Deník Referendum Domov

Psalo se tu již několikrát, že naše civilizace nefunguje zdárně: jednou proto, že nezvládá sociální rizika globalizace; jindy zas, že ničí Zemi a ještě to drze přiznává. Myslím, že obojí je pravda. Neméně často se tu však objevil i názor, že o úpadku západní kultury vypovídá způsob, jakým slavíme Vánoce. A zde bych, vážení kolegové, rázně nesouhlasil. Pokud jde o Vánoce, přijde mi, že se poměry viditelně zlepšují.

Mám k tomu takovou historku: Potřeboval jsem si pořídit čepici. Ne, že bych patřil k milovníkům pokrývek hlavy. Vlastně mi čepice nikdy neslušely a, po pravdě řečeno, pořád je od školky ztrácím. Jenomže počasí se rádo chystá na konference o globálním oteplování třeskutými mrazy a já to za roky, co po ulicích chodívám s transparentem „Za pět minut dvanáct“, dobře vím. Jakmile jsem proto uslyšel slovo Kodaň, už jsem si běžel do města pro teplý vánoční dárek.

Ale znáte to – obvyklý problém: Kam jít pro takovou obyčejnou čapku v čase předvánočním? Všude je plno, babičky dávno nepletou, před zbožím známých značek je našinec na pozoru a do monstrmarkretů se také moc nechce... Nakonec jsem se odhodlal do centra Brna, na tradiční jarmarky. Tam býval vždycky čepic dostatek. Kulichy se prodávaly hned vedle stánku s ponožkami, bekovky za spodním prádlem, čepice s bambulí poblíž polodrahokamů a módní barety u pravého-falešného pižma. Pro ušanky a beranice se sice muselo do Prahy, ale jinak: malé rozdíly, standardní výběr, dostupná cena – přesně to, co člověk v mé situaci potřebuje.

Kvapně jsem tedy dorazil na hlavní náměstí, dle zlého jazyka Matěje Stropnického jediné, co v Brně máme. A tu překvapení: hrnčíř, mydlář, uzenář, támhle zas nějaký kovotepec a skleněné náušnice... samé řemeslo. Možná že v druhé řadě: vlněné deky, beránčí kožešina, to nic, batiky, šátky a výrobky ze dřeva, veskrze hezké věci, žádné čepice. Kde to proboha jsem? Byla tu spousta stánků s jídlem, ty jsem si pamatoval, chyběly mi však nenažrané davy let minulých, připravené i vraždit pro delší párek do rohlíku. Letošní lidé spíš způsobně postávali okolo stolků. Většina konverzovala, popocházela a spíš jenom mimochodem sem tam něco koupila.

Snad je to zimou, napadlo mě, a uvědomil jsem si, že zůstávám prostovlasý. Šel jsem dál centrem; šel jsem a přemýšlel: Ano, lidí v obchodech očividně přibývá. Nemůže to však být něčím jiným, pane Silný, než tím, že chtějí víc a víc spotřebovávat? Bohatší přeci letos nejsme. Že by snad část té konzumérské vlny konečně odmítla krabicové ráje na okrajích měst a začala trávit čas ve středu města, byť by to bylo jinými nákupy? To jsme si přece vždycky přáli – návraty do kamenných obchůdků. Odpozorovanou, třebaže ne vždy příjemnou skutečností je přitom i fakt, že lidé tento rok daleko více diskutují s prodavači. Jako by spíše snaživě sháněli, než tupě podléhali reklamní mašinérii. Jako by si chtěli dát více záležet.

Na Masarykově, to je takové brněnské korzo, stáli nadšenci ze Svobody zvířat. Rozdávali polévku a letáky o zabíjení kaprů. Kolem se motalo pár chudáků, místy nějaký vochmelka... ale zase: spořádaní občané se nijak okázale neštítili. Občas jim někdo vyjádřil i podporu. Kdo z vás, drazí kolegové, pamatuje časy, v nichž náhodní svědkové posílali na hůře oblečené aktivisty policii, protože „tamti nemají zábor na stánek s letáky“, ten jistě pochopí radost i z takové titěrnosti.

Už už padala tma a přituhovalo, když jsem se ocitl před další skupinou krámků, na jiném náměstí. Zde hrála muzika a pil se punč. Čepice opět neměli. Náhle však, a to jste měl pane Černý vidět, mi jakýs tatík narazil cosi na hlavu: „Néjni ti zima, mladej?,“ hlaholil, „Nech si jú, já mám druhó a dneska oslavuju.“ „Narozeniny?,“ ptám se. „Hóby narozeniny! Vánoce. My zme tu všici z Žabín,“ ukázal na skupinu asi dvaceti lidí poblíž, „a do dneska zme se neznali. Nebejt Vánoc, neznám ani svý sósedy, cha, cha, cha.“ Poplácal mě a zmizel zpátky ke svým. Vypadalo to, že svoje sousedy tady poznalo celé náměstí. O nějakém uzavírání se či krizi autenticity nemohla být ani řeč.

Konec nakonec nebyl tak skvělý, protože darovaná čepice se odhalila jako zálesácká hučka, nedala se prát a špinavá byla tak, že ji ani bezdomovci nechtěli, takže se zase někde ztratila. Zkušenost ale stojí: Na to, v jakém jsme úpadku, jsou předvánoční lidé družnější, přemýšlivější a ohleduplnější, než si je pamatuji z minulých let.

Vím: jde jenom o moje postřehy a mé vývody jsou výhradně brnocentrické. Já se však nechci, mí milí kolegové, pro tuto chvíli přít o faktický stav věci. Šlo mi o tohle: Než začne obvyklé povánoční rozebírání, kolik se utratilo, kolik se projedlo, kolik nemocnic za to mohlo být a jak je to všechno nemravné, zkuste se projít po vašich městech, nejlépe ještě teď. Skutečně vám přijde, že rozklad společnosti postoupil ve srovnání, ne s ideálem, ale se stavem před dvěma či třemi lety dále?

A ještě jeden dotaz, tentokrát přízemnější: Zdálo se mi to, nebo se letos ve velkých marketech opravdu nehrály koledy? Bylo by to tuším poprvé...