V uplynulých týdnech nedávno přerušené vládní krize zase jednou značná část českého občanstva naordinovala politikům megadávky moralínu. Opět byly poslanecké lavice, stranické sekretariáty, redakce a hospody plné ušlechtilců otřesených nemravností politiků. Opět bylo ve vzduchu volání po vítězství lásky a pravdy (tedy nás) nad lží a nenávistí (těmi druhými).

Od doby, kdy se mor tohoto moralizování zažral do těla české politiky, neprobíhá rozprava mezi politickými partnery, nýbrž se vede lítý boj mezi dobrem (to jsme my) a zlem (oni). A v boji za dobro jsou, jak známo, povoleny všechny politické, policejní a špiónské metody. Nakonec i v mezinárodních vztazích se do říše zla posílají dávky dobra v podobě náloží explodujících ve školách a nemocnicích.

Všichni někdy lžeme, ale chvějeme se hrůzou, když zalže politik. Každý někdy mluvíme špatně o jiných, ale otřásáme se hnusem, když se pomlouvají politici. Kdekomu z nás pochopitelně záleží na poměru příjmů a výdajů, ale od politiků bychom chtěli, aby byli vzory nezištné služby vyšším cílům.

Zapomněli jsme, že politik je jen jeden z nás, kterému jsme svěřili péči o veřejný sektor, o obec, kraj nebo stát. Z českého života se vytratily spirituální touhy, snahy a skutečnosti, a tak si za absentující duchovní mistry, proroky, mystiky a světce dosazujeme figury, které se často objevují na obrazovce a které jsou opatřeny dobře znějícími tituly. Prezidenta jsme hned na začátku umístili do blízkosti posvěcených korunovačních klenotů. Prosťáčci dodnes vidí za trapným, zdětinštělým podivínem sídlícím na staroslavném Hradě aureolu pomazaného panovníka. Odpouštějí mu vše od kolaborace s ruskými ropnými magnáty po krádež. Ale až přijde jednou i tam zklamání, budou konce hrozné.

Prostě jsme pošetile připsali hrubiánské bojovnické kastě vlastnosti a funkce ušlechtilých duchovních a morálních autorit, které by kdokoli rozumný čekal jinde než na hradech, ve sněmovnách, senátech a na ministerstvech. Mnozí jsou desorientováni a ve spirituální nouzi nevědí kudy kam. Notoricky známými politickými náhražkami náboženství byly a někde ještě jsou totalitní ideologie. Severokorejský neostalinismus s oficiálním názvem čučche bývá často uváděn v oficiálních tabulkách vedle hinduismu, taoismu, buddhismu, konfuciánství či šamanismu. Ale kupodivu i v systému nominálně demokratickém jsou politici zbožšťováni. A když pak u nich zjistíme stejné vlastnosti, jako máme my sami, obyčejní smrtelníci, jsme hluboce rozčarováni, a spíláme jim.

Vedl jsem dlouhou úmornou debatu s jednou častou návštěvnicí diskusí na Deníku Referendum. Doporučoval jsem všímat si politických programů a schopnosti a ochoty politiků je prosazovat a ne morálních vlastností. Morálku jsem doporučoval přenechat jejich svědomí. Sami nejlépe mohou vědět, s jakými úmysly jdou do politiky a co jim ukazuje svědomí. Vysvětloval jsem, že se necítím oprávněn být soudcem jejich svědomí a prohlásit je šmahem za zavrženíhodné hříšníky. Nemůžu si to dovolit i proto, že beru vážně toho, který řekl: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neuniká mi ovšem, že ti, kteří se k němu horem pádem přihlašují, v roli soudců svědomí svých bližních vynikají. Diskusní partnerka vyslovovala pochopení, ba snad i souhlas, ale vzápětí prohlásila, že pro ni je nejdůležitější s jak poctivými či nepoctivými úmysly kdo do politiky vstupuje. Opět jsem se snažil trpělivě vysvětlit, že do úmyslů druhých lidí nevidíme a že jsme schopni identifikovat jen politické programy a politické jednání, protože to se odehrává v prostoru a čase, víceméně před našima očima.

Až jsem se skoro styděl, co to vlastně hlásám. Nejsem snad cynický machiavelista? Chci tvrdit, že politici jsou vyjmuti z mravních nároků? Že životní pravidla směřující k životu platí pro nás všechny s výjimkou politiků? Dávám politikům nějaká zvláštní privilegium, něco jako mají v thrillerech „agenti s povolením zabíjet“? Na to musím říct, že politikovi připisuji svědomí stejně jako sobě. Stejně u něj jako u sebe připouštím, že se svědomí může mýlit. Ale to není pro mne politická otázka. O to v řízení státu nejde. Zatímco morálka svědomí zůstává i u politiků v soukromí, jediné čeho si můžeme v politickém prostoru všimnout je to, čemu někteří pro odlišení říkají morálka odpovědnosti.

To, čeho je možné a nutné si u politiků všímat, a co patří k jejich kompetenci, je soulad jejich jednání s právem. Jistěže právo není samo o sobě ztělesněním etických reflexí a pokynů svědomí v paragrafech. Vazba práva na morálku je volná. Pozitivní právo by mělo být poměřováno právem přirozeným, ať už se mu tak říká nebo ne a z ostýchavosti se označuje jinými názvy. Tuto roli dohledu nad politiky částečně plní Ústavní soud, ale jinak ho mohou plnit společenské autority.

Někdy to vypadá tak, že každý politik už byl označen za zloděje, lupiče, násilníka, podvodníka nebo defraudanta. Je ale zajímavé, že mnohem méně často jde údajný znalec špinavého politického suterénu na policii nebo státní zastupitelství, aby splnil občanskou povinnost a postaral se o řádné vyšetření a potrestání zločinců. Snadné je zkonstruovat ad hoc obžalobu a roztrušovat ji mezi lidmi, ale není tak běžné být bezprostředním svědkem trestného činu nebo mít v rukou dokumenty o takovém jednání nade všechnu pochybnost vypovídající. A říkat něco takového o politicích se mi jeví být stejným křivým obviněním jako u řadového občana. Postihuje to ostatně Desatero stejně jako český Trestní zákon.

Troufl bych si doporučit, abychom nediagnostikovali morální vady politiků a nechtěli je léčit. Nemáme na to. Terapii potřebujeme sami. Počítal bych s politiky morálně zhruba stejnými, jako jsme my sami. A doporučil bych nahradit moralizování autentickou politickou diskusí o programech a postupech k jejich realizaci. Moralizováním se ztrapňujeme a vnášíme do politiky, která by měla být džentlmenskou rozpravou prvek nelítostného boje fiktivního dobra s fiktivním zlem.

Přál bych si, aby politici jednali podle dobře formovaného svědomí, ale nevidím do toho a nemohu je podle toho volit. Doporučoval bych v politické sféře spíše politické než morální diskuse. Pokud ovšem sám teď nemoralizuji.