Deník Referendum Homepage

Levice to má v něčem těžší a v něčem lehčí než pravice. Pokud jí chybí ideje či věc, k níž by směřovala, pak je na tom hůře než pravice, která takovou ideu většinou nepotřebuje. Skrytým smyslem pravice je totiž zachování a posílení moci těch, kteří ji už mají. Pravice je tudíž tím, komu jde především o zabezpečení hladkého chodu vládnoucího socio-ekonomického řádu.

Je-li tento řád stabilní, můžeme si všimnout toho, že z politiky mizí ideje. Pokud se naopak začne viklat a objeví se v něm trhliny, najednou se ideje či vize vynořují. Ideje v politice, jejich vytrácení a opětné vynořování, jsou závislé na proměnách základní situace. Jistě tu jsou vždycky nějaká hesla, která se vyrojí před volbami, ale to nejsou politické ideje. Jsou to fíkové listy, jimiž politické strany zakrývají to, že od nich nemáme čekat víc než udržování daného řádu věcí.

V dobách stability se proto levice příliš neliší od pravice, snad jenom vyvolává větší pocit zklamání. Její stoupenci a voliči, třebas nevědomě, stále doufají, že její řeči o sociální spravedlnosti nejsou pouhým předvolebním trikem.

Jiné to je, když nastanou problémy a přichází krize. Pravice se pak snaží vytvořit nějaké nové vize, jak věci změnit, aby, jak říkal Tancredi v Lampedusově románu Gepard, mohlo vše zůstat při starém. Např. „rudí konzervativci“, k nimž patří i dnešní britský premiér David Cameron, přicházejí s vizemi nové společnosti osvobozené od státu, v níž prý dojde i na decentralizaci bank a na participaci chudých na kapitálu. Její vize můžou leckoho přitáhnout, protože se v ní skrývá nostalgie po ztraceném světě údajně idylického maloměsta a venkova.

V této situaci by se dalo čekat, že levice vystoupí s idejemi, které budou podobně odvážné jako třeba vize rudých konzervativců. Někdy to však vypadá tak, že odvážné vize má pouze pravice, která se občas nerozpakuje mluvit o omezení volebního práva a zpochybňuje i samotnou liberální demokracii.

Nejde o to, že by levice žádné myšlenky neměla. Záleží však na tom, zdali je vůbec bere vážně a zápasí s překážkami, které brání v jejich uskutečnění. Zatím si dostatečně jasně neuvědomila nepříjemnou skutečnost, že už nelze sladit zájmy kapitálu (globálního a finančního) s požadavky sociálního státu. Její řeči o sociálním státu nejsou příliš přesvědčivé, pokud zároveň nehovoří o zásadní reformě ekonomických podmínek. Jestliže to stojí tak, že kapitál omezuje sociální stát, potom z toho plyne pro levici jediná logická odpověď. V zájmu zachování sociálního státu je zapotřebí omezit kapitál (např. provést aspoň částečné zestátnění a následnou demokratizaci bank, jejichž záchrana byla zaplacena z peněz daňových poplatníků). Až pak by se heslo sociálního státu stalo něčím víc než vyprázdněným sloganem.

Když se mluví o idejích, levice občas reaguje tak, že to jsou nějaké idealistické řeči a že mnohem důležitější je praxe. Jenže jak jsme viděli na debaklu minulého režimu, praxe odpojená od idejí, resp. holý pragmatismus a cynismus, se obrací proti praxi. Ta se mění ve frašku, v předstírání praxe. Jak dnes říká francouzský levicový filosof Alain Badiou, je třeba provést platónské gesto a do hry zavést „pravdy“, které se vynořují ne z nějakého zásvětí, nýbrž v určitých socio-politických podmínkách. Tyto pravdy pak působí jako výzva k tomu, abychom se z pouhých prvků daného řádu stali subjekty: naše jednání už nebude pouze kopírovat bezprostřední situaci, nýbrž bude odpovědí na určitou pravdu-ideu.

Jinými slovy, hlavním problémem levice je to, jak svá unavená hesla jako je sociální spravedlnost, rovnost, emancipace přetavit v takové pravdy-ideje, které budou působit jako výzva k jednání. Současná ekonomická krize vytváří podmínky, v nichž by se to nakonec mohlo podařit.