátů, zdá se je málo, či zatím se jich málo hlásí. Všimnu si nyní pravé části spektra. Při analýze této situace, bychom měli rozlišit typy a rozdíly rolí osobnosti, vůdce, vedoucího a hegemona.

Starý guru musí odejít z hradní pozice v brzku. Nechce se však vzdát hry na politické scéně. Úvahy o hledání „spojence“ v „mladé krvi“ hybatele veverek , možná bezpředmětné, jsou dnes určitě bezpředmětné. Balónek o spojení, či hledané opoře v „podnikatelské vizi politické strany“ splaskl díky zviditelnění této vize. Elegantní politik nebyl dostatečně protřelý, aby své proklamace zastřel, a veverky jako spojenec nevzbuzují důvěru. Tak starý guru se buď bude muset hledat jinde, či spolehnout se na svou sílu. Jde o to, zda dnes dále touží po roli plně aktivního hráče pravice, nebo po Masarykovském plášti v roli „Budu se na Vás chvíli dívat“. O tuto roli se ostatně dlouho snaží. Rozhodnut o opuštění pokusů o roli demiurga pravice patrně ještě není.

Skutečným vůdcem pravice však již patrně není. Místo je prázdné. Aspiranti možná jsou, ale zatím jde spíše o pozice vedoucích, spíše správců politických stran. Mimochodem na levici není situace příliš odlišná, ale teď se zabýváme pravicí.

Daleko nejúspěšnější na pravici je tvůrce „topky“. Je doposud úspěšný nejen v projektu nové strany, bojující o hegemonii s „odeesáky“. Přes své „přechody“ se usilovně snaží zvýraznit svou osobnost „silného, principiálního a statečného politika“ komunikujícího s medii - s „lidem“, i přes hrozbu rajčat.

Lze očekávat, že jeho role se bude ještě na pravici zviditelňovat. Je jenom otázka zda bude chtít vystupovat v roli kardinála Richelieua, či Mazarina, nebo zda dá přednost roli „otce Josefa“ — hybatele a rádce v pozadí. Rozhodně mu jde o hegemonii.