Tomáš Vandas a deset milionů mlčících
Saša UhlováLidem v Krupce stát i prostřednictvím policejního antikonfliktního týmu upřel právo na lidskou důstojnost. Změny musí vynutit ministr vnitra a policejní prezident. A je také třeba, aby se probrala česká občanská společnost.
S klesající životní úrovní českých domácností a spolu se vzrůstajícím strachem z nezaměstnanosti, neschopnosti splácet, exekucí a budoucnosti obecně narůstají také xenofobní nálady ve společnosti. Těchto nálad se pak přirozeně chytají populistická a extremistická uskupení jako je Dělnická strana sociální spravedlnosti, která ústy svého předsedy Tomáše Vandase lidem slibuje, že v této zemi obnoví pořádek.
Dělnická strana sociální spravedlnosti uspořádala v poslední době dva mítinky. V Novém Bydžově, kde se před časem jeden Rom dopustil znásilnění, a minulou sobotu v Krupce, kde loni dva nezletilí Romové napadli a znásilnili dvanáctiletého chlapce.
V obou případech pomáhala organizovat občanská iniciativa V Ústí neonacisty nechceme protestní akci, která měla formu náboženského shromáždění, jež nepodléhá ohlašovací povinnosti. V Novém Bydžově i v Krupce policie proti odpůrcům DSSS razantně zasáhla, aby uvolnila cestu nahlášenému pochodu.
V prvním případě se tak stalo až poté, kdy shromáždění přítomná farářka oficiálně ukončila. V Krupce policie rozmetala stále probíhající shromáždění a ranám obušků neušli ani duchovní, kteří se právě spolu s dalšími modlili.
Způsob, kterým se Policie ČR postavila k faktu, že se na místě sešly dvě skupiny, jejichž střetu bylo třeba zabránit, je symptomatický. Podle vyjádření mluvčí neměla policie jinou možnost než náboženské shromáždění rozehnat. Každý, kdo v místě byl, ale viděl, že místa na to, aby koridorem provedla příznivce DSSS, bylo dostatek.
Zaštiťovat se výkladem, podle kterého má nahlášené shromáždění přednost před náboženským procesím, jež nepodléhá ohlašovací povinnosti, je v daném kontextu směšné. Přednost sama o sobě ještě není důvodem k násilí — ani když řidič nedá přednost a způsobí nehodu, nikdo ho snad nebude mlátit obuškem.
Impulsem k pochodu příznivců Dělnické strany sociální spravedlnosti sídlištěm Maršov v Krupce se stala skutečnost, že pražský vrchní soud snížil na polovinu trest pro mladistvého pachatele. Pochod byl naplánován od nádraží k náměstí, kde se mělo odehrát shromáždění.
Příchodu na náměstí předcházela ještě odbočka do ulic, kde bydlí vysoké procento místních Romů. Organizátoři tím chtěli dát místním Romům najevo, že nesou vinu za čin dvou nezletilých, vzbudit v nich strach a ponížit je, což se jim povedlo.
Ondřej
A šířit akademická moudra přes marginalizované diskuse ještě nikdy ničemu moc neprospělo. Pilování řeči si tu užíváme dost. Teď je čas na skutečnou akci a prosazování změn!
Na webu KSČM je k nalezení alespoň jakýsi článek z Haló novin týkající se Krupky. Ale ČSSD? Možná mi něco uniklo, ale při vyhledávání na webu nenalezeno k Bydžovu nic -- a ke Krupce: leda poněkud mrazivé kouzlo nechtěného:
"Lidé se podle hnědých cedulí již běžně orientují..."
http://www.cssd.cz/media/zpravy-z-kraju/hnede-cedule-naviguji-turisty
Lidem, kteří se Romů bojí, nebo si o nich vyvářejí nejrůznější, někdy až fantastické, představy, nejvíce pomůže, když vidí, že jsou to vlastně normální lidé s podobnými problémy, jako mají oni sami.
To ale rozhodně není koncepční řešení /respektive je: například integrace ve vzdělávacím systému - kdyby měl každý spolužáky Romy, viděl by třeba už jen to, jak jsou od sebe různí/, kterým bych dokázala jako jednotlivec oslovit větší počet lidí.
Otázka ale zněla, pokud jsem ji správně pochopila, jak o problému psát. Třeba tento text jistě neoslovil ty, kteří dle vlastních slov "nejsou rasisty", ale "cikány nesnášejí". Naopak je rozčílil.
V komunikaci s lidmi, kteří si o Romech nemyslí nic dobrého by bylo dobré postupovat dvěma směry.
