Deník Referendum Domov

V diskuzích, které se rozpoutaly okolo jmenování Romana Jocha premiérovým poradcem a jeho výstředních názorů, zapadl jeden významný moment. A tím je Jochova naprostá neschopnost orientovat se v oblasti lidských práv a v právu obecně.

Roman Joch poskytl několik rozhovorů médiím, ve kterých se snaží vystupovat jako člověk umírněný a vlastní zveřejněné texty tak kvalifikovat jako nadsazené a ironické. Nemůže však zakrýt to, že nerozumí tomu, o čem tak bohorovně hlásá své názory. Zjevné je to zejména z velmi dobře vedeného rozhovoru, který poskytl pro časopis Respekt.

Joch se například domnívá, že každý násilný zločin je porušením lidských práv. Zřejmě neví, že lidská práva jsou práva, která si lidé vybojovali na státu, a která mají zajišťovat, že stát nebude zasahovat do jejich integrity. To znamená, že spáchá-li někdo vraždu, není to porušením lidských práv, je to trestný čin, za nějž má být dotyčný souzen.

O porušování lidských práv by bylo na místě hovořit v takovém případě, pokud by nějaký jedinec vraždil a stát by z jakýchkoliv důvodů nekonal protiopatření. V tomto případě by se jednalo o porušování lidských práv obyvatel toho státu. Lidská práva totiž může porušovat pouze stát – buď  tím, jak koná nebo, že nekoná tam, kde by měl.

Další zásadní nepochopení vykazuje Joch při napadání „kolektivních práv“. To, co nazývá kolektivními právy, jsou jen individuální práva jednotlivců, kteří patří ke skupinám, jež jsou znevýhodňovány. Pokud je třeba romské dítě zařazeno do praktické školy (dříve zvláštní), přestože by mohlo navštěvovat školu základní, je tím porušeno mimo jiné jeho individuální právo na vzdělání.

A je-li uchazeč o zaměstnání odmítnut, protože je Rom, je tím porušeno jeho individuální právo nebýt diskriminován. Nejedná se tedy o žádná kolektivní práva, ale o práva jednotlivců, kteří jsou diskriminováni, protože patří k nějaké skupině. O privilegiích, jak Joch naznačuje, vskutku žádná řeč být nemůže.

Když se Joch vyjadřuje k lidským právům, zmiňuje Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod a zcela nepochopitelně pomíjí mezinárodní pakty, na nichž vznikla například Charta 77, nebo Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž přijetí dalo možnost každému občanovi obrátit se na Evropský soud pro lidská práva. Zdá se, že o jejich existenci možná ani neví nebo je snad nepovažuje za důležité.

Naprosto nepochopitelná je Jochova obava, že úřad zmocněnce pro lidská práva a úřad ombudsmana se vzájemně překrývají. Vypadá to téměř jako by nechápal, k čemu jsou – zmocněnec a ombudsman – zřízeni. Zmocněnec je poradním orgánem vlády, radí jak zlepšit činnost vlády v oblasti lidských práv, je součástí moci výkonné, a ombudsman je nezávislý státní orgán, který zasahuje ve prospěch občanů, pokud jsou porušena jejich práva při výkonu státní správy nebo v jiném kontaktu s úřady. Jejich činnosti jsou naprosto rozdílné a společné mají jen to, že se jejich činnost dotýká lidských práv, v každém případě však úplně jinak.

Touha zrušit „úřad“ (ve skutečnosti zde žádný takový úřad není) zmocněnce proto, aby se ušetřilo, a tím se posílila lidská práva daňových poplatníků, pravděpodobně rovněž vyvěrá z neznalosti. Zmocněnec odpovídá za agendu, která je rozprostřena po orgánech státní správy a pod ním je pouze několik úředníků, kteří koordinují stovky lidí, kteří zadarmo pro stát v oblasti lidských práv pracují. Je to v důsledku pro stát velmi levné a efektivní řešení.

Těžko pochopitelná je i změna postoje v případě úřadu ombudsmana a zákona o registrovaném partnerství. Obojí připadlo Jochovi zprvu zbytečné, pak ale naznal, že to řadě lidí pomohlo. To, že se úřad ombudsmana ukázal jako užitečný a že zákon o registrovaném partnerství řadě lidí pomohl, není kupodivu náhoda. Je to mimo jiné důsledek práce řady lidí, kteří se v právu orientují, inspirují se zkušenostmi ze zahraničí a umějí si představit i to, co není.

To vše Jochovi chybí, a navíc nechápe ani základní termíny, které nespadají nutně do oblasti právního vzdělání. Na dotaz, zda se jedná o systémový problém, když v České republice dochází k častějšímu odebírání dětí z chudých rodin, odpovídá, že nemusí být systémový, ale že může být dán rutinou nebo zvyklostí úředníků. Nechápe-li Joch ve svém věku a při jeho vzdělání význam slova systémový, není naděje, že by byl schopen pochopit mnohem složitější problémy, které se k problematice lidských práv váží.

Takto by se daly Jochovy výroky analyzovat donekonečna. Je to jedna perla za druhou. A tak nezbývá než říci: Kdyby býval mlčel, byl by zůstal filosofem.