Sice klopotně, ale přece dospěl víkendový sjezd české sociální demokracie k optimálním výsledkům. Strana má předsedu, který se neštítí ani programové práce, ani levicových intelektuálů, k němu navolila solidní místopředsedy, z nichž vyniká Jiří Dienstbier s potenciálem, jenž ještě neumí docenit ani on sám, a navrch přihodila bezproblémové akceptování rezolucí k veřejným službám, penzijní reformě a daňovým kejklím Nečasovy vlády a přijetí ideových východisek pro přípravu střednědobého programu, v nichž se zrcadlí obhajoba demokracie a sociálního státu před nenasytnými ambicemi — slovy modrého klasika — „nikým nevolených“ part z prostředí vysokého byznysu a globálního kapitálu.

Podtrhnout ale chci zejména bonus, se kterým počítali jen největší optimisté: odchod či upozadění osob, které komplikovaly renomé ČSSD coby strany moderní, otevřené, nepodléhající podivným lobbistickým zájmům. Možná že jsme opravdu svědky pozvolného posunu od starosvětského betonářství, bratříčkování se s kapitány průmyslu a podléhání modle růstu Růstu.

Ve funkci místopředsedy skončil Milan Urban. Což o to, těší se pověsti družného muže, sportovce tělem i duší. Leč toskánský románek stínového ministra průmyslu s ředitelem ČEZ Romanem a spol. utvrdil kritiky, kteří ČSSD vyčítali grossovskou prodejnost a hájení zájmů skupin, kterým nejde o blaho levicového voličstva, natožpak třeba přírody. Vždyť už i německá SPD se orientuje na moderní průmysl se „zelenými“ technologiemi, na primární podporu vědy a výzkumu a na takovou cestu ke konkurenceschopnosti, jež je dlážděna především vzdělaností národa. Lidový dům, dosud podléhající optice těch, kteří by rádi budovali nové atomové reaktory, prolamovali těžební limity či stavěli jezy, má co dohánět.

Na střídačku byl odeslán i Roman Onderka. Brněnský primátor, třebaže přesvědčivý komunikátor blairovského střihu, si to svým dodatečným příklonem k megalomanskému přesunu tamního nádraží rozházel jak u obyvatel moravské metropole, tak u občanských iniciativ. Nadto v druhém největším městě uzavřel zbytečnou a reputaci ČSSD kazící velkou koalici s ODS. Polibkem smrti mu pak jasně musela být chvála, kterou na něj setrvale pěje místopředsednický veleduch občanských demokratů Pavel Blažek.

Martin Pecina se po Sobotkově vítězství rovnou rozhodl vzdát poslaneckého mandátu. Odůvodnil to komicky: prý přestal být zván na partajní grémia a předsednictva. Proč by měl na tyto orgány v roli řadového člena Sněmovny a ČSSD docházet, už nevysvětlil. Zato my si můžeme vzpomenout, že byl nejen dobrým ministrem vnitra, ale předtím též arogantním náměstkem ministra průmyslu. Nemluvě o tajuplném výkonu funkce šéfa Úřadu pro hospodářskou soutěž. Tam, kde Milan Urban působil jako neškodný maskot, Martin Pecina se schopnostmi a energií sobě vlastní byl aktivním hybatelem dějů. Rýsující se špičková manažerská pozice v severomoravském byznysu mu sedne stejně dobře jako poplácávání se po ramenou s elitami pravicové koalice.

Občanská sdružení, od ekologů po bojovníky za transparentnost, by měla zaplatit delegátům soc.dem. sjezdu rundu poctivé kořalky. Jistě, jejich hlasování nelze přeceňovat. Ale jsou zde i další cenné střípky do mozaiky: Při volbě místopředsedů nezáleželo ani tak na tom, kdo odkud pochází, jestli má podporu Sobotky či Haška, toho nebo onoho regionu. Četní delegáti nezpracovaní oficiálními tajemníky a neoficiálními šíbry se tentokrát rozhodovali podle srdce, maximálně podle vcelku inteligentních diskusí na sociálních sítích. Proto mohli uspět i zdánliví vyděděnci Benešová, Dienstbier či Starec.

Dobrou zprávou bylo též to, že do Brna nakonec nedorazil Jiří Paroubek. Poděkování za odvedenou práci si zasloužil. Bohuslav Sobotka je dramaturgicky přesně přednesl před výčtem bodů, v čem si přeje, aby se ČSSD do budoucna změnila. Paroubek zkrátka správně popsal, jak má sociální demokracie jednadvacátého století vypadat, ovšem v praktické politice se choval přesně opačně — počínaje skandálním CzechTekem, přes přehlížení intelektuálů až po primitivně marketingové volební kampaně s taháky typu třináctých důchodů. Modernizaci, kterou Paroubek načrtl, začal v život uvádět až Sobotka. A výsledky má. Snad jen na přímé volby, kvóty pro ženy a preventivní protivelrybářská opatření ČSSD dál kulhá.

Paroubkovým problémem je zbytnělé ego. Cítí se nedoceněn, pročež kolegům okopává kotníky, dává zelenou manželce šířící drby a kdykoli to jen jde, snaží se svou mohutnou postavou zastínit střízlíka Sobotku. Takový Vladimír Špidla, nejen bývalý předseda ČSSD a premiér, ale donedávna i eurokomisař se špičkovým servisem, se nedožaduje zvláštních lóží, zásadních projevů mimo pořadí či nekonečného klanění. Jako ryba ve vodě se naopak cítí mezi řadovými sociálními demokraty a při každodenní mravenčí programové práci. To Jiří Paroubek nedokáže. Také proto působí poměrně věrohodně spekulace, že by se mohl „vrátit z vandru domů“, do lůna národních socialistů. Ti by mu nabídli post předsedy i bezmeznou úctu. Je jen otázka záchvěvu rozumného rozumu, zda Paroubkovi dojde, že by se vydal na slepou kolej stejně jako onehdy srovnatelný velikán — Miloš Zeman.

O zbylých otaznících a problémech oranžové družiny by šlo v Deníku Referendum psát týden co týden až do dalšího sjezdu. Přesto tvrdím, že přes technicky ne vždy vábné provedení vykonali delegáti 36. sjezdu ČSSD až nečekaně obrovský kus práce. A jsem zvědavý na reakci Václava Bělohradského, Jana Kellera a dalších levicových myslitelů, kteří spoustě sociálních demokratů v minulých měsících vdechli druhou mízu. Noha, kterou vsunuli mezi dveře, aby provětrali tradičně opatrnou a těžkopádnou českou sociální demokracii, svoji úlohu ještě nesplnila. Naopak. Teprve nyní je šance etablovat ČSSD coby důvěryhodnou formaci s přesvědčivými lídry a s programem, jenž hledá řešení krize, kterou lze pojmenovat jako systémovou, v dialogu se všemi ochotnými a přemýšlivými lidmi nalevo od kazatelů neoliberálních dogmat.