Deník Referendum Názory

Po volbách se zákonitě debatuje o příčinách vítězství vulgární pravice, vzestupu populistů i nezdaru sociální demokracie. Důležitost takové debaty nelze přecenit, neboť na závěrech z ní závisí, jakým směrem se ČSSD vydá. Občanská společnost sama nebude stačit odvracet nápor nového režimu; spojenci v parlamentní politice budou nutní. Jakákoli smysluplná strategie musí mířit k utvoření nové parlamentní většiny.

Při bytostném sklonu k anachronismům, v němž se topí komunisté, nikdo jiný než sociální demokracie jako ústřední potenciální spojenec občanské opozice proti vznikajícímu režimu ani nezbývá. Je proto v zájmu občanské společnosti otevřít se sociální demokracií soustavný, principiální rozhovor o jejím dalším směřování.

Z toho důvodu je třeba věnovat pozornost jednomu z názorů na příčiny volebního výsledku ČSSD, který rychle a snadno získává popularitu, jímž je přesvědčení, že sociální demokracii „prohrál volby“ Jiří Paroubek. K oblibě tohoto postoje naposledy přispěl svou analýzou Valtr Komárek, k níž se v Deníku Referendum vehementně přihlásil František Kostlán.

František Kostlán vyslovuje mínění, že Jiří Paroubek „se stal všeobecně negativní postavou“. Nuže bývalý předseda sociální demokracie nepochybně projevoval celou řadu záporných vlastností a dopustil se celé řady chyb, které jsme tu popisovali důkladněji než Valtr Komárek, a navíc již před volbami, ale opravdu byl „všeobecně negativní postavou“?

Kam se tu ztrácí smysl pro proporce? Základním nedostatkem takovýchto úvah je absence bezprostředního srovnání alternativ. Nemůžeme vědět, jaký volební výsledek by sociální demokracie měla s jiným vedením. Zato víme, že Jiří Paroubek převzal stranu ve vnitřním rozkladu a vrátil jí sebevědomí i důstojnost. Samozřejmě dělal chyby i velké chyby, ale jsme si jisti, že někdo jiný by vedl ČSSD lépe? Kdo by to byl?

Ale Kostlán, Komárek i další kritici by museli především vysvětlit, v čem by vláda sestavovaná Jiřím Paroubkem byla horší nežli ta, která tu právě vzniká. Nehodilo by se slovní spojení „všeobecně negativní“ spíše k adekvátnímu popisu vznikající vlády, k níž sociální demokracie konec konců představovala jedinou reálnou alternativu?

Vzhledem k snadno prokazatelné okolnosti, že Paroubkova vláda by byla pro stát lepší prakticky ve všech myslitelných ohledech, měl by možná František Kostlán znovu promyslet, nakolik v něm jeho rozhořčení nad Paroubkovou osobností vzklíčilo z reálných nedostatků sociálnědemokratického státníka a nakolik se jen nechal prostoupit pogromistickou kampaní pravicového tisku.

Nelze obcházet, že Jiří Paroubek přece byl po celá léta předmětem surové fašistoidní kampaně pravicových médií. Jejím terčem, včetně vajíčkového pranýřování, šikanování a vyhrožování násilím se ani on, ani další sociální demokraté nestali proto, že by měli nějaké zvlášť ohavné rysy. Sociální demokracie i Jiří Paroubek mají mnohem blíže k hlavnímu proudu evropské sociálně demokratické politiky než česká pravice k pravici evropské. To ostatně prokázal naposledy svou elegantní rezignací.

Kdyby šlo o chyby, byl by Paroubek věcně kritizován a možná by nebyl tak imunní vůči možnostem své kultivace i vlastní strany. Ale Paroubek nebyl kritizován pro své chyby, byl ostouzen, ponižován až dehumanizován pro svou sociálnědemokratickou programovou principiálnost, kterou projevoval už po celé dlouhé roky ve vnitřní opozici vůči Miloši Zemanovi, a politickou nepoddajnost.

S Jiřím Paroubkem se zacházelo způsobem, který byl nesouměřitelně horší nežli on sám a každého slušného člověka nutil k elementární lidské solidaritě s ním. S Jiřím Paroubkem česká pravice zacházela jako česká spodina zachází s „cikány“, a to z toho prostého důvodu, že se stal hlavním představitelem ČSSD – pokud toto František Kostlán nepochopil, skutečně pochopil velmi málo o podstatě aprioristického diskriminačního myšlení.

