Deník Referendum Domov

Zdálo by se, že po mimořádných „úspěších“ této vlády, ať již v boji s korupcí či v šíření politické kultury, budou pravicové šiky vystupovat poněkud pokorněji, budou méně agresivní. Události kolem stávky ale zřetelně ukázaly, že tomu tak není. Naopak – máme tu opět pěkně po bolševicku seřazenou národní frontu všech těch slušných a odpovědných občanů, kteří se ošívají jen při pohledu na odborářskou luzu respektive levičácký póvl. Kdo si myslel, že český mediální prostor směřuje k racionálnější formě veřejné diskuse, vypadá nyní jako pěkný snílek. Přiznávám, že mezi takové snílky a naivky řadím i sebe. Už, už a málem jsem uvěřil, že mainstremová média se vydávají cestou kritického myšlení, a základní atmosféra se mění. Ale kdeže loňské (vlastně ještě letošní) sněhy jsou. Pražské měšťanstvo je opět pěkně sešikováno a před odborářským zápachem si ucpává své nosíky, snad aby z té slámy nechytlo sennou rýmu.

Při zběžném pohledu do novin či na českou televizi se zdá, že v české veřejnosti existuje jakýsi cizorodý segment jménem odboráři – jakási skupina mimozemšťanů, která má tu drzost „vydírat“ slušné a odpovědné a idylu slušné společnosti beztrestně narušovat. Fuj! Radši vytáhněme kola a demonstrujeme veřejně, že nás ti umaštěnci nezastaví, chovejme se ekologicky, co na tom, že péče o životní prostředí je v kabinetě, kterému vládne Václav Klaus až někde na poslední příčce. Míra demagogie obklopující stávku začíná skutečně připomínat jakési nepovedené normalizační retro. Kdyby to nebylo ve svých důsledcích tak smutné, tak je to vlastně strašně komické.

A opět se začíná objevovat fascinující fenomén, zmapovaný mediálními odborníky – tzv. spirála mlčení. Sedím si takhle v baru s jedním známým a řeč se ve svých zákrutách stočí na téma nedávné stávky. Můj známý mě nejprve ujistí, že nestojí na té ani oné straně a pak přizná jako na mučidlech, že vlastně stávku podporoval. Odvahu mu dodal jen fakt, že já svoje postoje neskrývám. Po chvíli je na něm zdát znatelné oddychnutí, konečně někomu mohl sdělit, co si vlastně myslí, protože v pražských barech a salónech neradno se odborářů zastávat. Přizná mi, že když slyšel reakce svých známých, zařekl se, že nikomu svůj postoj nesdělí. Je to neuvěřitelné, horem dolem jsme přesvědčováni, že pravice znamená svobodu a levice nás chce zavléct kamsi do strašných bažin totalitní minulosti a současně žijeme ve společnosti, kde si lidé netroufají říci veřejně vlastní názor. Společná fronta pražských měšťáčků by zřejmě dotyčného umlátila opovržlivými pohledy. Připočteme-li k tomu manipulativní projevy hlavních periodik a televize máme před sebou impozantní obraz české demokracie. Věru, o opravdové demokraty u nás není nouze! Už jen domovní důvěrnici chybí!

Co s tím? Myslím, že levice za poslední rok u nás udělala kus práce (mám na mysli, spíše její občanskou než stranickou podobu) a kamsi veřejnou diskusi posunula, evidentně však zápas o tento prostor neskončil. Takže žádné slastné spaní na vavřínech – čeká nás nutná dřina vysvětlování, formulování, veřejné diskuse. Moloch neoliberalismu krmený morálním kýčem odpovědných a slušných občanů (bože, myslím na takového Rimbauda, jak ten by si uplivnul) není zdaleka mrtev. A zatím není ani mrkev. Levicovým a liberálním intelektuálům nezbude než se obrnit notnou dávkou trpělivosti a pokračovat dál v deskripci a analýze současného marasmu, a v představování možných alternativ systému. Na této cestě je také nutné se zastat odborů. Nevím, co znamenají slova slušnost a odpovědnost z úst pánů Kalouska nebo Gazdíka a snad to ani vědět nechci, ale vím, že samostatně myslící jedinci se své odpovědnosti tváří tvář nové bolševické mediální jednotě zříct nesmí. Mlčícím je třeba dodat odvahy. A na případný odpor a výsměch reagovat s nadhledem, vždyť, jak nás ubezpečuje evangelium: blaze pronásledovaným pro spravedlnost.