Přijeď ochutnat

Lenka Procházková

Redakce Deníku Referendum dnes pokračuje ve zveřejňování textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

„Chci muziku!" křikla dívka.

„Jakou?"

„Nějaký negry."

„Až vypiješ tenhle hrnek."

„Kdybys věděla, jak je to hnusný, hnusný, hnusný. Příště se vykašli na ten hřebíček a podobný sajrajty."

„Dobře. No dobře. Ale vypij to! Než to bude studený."

Po kachličkách stékaly horké slzy.

„Otevř aspoň okno."

„Ne."

„Chcípnu tady. Udusím se."

„Nefňukej, víš, co jsi mi slíbila."

Mátožně zvedla paže, zapřela se červenými lokty o chladivé okraje vany. Z pokoje se vyvalil džez. Líně tekl do koupelny, na chvilku ji prozářil iluzí bezstarostnosti.

„Kolikátej to je?"

„Druhej litr."

„Teprv? Panebože. Myslela jsem, že už třetí..."

„Chceš chleba se slaninou? To by pomohlo, neopila by ses tak brzo."

„Já chci leda umřít."

Sestra zkusmo ponořila dlaň do vody, nesouhlasně nakrčila čelo. Dívce se zdálo, že je to ironické nakrčení, ale nebyla si tím jistá, pára zamlžovala místnůstku jako kouřová clona.

„Prosím tě, máš to skoro ledový."

„Nešahej na ten kohoutek!"

„Uhni, nebo ti opařím nohy!"

Přitáhla rudá kolena k břichu a zavřela oči. Patří mi to. Místo abych dělala haura, měla jsem mu říct, že nic neberu.

„Měla jsi mu říct, že nic nebereš. Z hračky bejvají plačky."

„Musíš to furt okecávat? Baví tě to, jo?"

„Ty z toho děláš tyátr, já ne."

„Přines další hrnek... a teda tu slaninu."

Třeba by to bylo hezký dítě. A chytrý. Možná dělám strašnou chybu. Jenže on nemá rád děti, zatím. Mohla bych dostat infarkt? Dneska prej dostávaj infarkt i úplně mladý lidi.

Blues pomalu přešlapoval bytem, na židli kouřil čerstvý půllitr svařeného vína. Připadalo jí, že voní krchovem.

„Buď tady. Nechoď pryč. Mluv se mnou."

„Musím do kuchyně. Převařilo by se to."

„Je to zločin? Myslíš, že..."

„Nech toho. Hned přídu, hlavně nevylejzej. Hned jsem tady."

Každej člověk v sobě nese dědictví. Někdo se s ním piplal, vychoval ho, přelil do něho kus sebe, kus svejch rodičů a předpokládá se, že to zase předá dál, že neporuší tu řadu. No, já ji tedy poruším.

„Nakrájela jsem ti to. A opaprikovala. Snad nebrečíš?"

„Nemohla bys mi... dát mokrej hadr na čelo?"

„Bolí tě hlava?"

„Telefon! Vem to! Dělej!"

„Lež, sakra! Jestli je to ten idiot, tak mu řeknu..."

„Ne! Opovaž se! Zabiju tě, jestli..."

Hudba zmlkla. Nervózně sáhla po kostičce chleba, slanina spadla do vody, zlomyslně unikala před jejími vlhkými prsty. Víno už nemělo žádnou civilizovanou chuť. Dveře vrzly, odložila hrnek se zbytkem rozňahňané usedliny.

„Byl to on?"

„Nebyl. Nějakej omyl. Pro soudruha Kábrta. Jíš ten chleba, Kábrte?"

„Hele, kdyby se to nepovedlo... myslíš, že to dítě bude blbý? Po tomhle utrejchu?"

„Neboj, to se povede, nejsme žádný břídilové."

„Ale kdyby ne... já na kudlu nejdu!"

„Jestli mi někdy zahneš, tak si na něho počkám, zapíchnu ho a sním. Rozřezal bych ho na kousky a snědl."

„Já ti nezahnu. Po tobě už nebude nikdo."