Za prvé je dobré, aby si uvědomili, co /a kdo/ je reálně příčinou současného stavu, tedy že nikoliv několik desítek tisíc sociálně vyloučených Romů, ale vlády České republiky, špatná morálka společnosti /benevolence k jistým druhům krádeží/, korupce, klientelismus, špatná vymahatelnost práva, laxní přístup veřejnosti k veřejnému prostoru, atd...
A za druhé, co z mé zkušenosti funguje, je nahrazení živého kontaktu písemnou formou. Lidé dobře reagují na životní příběhy a to nejlépe takové, které by se mohly stát i jim. Například: Jedna moje spolužačka si adoptovala romské děti. Obává se přirozeně o jejich budoucnost v této zemi. Kdyby třeba napsala text o tom, s jakými obtížemi se setkává a čeho se bojí, mohlo by to některé nepřesvědčené oslovit.
Ovšem ve chvíli, kdy existenční obavy nebo celková naštvanost přesáhnou určitou mez, klesá i schopnost empatie. A pak je každé psaní a přesvědčování zbytečné.
Mám zkušenost z výuky na gymnáziu, kdy jsem se snažil studenty v hodinách ZSV informovat o Romech tím způsobem, že jsem jim řekl něco o jejich historii, ukázal, že u nás vychází romské časopisy, dvojjazyčné knížky, že existuje romský slovník, většinou jsem jim přečetl nějakou pohádku a pustil nějakou písničku. Odezva byla většinou pozitivní a zaujalo to i ty, co vůči Romům měli z dřívějška nějaké předsudky. Souhlasím se Sašou, že seznámit lidi se situací Romů je nejúčinější, a nemusí jít jen o osobní zkušenost.
Mimochodem poslouchal jsem 8.4. Studio Stop na ČRo6, kde politolog Petr Robejšek mluvil o růstu pravicového extrémismu a xenofobie. Sice to správně označil za celoevropský fenomén, jehož příčinou je frustrace. Ale důvod k frustraci viděl v tom, že Evropa ztrácí své výsadní postavení. Myslím, že většinu lidí frustruje klesající životní úroveň, a mezinárodní postavení Evropy je jim srdečně jedno. Ale nejde jen o ČR jde o celosvětový "neoliberalizační" trend, který je dlouhodobý. Takže je otázka, jak přesvědčit lidi o příčinách jejich frustrace proti mediálnímu mainstreamu. A kolik lidí vlastně vidí příčinu této frustrace v životní úrovni a politickém marasmu? Myslím, že to je zatím menšina.
Vidím tady prostor pro kulturní posun k tomu, aby na takovýto ventil (a tedy nutně posilování vlivu neonacismu) člověk snad ani nepomyslel, podobně jako nepomýšlí na veřejné popravy a lynčování na náměstích...
... Ta otázka zní, jestli (od kterého okamžiku je už pozdě) přináší flustrace lidí jejich takovou zaslepenost, že je cokoliv dělat zbytečné? A tu mám opět problém se závěrečnou (provokativní?) větou Saši U. - ne ani tak z hlediska pragmatického přístupu, ale z hlediska zacházení (novinářů) se slovy. Nezbývá mi než kontrovat otázkou: Není pak zbytečné i každé zrození?
Například: Na ministerstvu vnitra leží poměrně slušná koncepce romské integrace /ona se tedy jmenuje nějak jinak, soustředí se na sociální vyloučení/. Úplně by stačilo, kdyby se to, co se v ní píše, skutečně aplikovalo.
Nebo segregace ve školství. Když se poprvé po mnoha letech začala Klára Laurenčíková, coby náměstkyně ministra školství, tímto problémem systémově zabývat, doufala jsem, že se blýská na lepší časy. Kdyby jí dali pár let času, problém by sice "nevyřešila", ale značně by situaci zlepšila a tím by zároveň napomohla "integraci Romů". Pak ale přišly volby, ona již náměstkyní není a na ministerstvu školství se začínají vést takové řeči, že segregace je vlastně pochopitelná a *přirozená*. Přituhuje a mně z toho není dobře.
Ale to neznamená, že házím flintu do žita a ani to neznamená, že nebudu psát a přemýšlet o tom, jak nejlépe v tomto směru oslovit ty, kteří ještě oslovitelní jsou. Jen se snažím upozorňovat na to, že je třeba problém vnímat v souvislostech. Těžko se apeluje na toleranci lidí, kteří žijí v existenčním stresu.
Tentokrát bych asi měla uzavřít příspěvek nějak optimisticky, protože Vás můj defétismus evidentně provokuje, jen na ten optimistický závěr nemůžu přijít :)