Mám strach o Anglii. Byla to dosud rozumná země, v níž se nejhorší dějinotvorné vášně už vybily, sociální rozpory našly cestu pozvolného řešení a společenské instituce srostly se zvyky. Jako spoleh na greenwichský poledník, věřili jsem na anglický parlamentarismus... Tady jsem v létě skončil, a máme prosinec. Jsem zaskočen časem, svou neschopností a i tím, že „černoši" z Brumova zase zmizeli. Těžké téma však zůstalo.

V červencovém dopise od paní učitelky mě vzrušila věta, že „bofobof kopou šwenoěi". Dopis měl celou stránku a paní učitelka psala nadvakrát, protože ji přerušilo temné mračno, a také ukončen byl náhle, protože uprostřed letního odpoledne udělala se jakási "mpc" - noc. Jen za dokonalého slunce usedá paní učitelka ke stroji, natáčí po hmatu list papíru, položí ruce na klávesnici, hledí na matný bílý obdelník a píše. Píše jen díky tomu, že užívá desetiprstné metody, a já jen proto, že jsem se jí u ní kdysi také naučil, můžu její dopisy číst. Ovšem ruka na klávesnici se může posunou, to se stane každému, ale paní učitelka nevidí, co napsala, proto nemůže její polohu upravit.

Omyl v barvě pleti kopáčů vodovodu však určitě od paní učitelky nepochází. Jí to tak řekli. Nepřehled o širším přírodopise je u prostých Brumovjanů asi trvalý. Když se do naší ulice přistěhovali jacísi Klokovi, tak na jejich Jožina povolávala na pastvě intelektuální spodina takto: „Africký Klok, africký Klok!" Vysvětloval jsem, opravoval, až mi bezmocí spadly ruce: „Vy blboni evropščí!" A ještě teď si umím vyvolat hnus, jaký jsem pocítili nad tou ireparabilní imbecilitou, jež se mě jadnou zeptala, zda by se s námi, indiány, směla hrát na „čérňochy"!

Brumov je bohužel obec už zkažená. Nebudu se vracet k příčinám a průběhu a nebudu ani valit všecku vinu na tamější funkcionáře. Nejednal jsem s nimi, však by se báli se mnou mluvit, nemůžu tedy splnit své požadavky na novinářskou metodu. Můžu však plakat při pomyšlení na ten městys, ale ani to nedělám, protože s lítostí víc nad sebou než nad ním cítím, že mi přece jenom už odpadá od srdce. Poslední ranou bylo vražení vysokých paneláků do rovinky u potoka, kde buďto měla zůstat úrodná pole, nebo být vymyšleno zelené společenské prostranství s valašskými domy po okolních svazích. Vymyslet veliký valašský dům, který by se dal průmyslově vyrábět a montovat, to byla příležitost pro krajové architekty, dát jim ten úkol byla povinnost krajových hospodářů, ale protože jsou to všichni jenom ptrpco ptrpl §, ztratil Brumov na ceně.

K betonovým kvádrům přišel Brumov tak, že využil nešťastné náhody: byly kdesi vyrobeny, ale obec, kam měly přijít, neměla připraven pozemek. Teď tam domy stojí snad pět let neobydleny, protože obec nemá vodu. Ta se musí přivést až z Beskyd nad Vsetínem, to je třicet kilometrů, a kdo to vykope?

Předně si myslím, a to je definitivní, že žízeň nesmí být větší, než kolik je vody. Taháním vody pro nadbytečné lidi až ze Vsetína stáváme se na Vsetínu nebezpečně závislými: může nám diktovat, může nás dokonce zaplést do svých válek s Trenčínem přes naše hlavy! Krom toho je vypozorováno, že žízeň na cizí vodu se může zvrhnout v žízeň na cizí území. Dále je přirozené, že obec jakéhokoli řádu má právo jenom na to, co si sama udělám, krom věcí, jež udělat zatím nedokáže, ale umí si na ně vydělat. Proto můžeme stavět cukrovary v Asii a doufat, že to znamená její rozvoj, ale nemůžeme si na tahání vlastní řepy z bláta volat Asijce, protože to je veliký náš úpadek!

A je to starý otrokářský skutek, tvářící se jako internacionální spolupráce, je to kažení vlastních dětí, zbabělé posluhování obyvatelstvu, průkaz špatné předchozí politiky, důkaz mravního rozkladu a projev žádného zamyšlení nad budoucností světa. Když jsem v pražských kanálových výkopech prvně uviděl neznámé tmavé lidičky velikosti známého českého krumpáče, styděl jsem se nad jejich hlavami jít. To už nemáme žádný další cikány nebo Slováky? Po několika krocích mě však přibila k zemi otázka: kde jsou Češi, kteří se k ničemu jinému nehodí? Nemohla se tak najednou změnit skladba genetických vlok v populaci! Krom toho všecko svědčí o jejich existenci a působení. - No ovšem: pronikli na místa, odkud si můžou za sebe zjednat Vietnamce.

Ať si nikdo nemyslí, že nevím, co ví on: prolínáním národů vznikla Evropa, smíšením ras Amerika... Stalo se však dobře? Je to pro štěstí, že nad rozličnými kulturami (ways of life) prosadila se ta jedna? Dneska se zřizují útočiště pro zbytky mizejícího života rostlinného i živočišného s nadějí, že budou zachráněny pro další rozbíhavý vývoj. Proč lidská skupina nesmí žít jinak? „Smíšením národů a ras ke šťastnému jednotnému lidstvu!" zvolá demagog. I kdyby nás globální smíšení lidí mělo jednou uchránit před válkou mezi bílými, žlutými, černými, nezahyneme daleko dříve ve válce za moc a pohodlí tlustých, líných a blbých?

Turci spokojení v Německu - jak prospívají tureckému hospodářství? Alžířané ve Francii - kdy uvedou Alžír do poměrů, v jakých se jim líbí? Černoši v Anglii - nezkazí její řád dřív, než se surové africké režimy zlepší? Nenechme si namluvit od nevinných sciencefixlerů, že unifikované lidstvo, v němž musely napřed být vyhubeny odlišnosti, bude mít větší pochopení pro život jiných světů. Netvrdím, že pro svůj správný názor užívám vždy i správných argumentů. Měl bych ty věci poznat víc z osobní zkušenosti. Zneklidněn doléhajícím řevem světa píšu o čemsi, nač dobře nevidím pro temné mračno, jenž nade mnou instalovali kopáči kanálů, míchající národy s rasami.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 7, červenec 1983.)