Dialog mezi marxisty a křesťany, který u nás probíhal v šedesátých letech, se dnes může jevit jako něco absurdního. Marxisté jsou ateisté, křesťané věří v Boha, a každý chce přesvědčit toho druhého o své pravdě. Nakonec se však zdá, že křesťané ovlivnili marxisty a ne naopak. Bývalí marxisté většinou objevili nějaký ten posvátný rozměr. Příkladem může být sám Milan Machovec, marxista a tvůrce tohoto dialogu, který se někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přestal nazývat marxistou, a začal se označovat za humanistu a křesťana na volné noze.
Tyto proměny marxistů v křesťany se dají vyložit několika způsoby. Humanističtí marxisté šedesátých let nebyli nikdy skutečnými ateisty. Pokud zatoužili po dialogu s křesťanstvím, nebyla to jasná známka toho, že v nich byla touha vyvolaná křesťanstvím, jež se v marxismu nemohla naplnit? Jejich dialog s křesťanstvím by pak byl projevem jejich nevědomé a potlačované touhy po křesťanství.
Značné oblibě se tu těšil Erich Fromm se svou „zkušeností X.“ Je to zkušenost životních hlubin, kterou znají teisté i ateisté a pro Fromma je jakýmsi jádrem pravého lidství – vybízí k rozvíjení tvořivých, nesobeckých stránek člověka ve stylu marxistického humanismu šedesátých let. Pro marxisty byla často tato zkušenost X přestupní stanicí mezi marxismem a křesťanstvím.
Přeměna marxistů v křesťany se pak dá vyložit jako vítězství křesťanství nad ateismem. Když nastal pohyb od marxistického ateismu ke křesťanství i u takových lidí jako byl Milan Machovec, neprojevila se opět nezdolná síla a přitažlivost křesťanství?
Věci se začnou komplikovat, když se podíváme na to, co znamená zkušenost X v dnešní době. Je to jeden z pojmů, o který se opírá tzv. postmoderní spiritualita.
Nakonec není rozhodující, čemu kdo věří, zda věří křesťanství, buddhismu nebo astrálním božstvům, nýbrž to, že má spirituální zkušenost. Ta má všechny příslušné znaky postmoderny: je to zlomkovitý, neurčitelný zážitek, vydávaný za otevřenost vůči nepojmenovatelnému, a je lhostejné, zdali je v rozporu s tím, co kdo dělá nebo je nucen dělat ve svém reálném životě.
Postmoderní pojetí světa se vyznačuje tím, že na rozporech v individuálním životě a ve společnosti není nic divného. Manažer, který se k zaměstnancům chová jako k onucím, může s čistým svědomím pěstovat východní spiritualitu lásky a porozumění.
Tou hlavní otázkou proto je, zdali posledním následkem historického debaklu socialismu není debakl samotného křesťanství. Nebyly nakonec poraženy obě strany dialogu, marxismus i křesťanství? Není dnešní křesťanství ve stejné situaci, v jaké byl marxismus v osmdesátých letech, kdy už se nedalo věřit, že změní svět k lepšímu? Těžko věřit, že křesťanství nějak mění společnost podle zásad, k nimž se hlásí: nezabiješ, nepokradeš, nebudeš utiskovat bezmocné.
Porážka křesťanství se asi nejvíce ukazuje na tom, že jeho představitelé nejsou schopni konkretizovat, co křesťanské ideály znamenají v současném reálném životě, a uchylují se k tomu nejlacinějšímu, k nic neříkajícím výzvám ke slušnosti a charitě. Většina farářů a biskupů končí u moudrosti dnešních neokonzervativců, že každý musí začít u sebe, čímž se myslí, že u toho má také skončit.
V šedesátých letech, kdy ožila naděje, že se levici podaří změnit svět k lepšímu, to mělo křesťanství snazší. V dialogu mezi marxisty a křesťany se většinou dospělo k tomu, že tu je jistá dělba práce: socialisté a komunisté bojují za svobodnou a spravedlivou společnost; úkolem křesťanů pak je, aby lidé nezapomněli na svůj duchovní rozměr a nepropadli tupému konzumu. Jakmile však ti první prohráli, křesťanství přišlo o reálnou oporu, třebas popíranou, svých ideálů a začalo ztrácet svůj emancipační náboj (zamrzla teologie osvobození, pokusy o demytologizaci, výdobytky Druhého vatikánského koncilu). Po debaklu socialistického a komunistického hnutí do sebe začalo nasávat ducha, který obsadil společenskou scénu s příchodem neoliberálů, ducha návratu od sociálních experimentů ke kapitalismu. Ten se v křesťanství projevuje pod heslem návratu k tradicím, k ověřeným hodnotám, k pravověrnosti.
To všechno ukazuje na jednu z hlavních slabin křesťanství: na to, že k reálným dějinám se staví alibisticky. Vidíme to i u některých křesťanských ekologů. Pokud je svět dílem božím, tak Bůh své dílo zničit nenechá a nakonec ekologickou záchranu nějak zařídí, i kdyby lidské prostředky selhaly. Jinak řečeno, je-li Bůh, nikdy nejde o všechno. Není však současná situace pro křesťanství podobným očistcem, jakým je pro marxismus? Není na čase škrtnout víru, že Bůh to nějak zařídí, víru v Prozřetelnost (podobně jako víru v objektivní zákony dějin u marxismu) a přijmout pohled, který je v jádru ateistický: Boha nepotřebujeme my, nýbrž on potřebuje nás?
Co to znamená konkrétně? To je docela dobře vidět na diskusi mezi Zdeňkem Bártou a Tomášem Tožičkou v našem deníku. Když první z nich říká, že otázky, jako je chudoba v Africe nebo ekonomická globalizace, není zrovna to, čím by se měla zabývat evangelická Diakonie (tedy asi ani církev a křesťanství), můžeme z toho vyčíst, že tento typ křesťanství se opírá o víru, poněkud perverzní z hlediska katastrof dvacátého století i dnešního světa, že Bůh je dobrotivý otec, který se postará o své děti. Druhý typ křesťanství, představovaný Tomášem Tožičkou, naopak vede ke zcela praktickým a neduchovním věcem, jako jsou ekonomická fakta nebo sociální politika státu.
Jestliže historicky byli socialisté a komunisté první, kdo si plně uvědomili, že svět se k lepšímu nezmění ani působením boží prozřetelnosti, ani jejími náhražkami, jako je neviditelná ruka trhu, ale jenom zcela reálnou a často nezáživnou činností (studiem ekonomiky, vzděláváním dělníků, organizováním stávek a demonstrací), pak dospějeme ke zdánlivě paradoxnímu závěru, že pravý křesťan je komunistou.
Kristus ateista
Ve vzájemném dialogu byl marxismus ovlivněn křesťanstvím. S ohledem na současný stav světa je žádoucí, aby tomu bylo i naopak.
