Francouzští odboráři, německé protijaderné hnutí a britští studenti, kteří v uplynulých týdnech a dnech prošli okrajem českých a hlavní třídou evropských médií, mají jedno společné: ukazují české veřejnosti více užitečného nežli většina domácí politiky od sněmovních voleb.

Vývoj společnosti k lidštějšímu tvaru není prvořadě příběhem politiků více či méně obratně si počínajících v parlamentních koridorech. Je především příběhem občanských hnutí, která konformním politickým snahám udílela sílu a směr — důvtipem a energií svých protestních akcí.

Česká či přesněji československá tradice je přitom v tomto ohledu vynikající: z občanských protestů a jejich silou vznikl sám československý stát, a to nejzajímavější v jeho dějinách je s nimi spojeno.

Bohužel lidé ztrácejí paměť čím dál rychleji a je jistě i důsledkem obratné strategie soudobé české pravicové politické elity, že výkony Charty 77, občanského hnutí z let 1967 až 1969, ba i roku 1989 upadají v zapomnění, a jejich mentalita či metody již jen zřídka tvoří součást běžné občanské výbavy.

Ještě protijaderné hnutí i další radikální ekologické iniciativy během devadesátých let ukazovaly, že protestovat umíme, a hnutí proti politickým zásahům do řízení České televize v čase opoziční smlouvy bylo de facto hlavním výkonem české občanské společnosti v tomto duchu v posledních dvaceti letech. Jedno ani druhé hnutí ale nevytrvalo a dále svou původní energií nežije.

Navzdory předpokladům se podle prozatímních příznaků generace dospívající po roce 1989 jeví jako méně svobodomyslná a svobodymilovná nežli ty, které vyspívaly před ním, což je nepříjemná ťafka banální představě o tom, že poměry u nás se samy zlepší, až se jich větší měrou budou ujímat lidé vyrůstající už do svobody.

Soudě podle vysoké míry xenofobie, egoismu a manipulovatelnosti na straně jedné, a nízké míry spontánní solidarity, ochoty k dobrovolnické aktivitě a účasti v sociálních hnutích na straně druhé, jak to naznačily například výsledky středoškolských voleb nanečisto, lze říci, že poměry, které u nás po roce 1989 vznikly, mají pro výchovu ještě méně příznivý vliv nežli Husákova normalizace, která alespoň kladně účinkovala svým odstrašujícím příkladem.

Aspoň v tomto ohledu je režim, který se u nás nyní uhnízďuje, docela slibný. Je opoziční smlouvě podobný v tom, že bude minimalizovat, a jak už stihl předvést i formálně ponižovat, význam parlamentní politiky, takže by mohl probouzet potlačené republikánské sentimenty; potlačené tak, že když člověk vůbec sousloví „republikánské sentimenty“ napíše, musí dovysvětlit, že tím neodkazuje k politickým excentrikům typu George W. Bushe, ale k demokratickému idealismu spojovanému u nás nejčastěji s osobnostmi Masaryka a Beneše.

Nečasův a Kalouskův režim bude mít relativně plošné, dosti kruté a především zhola zbytečné sociální dopady, takže by mohl alespoň v některých segmentech společnosti vzkřísit hluboko zasuté sociální cítění a solidaritu. Možná i někteří příslušníci generace, která se nechala manipulovat obludným klipem Přemluv bábu, by nyní mohli zakolísat ve svém přesvědčení, kdo, koho a k čemu má vlastně přemlouvat.

Nemějme ale přehnané iluze, dvacet let všudypřítomné pravicové křivící propagandy důvtipně navazující na mentalitu Husákova režimu vyjádřenou odporným bonmotem „kdo nekrade, okrádá rodinu“, napáchalo na duši české společnosti kruté škody, takže příznivější charakter společenských poměrů bude daleko více nutné nově ustavovat, nežli jej křísit. Ať už si ale budeme brát vzory od našich domácích předchůdců nebo od našich zahraničních současníků, jedno je jisté: podobu naší každodennosti neurčí jen sociálně-patologické plány Nečasovy vlády, ale také naše schopnost důsledně a radikálně proti nim vystupovat.

Čtěme proto pozorně zprávy o studentech, kteří vylezli na střechu sídla britské konzervativní strany, o německých občanech, kteří odnášeli štěrk z kolejí k německému meziskladu jaderných odpadů, o francouzských odborářích okupujících rafinerii, protože to jsou akce, jejichž obdoby budeme muset podnikat u nás, máme-li alespoň v něčem vládu zbrklých škrtavců zdržet či zastavit. Pískat na píšťalky stačit nebude.

Protestní hnutí tohoto druhu navíc zpravidla nevítězí bezprostředně, ale proměnou atmosféry, která společnost získá na jeho stranu. Okolnost, že pětasedmdesát procent německé společnosti stojí pevně proti jaderné energetice, je dána vytrvalostí občanských protestů. Získat tři čtvrtiny občanů pevně a odhodlaně proti vládním škrtům u nás by mělo být snazší.

Díky silnému občanskému hnutí v Německu je již dnes prakticky jisté, že poté co německá pravice ve volbách prohraje, dnešní politická opozice prodloužení životnosti jaderných elektráren znovu anuluje. Podobně u nás klima, v němž bude Nečasova vláda končit, určí, v jakém rozsahu se budou škody, které napáchá, napravovat, a zejména, jaký bude příští směr, kterým se nová vláda vydá.

Opravdu zásadní je proto už dnes postoj idealistických sociálních demokratů. Německé hnutí proti jádru by nemělo takovou sílu nebýt osobní podpory a účasti poslanců parlamentu, včetně poslanců sociálnědemokratických. I oni vyzývali k odnášení štěrku z náspů, aby vlak s kontejnery nemohl projet. Francouzští socialisté vyzývali k blokádám rafinérií. A také akce občanské neposlušnosti proti Temelínu v 90. letech by si stály v očích veřejnosti mnohem hůře nebýt osobní podpory politiků jako Petra Buzková, Petr Pithart či Lubomír Zaorálek.

Sociálním demokratům dnes mnoho možností klást účinný odpor vládní politice na půdě parlamentu nezůstává. Pokud chtějí Nečasovu vládu ve všem podstatném zbrzdit, zastavit ji v tom nejhorším a vytvořit předpoklady pro rychlou nápravu škod a zlepšení stavu po jejím konci, musí ve společnosti vytvořit atmosféru, která jim to umožní. To nedokáží, nerozvzpomenou-li se na to, že oni sami přece prapůvodně bývali sebevědomým sociálním hnutím a dodnes si rádi připomínají, že jejich pochodů se účastnil i Tomáš G. Masaryk.

Aspoň někteří představitelé ČSSD by měli nyní jasně říct, že Nečasova vláda nejpozději svým počínáním ve Sněmovně už legitimizovala akce nenásilné občanské neposlušnosti. A pokud se někteří občané pokusí v pátek blokádou zmařit nelegitimní schůzi Senátu, politici sociální demokracie by je měli podpořit i jinak nežli jen verbálně.

Vedle charakteru celé společnosti se v tom jedná totiž také o charakter jejich vlastní strany. Pokud idealističtí sociální demokraté nechtějí, aby nakonec zůstala jen hříčkou v rukou Hulínských a podobných zlatokopů, musí si uvědomit, že nad korupční sílou peněz či moci nakonec v politice nikdy nevítězí jen pravdivý argument, ale teprve sociální hnutí, které se za ním podaří zmobilizovat.