Deník Referendum Domov

V Senátu se v pátek uskuteční poslední rozloučení s Jiřím Dienstbierem, jedné z osobností sametové revoluce. Disident, novinář, senátor a první polistopadový ministr zahraničí zemřel v sobotu ve věku 73 let. Pietního shromáždění se zúčastní spolu s jeho rodinou a přáteli také nejvyšší představitelé českého státu a zástupci sousedních zemí.

Dopoledne se budou moci Dienstbierově památce přijít poklonit občané do Valdštejnského paláce, kde bude vystavena rakev s jeho ostatky.

Pietní akt zahájí státní hymna, po níž vystoupí Dienstbierovi současní i bývalí kolegové a jeho přátelé. Mezi řečníky budou předseda Senátu Milan Štěch, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, bývalý šéf německé diplomacie Hans-Dietrich Genscher nebo šéfredaktor polského deníku Gazeta Wyborcza a přítel Dienstbiera z dob disentu Adam Michnik. V sále zazní také Dienstbierův hlas prostřednictvím nahrávky jeho rozhlasového rozhovoru z loňského listopadu.

Dienstbier byl jedním z prvních signatářů Charty 77, počátkem devadesátých let se stal jedním ze symbolů stržením železné opony mezi Východem a Západem. Jaroslav Šabata popsal v Deníku Referendum trojici jeho nejvýznamnějších angažmá: zakladatelskou úlohu v evropských občanských a mírových iniciativách druhé poloviny osmdesátých let, nonkonformní náhled na řešení balkánských konfliktů v devadesátých letech a odpor k americkým vojenským základnám ve střední Evropě v novém století.

„Byl talentovaným evropským politikem; demokratickým Evropanem, v jehož hvězdných hodinách se přetvářel uděl všech Evropanů," uzavřel Šabata.  

Dienstbier je autorem několika publikací: Snění o Evropě (1990), Rozhlas proti tankům (s K. Lánským, 1990), ze šedesátých let pak reportážní knihy o vojenském převratu v Indonésii v roce 1965 Noc nastala ve tři ráno (1967). 

Jako člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byl Dienstbier vězněn komunistickým režimem, který ho perzekvoval i na svobodě. Jako jeden z mála Čechů se prosadil v mezinárodní politice, tři roky působil jako zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii.

Po dlouholeté působnosti v Československém rozhlase, kde se Jiří Dienstbier v srpnu 1968 podílel na protiokupačním vysílání, za což byl propuštěn a umlčen, se mu za ČRo odvděčil na konci dubna 2010 redaktor Jan Hrbáček. Publikoval tehdy falešnou zprávu o ztraceném spisu StB o údajné Dienstbierově spolupráci.

Redaktor Deníku Referendum Patrik Eichler spis v Ústavu pro studium totalitních režimů ale vyhledal a prokázal, že Dienstbier nikdy s rozvědkou nespolupracoval. „Styl jeho práce je pracovat nárazově, umí vypracovat např. v krátké době referát, při tom vypije 5 káv a vykouří 20 cigaret. (...) Navrhuji jeho vyřazení, není možnost jeho využití u 3. odd. Major Dvořáček Josef v.r.," stálo ve spisu.

„O tom, že by se Český rozhlas Jiřímu Dienstbierovi za nepravdivé hrubé nařčení omluvil, není v textu ,omluvy‘ ani písmeno," napsala tehdy v Deníku Referendum novinářka Petruška Šustrová. Nyní má zřejmě poslední příležitost.

Aktivním politikem ovšem Dienstbier zůstával do posledních dnů. „Krátce před smrtí stihl odsoudit prorůstání politických hnízd s byznysem, postavit se proti pražské velké koalici a v Senátu přesvědčivě vysvětlit, proč početná skupina politiků, disidentů a historiků odmítá účelové a kastující uzákonění tzv. třetího odboje. S ostatním už si budeme muset poradit sami," napsal pro Deník Referendum v ohlédnutí politolog Lukáš Jelínek.

V létě loňského roku vydal Dienstbier takřka vlastním nákladem útlou knížku Evropan Milan Kundera, záznam senátní debaty nad jeho významem, k níž sám napsal úvod a Kundera doslov.

„Ne všude mají osobnost tak známou, tak evropsky myslící a tak zaujatou stavem Evropy a světa. Otevřené přihlášení se k jeho dílu je proto také přihlášením k našemu evropanství," napsal Dienstbier.

„Drazí přátelé, končím. Jaká je to radost diskutovat, aniž bychom chtěli jeden druhému dokazovat, že je vůl," odpověděl mu Kundera.