Další kostička slaniny sklouzla do vody, plavala na povrchu, za ní se klikatila červená čárka rozpuštěné papriky.

„Máš to vlažný jak Podolí. Skrč nohy!"

Horký proud jí olízl tělo.

„Kolik je?"

„Spěcháš někam?"

„Jen se... informuju."

„Osm."

„To už se tady pařím dvě hodiny?"

„Tvoje vina, že se s tím tak babráš. Teprv jsme u třetího litru."

„Tři a konec. Jo?"

„Řekly jsme čtyři. Nesmlouvej."

„Vždycky jsem chtěl mít holku, před kterou bych mohl i brečet. Hledal jsem tě sedm let."

„Miláčku."

Chňapla po okrajích vany, sedla si.

„Co je? Budeš zvracet?"

„Nevím. Je mi... nějak divně. Otevř okno."

„To nejde. Ty výpary by byly cítit až na ulici. Sama už jsem skoro namazaná, jen z toho smradu. Dám ti studenou žínku. Polož si ji na prsa, na srdce. Ono je to fakt dost horký."

„Říkala jsi Podolí, jo? Nechceš si sem taky vlízt?"

„Mám ti pustit zase hudbu? Chceš hudbu?"

„Jo, nějakej funus."

„Proč to zbytečně dramatizuješ? Představ si, kolik ženskejch na světě v tuhle samou chvíli taky leží ve vaně a taky polyká svařený víno. Ber to sportovně, sakra. To se přece běžně stává."

„I v těch nejlepších rodinách, že. Byl to on? V tom telefonu?"

„Jo."

„Co chtěl? Cos mu řekla? Tys mu to řekla?"

„Nevylejzej! A vypij to konečně."

„Řeklas mu to?"

„Nic jsem mu neřekla."

„O čem jste mluvili?"

„O ničem. Je tak. Řekla jsem, že seš v kině."

„No, tohle je bezvadnej biják."

Z bojleru už tekla jenom vlažná, sestra naplnila prádelní hrnec, odnesla ho na sporák.

„Co když pak... nebudu moct mít děti?"

„Blbost. Tohle je přirozenej způsob. Prostě se to samo uvolní."

„Myslíš?"

„Vím. Nedělej si starosti. Nepřemejšlej o tom."

„A o čem mám asi přemejšlet? Paní Nollová říkala, že co je jednou přišitý, to už nikdo neodpáře."

„Na paní Nollovou se vykašli, paní Nollová je žena-kůň. Koukni se na sebe, ty máš přece úplně jinou figuru, tobě to musí zabrat."

„A když ne? Pak vyvaříš pletací jehlici?"

„Přestaň magořit!"

„Je to na nás, na naší generaci, víš? My to ještě můžem zachránit. Bez zbytečnejch mikrofónovejch plků. Třeba nikdo nezmůže nic moc, ale každej by měl zkusit aspoň tolik, co může. Aspoň zkusit. Chápeš?"

„Miláčku."

„Bacha, nesu vodu!"

„Počkej, prosím tě, já... já si to rozmyslela."

„Co?"

„Nechám si to."

„A budeš svobodná matka s platem třináct set?"

„On není žádná svině, určitě mi... bude pomáhat."

„Naivko! Dobře, koleduješ si o to, tak ti to řeknu. Víš, proč volal? Víš, proč teďka volal?"

„Říkala jsi..."

„Tvůj milej drahej se s tebou chtěl rozžehnat, za chvíli jede."

„Jede? Kam jede?"

„Totiž letí. Do Německa. Né do NDR, do toho druhýho Německa."

„Na jak... dlouho?"

„Na furt. Na furt! Nechtěla jsem ti to... aspoň ne teď, ale... donutilas mě k tomu."

„Jsou to všechno srabi. Já bych nikdy nezdrhnul, nikdy. To, co chci dělat, musím dělat tady. Rozumíš mi?"

„Miláčku."

„Jestli začneš brečet, tak budeš blít. A všechna ta práce bude v hajzlu."

„Nezačnu. Nalej sem tu vodu. Pomalu!"

Hladina jí stoupla ke klíčním kostem.

„V kolik mu to letí?"

