Deník Referendum Domov

„Zákon nabízí účastníkům odboje postavení válečného veterána a účastníkům odporu morální satisfakci. Potvrdí jim to i nějaký diplom a odznak. Potíž je v tom, že žádný zákon nemůže pevně určit, co je odboj, co je odpor a co je důsledek pronásledování nevinných lidí.“ Tyto věty pronesl Jiří Dienstbier koncem loňského září na půdě Senátu.

Tehdy ještě byl oslyšen a horní komora navrženou normu uzákoňující tzv. třetí odboj schválila. O necelý čtvrtrok později Senát v novém složení, s převahou levice, návrh zákona z legislativního procesu stáhl. Reagoval tak na věcné argumenty početné skupiny historiků i na názor mnoha disidentů (nejen bývalých komunistů). Ještě předtím voliči vyřadili ze senátních lavic předkladatele a nejhorlivější zastánce zákona Jiřího Lišku, Tomáše Julínka a Jiřího Šnebergera (všichni ODS).

Nyní koaliční poslanci návrh pokropili živou vodou, předložili jej ve stejném znění tentokrát ve Sněmovně a ve středu získali dobrozdání Nečasovy vlády. Stalo se tak přesto, že zejména poslanci Věcí veřejných, včetně šéfky sněmovního klubu Karolíny Peake, měli dříve k zákonu výhrady, poněvadž by na hrdiny povýšil i kontroverzní členy ozbrojené skupiny bratří Mašínů. Vše je zapomenuto? Nebylo by to nic nového.

Jisté vysvětlení nabídl v České televizi předseda poslanců TOP 09 Petr Gazdík. Prý se předkladatelé nebrání zapracování rozumných připomínek. Divná logika. Místo toho, aby se nejprve poradili s experty a pamětníky, koaliční poslanci cosi hodí na stůl a pak možná milostivě uznají některé argumenty? Neexistuje snad nezodpovědnější přístup k formování legislativy.

Jeden z klíčových problémů zákona, vzhlížejícího s bezmezným obdivem k těm, jejichž cílem bylo „odstranit, výrazně oslabit či narušit nebo jinak vážně poškodit komunistickou totalitní moc“, dvojnásob pak k aktérům s kvérem v ruce, lakonicky vystihl další z někdejších disidentů Petr Uhl: „Násilí se stalo mírou hodnot! Myšlenka je to nemravná.“

Kromě toho jsou zákony interpretující minulost z principu špatné. Ať už se týkají třetího odboje, nebo zásluh bývalých prezidentů. Ledaže by se jejich autoři vzhlédli v orwellovských zásadách „Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost“ a „Kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost“.

Nadto mám dojem, že víc než o odvážné ženy a muže doby minulé jde koaličním politikům o nafukování vlastního ega, pýchu a patnáctiminutovku pomíjivé slávy. Nestačili být stateční dříve, tak se nyní aspoň trochu přihřejí na pomyslném slunci druhých. Samozřejmě jde též o ideologii – o obhajobu ozbrojeného boje (klidně i teroru), primitivního antikomunismu, o popření konceptu lidských práv v jejich plné šíři… Větší bere, silnější vyhrává, moralizující slaboši jsou na indexu.

Tato motivace je tak mocná, že je náhle zapomínáno i na tradiční odsuzování všudypřítomného státu a obtížné byrokracie. Naopak. Úřady, konkrétně ten údajně studující totalitní režimy, budou na koni: získají pravomoc zvažovat, posuzovat, kastovat. „Vím, co jsem dělal, a považoval bych za urážku, aby kvalitu mého života posuzovaly úřady. Jsem přesvědčen, že ani dnes lidé, kteří většinu svého života věnovali boji za překonání totality a za svobodu, se nebudou ponižovat žádostmi, aby je ocenili nějací státní úředníci hrabající se v papírech Státní bezpečnosti,“ pronesl Jiří Dienstbier.

Kdyby pravicovým zákonodárcům skutečně záleželo na veteránech, postarali by se především o jejich odpovídající hmotné zabezpečení. Takto laděnou předlohu druhdy neúspěšně prosazovali sociální demokraté. Sociální aspekty ale v době škrtů přitažlivé nejsou. Koaliční ideologové místo toho chtějí slyšet za málo peněz hodně muziky, zejména pak oslavné ódy na svoji uvědomělost.

Jiří Dienstbier se proti podobným nevkusnostem bohužel již víckrát neozve. A děsí mne představa, že jednoho dne vymřou nejen všichni kdysi stateční, ale i další pamětníci, a chladnokrevní ideologové budou na jejich hrobech tančit své nechutné okázalé tance.