1) Když mně bylo dvacet let, psal se rok 1943, čtvrtý rok druhé světové války. Pracoval jsem pod jménem Bohumil Paroulek jako obecní tajemník v obci Kořenec u Boskovic na Drahanské vysočině. Měl jsem už za sebou rok vězení a dva roky ilegality, kdy jsem se musel ukrývat před gestapem s falešnými dokumenty, pod cizími jmény a na nejrůznějších místech Moravy, ještě než jsem se dostal na Kořenec. Protože mě gestapo hledalo zatykačem a domnívalo se, že jsem utekl do zahraničí, byli vzati do vazby moji rodiče jako rukojmí (bratr byl zatčen současně se mnou už v dubnu 1940).

Jelikož jsem zažil porážku španělské republiky díky pasivitě západních demokracií a Mnichovský diktát, jímž bylo Československo zrazeno svými západními spojenci, uvěřil jsem, že naše svoboda přijde z Východu, že však obnovená republika bude státem socialistickým a demokratickým. Tehdy jsem věřil v možnost, ba nutnost spojení obou hodnot. Má politická škola však byla jednostranná: zrál jsem politicky v kriminále a pak v ilegalitě, kde platilo věřit slepě ve svou pravdu, nepochybovat o ní, udržovat přísnou disciplínu a nenávidět nepřítele. Co bylo platné v boji, stalo se škodlivým v atmosféře nové svobody. Teprve politické procesy padesátých let probudily ve mně kritické myšlení a vedly mne na cestu vývoje, který vyústil v nadšenou podporu Pražského jara, v němž jsem viděl rehabilitaci našeho ideálu z mládí, tj. skutečně demokratického socialismu, který měl dát většině občanů víc svobody, víc spravedlnosti a víc účasti na řízení věcí veřejných.

2) Vlastně mě překvapilo, že tak výborná spisovatelka a chytrá žena jako Lenka Procházková se nás, starších, může ptát, jakou radu bychom dali dnešním dvacetiletým lidem žijícím v Československu. Divím se proto, že i ona jistě ví, že lidská zkušenost je nepřenosná a že nikdo se ze zkušenosti jiného nijak nepoučí, což platí o jednotlivcích i generacích a celých národech, včetně nás samých. Ale když už se nás Lenka přesto táže a když přemýšlím, co bych doporučil, řekl bych ze své zkušenosti především toto: Nevěřit slepě sebekrásnějšímu ideálu a spíše pochybovat a snažit se vše poznat z vlastní zkušenosti. Stát se profesionálem ve svém oboru, ať je to věda, umění anebo řemeslo či jakákoliv jiná práce. Neustále se vzdělávat a stát za svým názorem a nenechat se koupit ani zastrašit. Ale současně být tolerantní k názorům jiných a odmítat veškerý fanatismus.

Nedělám si iluzí o možnosti rychlých a snadných změn u nás v Československu, ale tolik zase vím z dějin a z politiky, že žádný režim není věčný. Proto jsem přesvědčen, že dnešní dvacetiletí se dočkají důležitých změn, ovšem za předpokladu, že na ně nebudou pasívně čekat. Každý může k jejich uspíšení něčím přispět: Především nepomáhat totalitní moci a — řečeno slovy Václava Havla — „žít v pravdě".

Proto mě poněkud zaráží pesimismus Lenky Procházkové, když říká, že je pravděpodobné, že „celý svůj život prožije v nesvobodné zemi". Je skutečně pravděpodobné, že i generace dnešních dvacetiletých bude žít za podmínek, kdy naše země zůstane v oblasti vlivu SSSR, a tím budou nutně dány hranice změn a „svobody", kterých se můžeme a můžete dožít. Ale my starší víme z vlastní zkušenosti, jak velmi rozdílné mohou být situace v tomže systému. Stačí srovnat situaci let padesátých s popravami a monstrprocesy s léty šedesátými, s prvním uvolňováním, kdy lidé jako Jan Procházka mohli tvořit a mluvit k veřejnosti, byť s omezeními. Sám fakt, že naše země zůstane ještě dlouho pod sovětským dominiem, nevylučuje, že v rámci tohoto systému dojde k procesu uvolnění, který umožní svobodněji dýchat. Nebude to ještě ta pravá „svoboda s velkým S", ale bude se určitě žít lépe a volněji. Toho se jistě ještě generace dnešních dvacetiletých dočká, možná že mnohem dříve, než si to v dnešní dusné atmosféře dovedeme představit. Protože některé z dnešních dvacetiletých znám, věřím jim a jsem přesvědčen, že k tomu svým podílem aktivně přispějí.

Jiří Pelikán, Řím