„V devět. Po devátý. Popřála jsem mu... šťastnou cestu."

„Třeba ještě stihne znovu zavolat."

„Vypnula jsem telefon."

„Co?! Tak ho zapni!"

„Ne, stejně by to k ničemu nebylo. Přece se před ním nebudeš ponižovat a přemlouvat ho. Buď ráda, že nic neví."

„Umíš bejt takhle tvrdá i k sobě?"

„Jednou mi poděkuješ."

„Slib mi aspoň, že mi pak pomůžeš... na balkón. Do devíti to stihnem. Chtěla bych vidět... světýlko toho letadla. Jo?"

„Nachladla by ses."

„A umřela?"

„Radši moc nemluv. A jez ten chleba."

„Tohle už je poslední várka?"

„Skoro. Ještě jeden malej hrnek. Seš dobrá, fakt. Už jenom jeden."

„Ty seš můj polštářek. Voňavej a heboučkej polštářek."

„A ty seš moje peřina. Přikrej mě, peřino."

„Tak tenhle a končíme."

„Kolik je?"

„Teprv půl. Půl pryč."

Takže jí bylo jasné, že je skoro devět. Chvatně přirazila kameninový okraj k puse, polykala. Teplý červený čůrek jí tekl po bradě, v kapkách crbolil na prsa. Zachytila sestřin starostlivý pohled, usmála se na ni očima. Nikdo jinej by se mnou tuhle hnusnou kalvárii nepodnikal.

„Děkuju," hlesla, když popadla dech.

„Dej si chvíli pohov, nevstávej ještě. Zamotá se ti hlava."

Ale letadlo už určitě rolovalo na start. V několika fázích si stoupla. Umžourané zrcadlo odrazilo růžovou skvrnu jejího těla, pak se zapotácela. Svalila se zpět do vany, narazila zády na kohoutky. Sestra vykřikla.

Pršelo na ni. Nebyl to příjemný vlažný deštík, ale mohutné ledové cákance. Jako by stála přímo pod okapem. Jenže nestála, ležela. Na něčem tvrdém a studeném. Namáhavě rozlepila oči. Liják přestal.

Bílá šmouha jí rychle utírala prochladlé tělo, viděla ji z podhledu, ležela na zemi vedle vany. Nechala se zabalit do županu.

Nejasně si uvědomovala, že musí něco udělat. Přemýšlela co. Pak ji kyselý pach vína vrátil do reality. Překulila se na břicho, zkusila si kleknout. A promluvit.

„Kolik je?"

„Bolí tě něco? Jak je ti?"

„Kolik je?"

„Neblbni."

„Kolik je hodin?!" zařvala.

„Devět. Akorát devět."

Takže věděla, že nejmíň čtvrt na deset. Ale i mezinárodní letadla mívají někdy zpoždění. Kvůli zavazadlům. Máme prý notorický nedostatek personálu a vozejčků. Jeden bych teď potřebovala, takovej ten invalidní.

Nemohla vstát, neměla vůbec nohy, ale mohla lézt.

Pomalu, s vypětím všech sil, se plazila do předsíně. Myslela pouze na to, že nesmí v žádném případě naklánět hlavu, aby nezvracela.

Na balkóně se opřela ramenem o zeď a postupně, se sestřinou pomocí se narovnávala. Chtěla to přijmout vestoje.

Skoro se jí to podařilo. Chybělo asi jenom čtvrt metru, když se na nebi objevilo signální světýlko.

Červená hvězdička se žlutými chvosty chvilku vyčkávavě blikala v půlkruhu, jako by hledala Betlém. Pak nabrala směr, zamířila raději na západ.

Drhla nehty o rezavý plech zábradlí, hořká lavina lítosti jí stoupala tělem až k hrdlu, sklonila hlavu, škubavě zvracela do jarní zeleně zahrady.

Druhý den už bylo všechno v pořádku, na kudlu jít nemusela a za týden vyndala ze schránky vroubkovanou pohlednici s gotickou katedrálou a stručným vzkazem: „Pivo je tady docela dobrý. Přijeď ochutnat. Miluju tě."

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 5, květen 1981.)