„Neuvěřitelné čtyři pětiny Čechů sledují horoskopy, ať pravidelně či jen občas. A polovina z nich jim věří, což je v jedné z nejateističtějších zemí světa pozoruhodné.“
Tak to napsal časopis Týden ve třetím svém letošním čísle v rubrice Graf týdne. Týden se podivuje, že zatímco v Česku je jen deset procent aktivních křesťanů, tak vysoké procento lidí má zájem o nadpřirozeno. Polovina respondentů je prý podle průzkumů SANEP a International Social Survey Programme přesvědčena, že někteří věštci mohou předvídat budoucnost, že amulety přinášejí štěstí a že někteří léčitelé mají léčitelské schopnosti od boha (psáno s malým b).
Příznačný pro tuto skutečnost je onen podiv zpracovatele průzkumů v Týdnu, který zřejmě předpokládá, že věštci, amulety a horoskopy jsou skutečnostmi uhnětenými v jednom tyglíku s křesťanskou vírou. Je to typický, u nás stále přetrvávající pohled na křesťanství, zděděný z komunistické ateistické propagandy. Křesťanská víra podle tohoto schématu je pověrou, neslučitelnou s „vědeckým světovým názorem“.
Připomíná mi to půvabnou židovskou anekdotou: Za rabínem přijde Roubíček a hrdě hlásí, že už nechce být Židem a že je od nynějška ateista. Rabín se zeptá: A četli, Roubíček, aspoň něco z Bible, když říkaj, že jsou ateista? – To jsem, samozřejmě, nečetl! A znají aspoň něco u Talmudu? – No, samozřejmě, to taky neznám! Tak vědí co, Roubíček? Voni nejsou žádnej ateista, voni jsou obyčejnej blb!
Tvrzení o pověrečnosti křesťanství a jeho neslučitelnosti s realitou ovšem mělo své oprávnění nanejvýš tak od renesance a reformace do začátku dvacátého století a jednalo se o obrovské nedorozumění zaviněné zejména samotnými církvemi. Dnes spory o tuto otázku přetrvávají už snad jen díky zejména některým americkým kreacionistům a ostatním fundamentalistickým skupinám, které ignorují jakoukoliv relevantní křesťanskou reflexi.
Celé je to však samozřejmě přesně naopak, než jak to viděl onen primitivní bolševický ateismus. Právě tam, kde chybí alespoň jen povědomí o dlouhém a mnohovrstevnatém duchovním vývoji, který postupně formoval naši židokřesťanskou civilizaci, právě tam nastupují pověry nejhrubšího zrna. České odmítání, či spíše lhostejné ignorování všeho křesťanského přináší zákonitě duchovní vakuum, do kterého se tlačí všelijaké primitivní a naivní spirituality. Duchovní vyprázdněnost je navíc úžasně připraveným úrodným polem zejména pro podvodníky a šizuňky všeho druhu. Kšeft s neinformovanou lidskou důvěřivostí patří jak známo k těm nejlukrativnějším podnikáním vůbec.
Přitom už na úsvitu naší civilizace to byl právě biblický judaismus, který od počátku znamenal vědomou kultivaci lidského vědomí proti všem pověrám, manipulacím, věštění a magiím. Bůh je nezpodobnitelný, nedefinovatelný, nezaznamenatelný, není, nikdy ho nikdo neviděl, a přeci je. Paradigmatem naší civilizace je Jahve, což znamená doslova: Jsem, který jsem. Nic víc. Prostě jsem. A basta.
Když v roce 70 křesťanského letopočtu dobyl budoucí římský císař Titus Jeruzalém, dychtivě vtrhl do chrámu, rozerval oponu Svatyně svatých a plný nedočkavosti chtěl pohledět na toho podivného židovského Boha, s kterým už bylo a ještě mělo být pro totalitní Řím tolik problémů. Místnost byla však prázdná. Žádná socha, žádný obraz, žádný symbol – nic. Prázdná místnost. Ne náhodou v prvých staletích našeho letopočtu soudili křesťany, kteří tuto představu Boha od Židů přejali, za státně zakázaný ateismus.
Za dva tisíce let křesťanské éry se na tomto základě nedefinovatelného a tudíž nemanipulovatelného Boha vytvořila civilizace, která přinesla takové skutečnosti jako je demokratické spravování společnosti, konstitucionalismus, základní lidská práva, rovnost všech, sociální stát, absolutní zákazy jakékoliv diskriminace (v této souvislosti sluší připomenout, že Antidiskriminační zákon náš prezident dosud v rozporu s ústavou nepodepsal), nemluvě o celé řadě lidskoprávních mezinárodních úmluv.
Ignorance křesťanství a jeho jemného přediva duchovního dědictví proto také nepřináší jen hloupou pověrčivost, na kterou ostatně doplácí jen ti, kteří ji podlehnou. Povážlivá mělkost jakéhokoliv kulturního – tj. v našich podmínkách křesťanského vědomí v populaci, zejména většiny našich celebrit populací uznávaných, nese s sebou nízké právní povědomí, toleranci společnosti k bezpráví, korupci, neúctu a pohrdání všemi civilizačními hodnotami vůbec, na které doplácíme všichni.
Doklady této skutečnosti jsou nabíledni: od našeho „betonářského“ vztahu ke krajině, kterou obýváme a pohrdání environmentalismem a občanskou společností vůbec, přes povážlivý stav justice, vzrůstající oblibu nacionalistických skupin a neschopnost řešit vztah k menšinám, až po reflexi našich národních dějin, zejména takzvaného poválečného vývoje. Dnešní (27.1.) den památky obětí holocaustu je připomínkou, kam až pohrdání křesťanskými kulturními hodnotami může v kterékoliv společnosti také vést.
Neuvěřitelné čtyři pětiny Čechů
Křesťanský základ naší kultury by měl nejen tvořit hráz pověrčivosti, ale zejména pojistku proti pohrdání všemi civilizačními hodnotami. Neděje-li se tak, může to špatně skončit, jak nás poučila historie.
