Deník Referendum Domov

V pražské městské knihovně se ve čtvrtek pod záštitou iniciativy ProAlt konala přednáška filosofa Václava Bělohradského o korupci a morálním kýči. Bělohradský nejprve označil za problematický přístup části společnosti, která stále podléhá představám o černobílém vidění světa a jedné správné morálce. Tento „morální kýč“ vyprazdňuje politiku, což má závažné společenské důsledky. „V české politické kultuře se místo politické opozice zformuje opozice proti politice,“ soudí Bělohradský.

Politika je podle Bělohradského hledání kompromisu mezi hodnotami, které vyznáváme, musíme je hájit, ale zároveň si jsme vědomi jejich relativnosti. Pluralita hodnot je totiž hodnotou sama o sobě. Jenže česká politická kultura očekává pravdu absolutní, je nostalgií po totálně jiném a čeká na někoho, kdo bude dělat politiku úplně jinak. V tomto kontextu pak vznikají krátkodobé vyprázdněné projekty typu Věcí veřejných nebo TOP 09. Ty stavějí konsenzus na tzv. boji proti korupci, což reálně nemůže fungovat a nefunguje.

Veřejnosti prezentovaný boj proti korupci je ukázkou kýče, který svolává lidi do boje proti zlu. Zastírá tak, že problém je v systému, nikoli v selhání jednotlivců. Tvrdí, že lidi je třeba jen vyměnit za nové, poctivé. Ale to je iluze. Co všechno je vlastně korupce a kde je hranice mezi legálním a legitimním, táže se Bělohradský.

Bělohradský uvedl příklad amerického velvyslance v ČR Normana Eisena, který po příjezdu do země prohlásil, že přijel pomoci boji s korupcí. Zároveň však jedním dechem přiznal, že přišel lobbovat za americkou společnost Westinghouse a její roli při výstavbě Temelína. Rozpor v tom neviděl. To samé platí o ekonomických smlouvách, boji o ropu atd. „Ekonomie a politika nejsou dvě různé mince, nelze je oddělit. Jsou to dvě strany téže mince,“ zdůraznil filosof.

Globalizační chaos boří svět, kterému jsme rozuměli a v němž bylo možné jednodušeji nastavovat pravidla. Konec bipolárního světa, vyprázdnění pojmu práce i multikulturální proměny nás uvrhly do nového posthegemonického chaosu. Příznačný je pro něj konec sdílené představy o legislativním procesu.

Ve svobodném procesu mezi sebou zápasí ideje a názory a krystalizují hnutí. Ty postupně získávají váhu, stávají se politickým programem a pak se prosazují do legislativy. Tak získávají legitimitu. V době mediálních zkratek, úzce specializovaného vědění a asymetrického toku informací ale tento model přestává fungovat. Zákony se tak stávají stále více technicistní, bez legitimity. Globalizace vytváří situace, které nemůžeme řešit aplikací nějakého pravidla.

Vzít korupci vážně proto znamená vzít vážně tento posthegemonický chaos. „Korupce znamená maximalizování zisku ve světě, v němž většina respektuje pravidla, a já ne. Ale čím více lidí překračuje pravidla, tím se užitek snižuje. A když už prakticky nikdo nehraje podle oficiálně stanovených pravidel, nejedná se už o korupci, ale o novou subkulturu.

Problém korupce je problém subkultury, která tu korupci legitimizuje (Bělohradský v této souvislosti připomněl knihu sociologa Iva Možného Proč tak snadno, o společenských aspektech pádu normalizačního režimu v Československu). Orientace na využívání nedokonalosti systému je rozumná, např. právník tímto způsobem hájí svého klienta. Ale jestliže se co nejvíc snažíme o využití nedokonalostí, mezer a rozporů, a nikoli o zlepšení systému, dochází tak k programovému oportunismu ve vytváření sítě privilegovaných využívajících mezer systému. Tento přístup je vlastní celé společnosti, nikoli jen jakýmsi zkaženým politickým elitám.

Bělohradský uvedl příklad italského poslance Sergia Moroniho, jenž v roce 1992 spáchal po obvinění z korupce sebevraždu. V dopise na rozloučenou zdůraznil, že jeho jedinou chybou bylo, že přijal systém, který se stal všeobecnou praktikou. Jeho chování bylo sice nelegální, ale společensky legitimizované.

Jak však tento současný neblahý stav legitimizované korupce vyřešit? Bělohradský žádná lákavá a jednoduchá řešení této společenské krize nenabízí. Podle jeho názoru je především třeba hledat legitimnost rozdílu mezi legálním a nelegálním jednáním. Tato legitimnost ale není soudní, nýbrž politický problém. Je třeba snažit se ji definovat za účasti co největšího počtu občanů. Právě opětovné zapojení co nejširší části společnosti do hledání nové politické legitimity může být snad jedním z možných řešení.

Další z otázek, které si je třeba klást, je dohled nad hranicí mezi legálním a nelegálním. A za třetí je třeba bránit se „tekutému hněvu“, který využívají populistické a rasistické strany útočící především na emigranty. „Do Evropy se vracejí staří démoni, které je třeba vyhnat,“ uzavřel Bělohradský.