Františku Kostlánovi nemůžeme rozmlouvat, aby se hlásil ke svému nešťastnému předvolebnímu textu Proč nebudu volit ČSSD, ale při pohledu na vznikající vládu se domníváme, že se mu po následující čtyři roky bude číst čím dál tím obtížněji.

Františka Kostlána zřejmě zrazuje jeho metoda hodnocení politických jevů, pokud ho vede k závěru, že „ČSSD spolu s ODS s přehledem vede v degeneraci“ mezi stranami. To je zřejmě úhelný kámen jeho myšlení, jež projevuje i celá řada dalších lidí, když se pokoušejí vysvětlit, proč raději volí jiné menší strany. Je to ale názor stejně tak běžný jako nepromyšlený.

Neobstojí v banální srovnávací analýze. Mezi ČSSD a kompletní českou pravicí zeje ve skutečnosti propast principiálně odlišných řešení konkrétních politických situací s fatálními dopady pro každodenní životy prakticky všech lidí od zdravotnictví či vzdělávání, přes ekonomickou a sociální politiku až po vztah k Evropě i světu.

Sociální demokracie přitom samozřejmě i jako opoziční strana zklamala, zejména v oblasti kulturní, ekologické a ve vztahu k občanské společnosti: to ale nemůže zamlžit prazákladní rozdíl mezi ní a českou pravicí; rozdíl, který hovoří v prospěch sociální demokracie a je ve své podstatě až civilizačního rázu.

Pokud někdo tento rozdíl nevidí, je skutečně otázka, s jakým rastrem pracuje a co je vůbec schopen skrze něj poznat či popsat. Je třeba si uvědomit, že bohorovné či anarchistické stavění ČSSD a ODS či dalších pravicových stran na roveň je opravdu bezděčným spojencem ruinování lidských životů, které se tu bude po následující čtyři roky v orwellovsky nazvané ideologii „rozpočtové odpovědnosti“ provozovat.

Františka Kostlána se dotklo, že jej Ivan Štampach v diskusi pod jeho článkem poněkud zhurta nabádal k věcné argumentaci. Tomu sice rozumím, ale měl by možná uvážit, zda si sám neobjednává příkřejší odpovědi větami typu: „levicoví intelektuálové, kteří dříve stáli v popředí změn, ve své většině procházejí těžkou krizí, která by se dala symbolicky vyjádřit jako výměna kritického rozumu za stranický dres ČSSD“. To přece nikoho nepopisuje, nic nevysvětluje.

Kdo mají být oni intelektuálové, kteří se vzdali kritického myšlení ve prospěch stranického dresu ČSSD? Vlastně neznám ani jednoho. A nevím vůbec o nikom, kdo by procházel těžkou krizí: spíše pozoruji slibný kvas směřující k organizaci občanské společnosti k základní konfrontaci s nastupujícím režimem.

Debata o sociální demokracii by neměla uvíznout v osobních motivech, a to ani v resentimentech vůči Jiřímu Paroubkovi. Hrozilo by pak totiž, že sociální demokracie nedokáže navázat ani na to dobré z něj. A copak je to dobré? Odpověď je skryta v textu: sociálnědemokratická programová principiálnost a politická nepoddajnost. Paroubek měl jako předseda sociální demokracie kromě dlouhého výčtu nedostatků skutečně i tyto dobré stránky.

Ty je třeba zdůrazňovat, protože jinak hrozí, že sociální demokracie začne pod brutálním tlakem pravicové propagandy kolísat a přizpůsobovat se představám o „slušné sociální demokracii“, která ve všem podstatném s pravicí souhlasí, jak naznačilo například trapné nadbíhání Romana Onderky antikomunistickým náladám.

Česká společnost potřebuje sociální demokracii radikální a sebevědomou, která bude reprezentovat touhy po sociální, občanské a demokratické alternativě ke kapitalismu, jenž tu vzniká, konečně bez přívlastků, čili jako bezprostřední ohrožení sociálního státu, občanské společnosti i demokracie jako takové.

Dialog se sociální demokracií o jejím dalším směřování by tudíž měl být jednou z principiálních strategií občanské společnosti v obraně svobodného veřejného prostoru.