Když se řekne v souvislosti s dílem Jana Evangelisty Purkyně (1787—1869) „otec zakladatel“, přijde nám na mysl Purkyně jako biolog, anatom či fyziolog. V těchto třech oborech totiž dokázal posunout jejich hranice, a zapsat se tak i do jejich dějin. Pokud jde o české kulturní dějiny v obecnějším smyslu, považujeme stále za velký Purkyněho přínos jeho neúnavnou organizační aktivitu — poté, co se vrátil z Vratislavi, kde působil jako vědec a učitel, do Prahy, založil několik časopisů, spolků a co je nejdůležitější, lvím podílem se angažoval u zrodu české Akademie věd. Jako vědec Purkyně založil histologii, zabýval se výzkumem gangliových buněk, své výzkumy vedl v oborech daktyloskopie, farmakologie či embryologie.

V knize Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce Purkyně představuje i zcela odlišnou fasetu své intelektuální činnosti: výpravy na pole romantické naturfilosofie (filosofie založené na spekulativním výkladu dění v přírodě). Jak připomíná Jaromír Loužil v jednom z textů, jenž Purkyňův filosofický spis doprovázejí, „Purkyně nebyl (…) žádný přízemní empirik, jehož by nezajímalo nic, co překračovalo hranice prokazatelné skutečnosti; byl to naopak přírodovědec s filosofickou koncepcí. (…) Purkyně byl svým filosofickým přesvědčením naturfilosof, vesmír pojímal jako živý organismus a věřil ve světovou duši.“

Svůj naturfilosofický systém Purkyně nejuceleněji vyložil právě v tomto textu. Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce napsal německy a poprvé vydal v roce 1850. Uzavřel jimi své vědecky nejproduktivnější období. K autorství se přihlásil teprve později — kniha s uvedeným autorstvím Purkyněho vyšla česky poprvé v roce 1910, poté v roce 1987. Aktuální české vydání je tedy teprve třetí.

Popsat Purkyněho systém, případně jej zjednodušit není úplně jednoduché. Jde o významnou paralelu k pozdější a vědecky i průkaznější Lovelockově teorii Gaia, jež se už stala součástí pevného intelektuálního zázemí každému, kdo se alespoň rámcově seznámil s filosofickými diskursy 20. století. Soudě podle vnitřní soudržnosti Purkyněho konceptu přírody jako uceleného organismu, promýšlel jej autor s ohledem na celou řadu fenoménů — počínaje například funkcí oceánu jako jednoho ze smyslů Země a konče vědeckou Akademií coby vrcholným orgánem sloužícího vývoji lidstva.

Člověka Purkyně pojímá jako duchovní subjekt Země; pomocí člověka příroda soustředí své síly, aby mohla pochopit sebe sama. Purkyně míní, že příroda nejdříve vznikala v realitě (tedy materiálně), a teprve díky člověku může pokračovat ve vývoji „čistě ideální formou“. Počátkem subjektivity tedy byl vznik „jemnější matérie“, „nervové substance“, která se stala „nositelem duchovní činnosti“. „Tak vznikají mozky jako pravé mikrokosmy, kde si duch Země v největším organickém ústraní a klidu pomocí předcházejících organických procesů jakoby přichystal chaos v malém, aby v něm jako v nějakém kompendiu s vyšší duchovní intenzitou (vědomím) opakoval a dále rozvíjel jejich výtvory ideálním způsobem, jako myšlenky, a aby si přitom zároveň uvědomoval jejich podstatu v činnosti psychologického subjektu jako boha panujícího v mikrokosmu myšlenkového světa.“

V diskusích, které se na Deníku Referendum rozvíjí mimo jiné i kvůli sporu o charakter univerzity, a s tím souvisejících finančních odměnách, které by měli studenti univerzitě platit, by mohl zaznít právě hlas Jana Evangelisty Purkyně jako jednoho ze zakladatelů české vědy. V jeho pojetí je totiž univerzita — jak vyplývá už z citace uvedené výše — vrcholným orgánem vývoje přírody i člověka.

Ani zdaleka tu nejde o to získat prostřednictvím vzdělání dovednost vytěžit Zemi, kovy nebo jakékoliv jiné látky. A už vůbec neběží o to učit se, jak následně tyto vytěžené látky co nejlépe prodávat.

Se vzděláním „se před námi otevřel vznešený pohled na lidstvo“, píše Purkyně s patosem náležícím devatenáctému století. Poznávající mysl „nesčetnými orgány objímá povrch Země a probádává ji po všech stránkách až do nejzazších koutů pevnin a nejodlehlejších zálivů oceánů. Vyzbrojen umělými nástroji, zkoumá člověk vlastnosti všeobecných prvků Země, magnetické a elektrické síly, které v ní a nad ní neviditelně panují, a proniká do jejích hlubin, aby z nich vyčetl dějiny, které se na ní před tisíciletími odehrály. Takto ale získává lidský duch pouze obraz fyzické existence Země. Ve vyšší proměně se mu zjevuje, díky nesmírnému úsilí poznal úhrn organického života, který panuje na vzduchu, na zemi i v hlubinách vod, a když pochopil harmonii a moudrost, s níž jsou si navzájem nakloněny síly života a zdánlivě slepé a nespoutané živly.“

Slovo moudrost je možná až příliš abstraktní, aby ho kupčíci s poznáním mohli lépe využít pro svou kapitalistickou propagandu. Pro Purkyněho se moudrostí stává poznání celého organismu Země: v této moudrosti „se duch pozvedá k ideji všeobecného života Země, v jejímž organismu je dokonale sladěno organické s neorganickým“, kde „každý rostlinný a živočišný rod představuje zvláštní orgán pověřený určitou funkcí“. Zopakujme si to ještě jednou: kde „každý rostlinný a živočišný rod představuje zvláštní orgán pověřený určitou funkcí“. A položme si zrovna otázku, nakolik se dnešní, mnohdy už jen instrumentálně chápané vzdělání odloučilo od této původní, vznešené a s životem celého univerza solidární myšlenky.

Mnohé Purkyněho teoretické konkluze připomínají Hegelův koncept absolutního ducha. I Purkyně staví hierarchický žebřík, v jehož nohách leží materiální a vegetativní základ, zatímco jeho druhá část patří myšlení, umění a náboženství jako pevnému svorníku smyslu konání člověka, a tedy i přírody.

V tom také spatřuji velký přínos editorů knihy — znovu nám zpřístupnili spis, jenž jednak dokládá existenci naturfilosofie v českém prostředí, jednak nám dává možnost promýšlet svébytnou — a možná by se dalo říct i environmentální — mytologii Země.

Purkyněho Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce jsou vypraveny několika studiemi — od interpretačních textů až po texty Purkyněm pouze inspirované. Zde se nelze ubránit dojmu, že editoři chtěli knihu „obohatit“ o zaručenou značku intelektuality, a tak v souboru publikovali i téměř nicotný text Stanislava Komárka, nebo jen o méně lepší esej Antona Markoše. Co však knize přidává na takto ztracených bodech, jsou a) podivuhodně s tématem související ilustrace Kateřiny Piňosové, b) závěrečná esej Zdeňka Neubauera, jejímž tématem jsou houby. Čteme-li totiž Útržky z deníku zemřelého přírodovědce s poněkud rozpačitým otazníkem, k čemu vlastně takový text může dnes být, nad Neubauerovým esejem si už můžeme naplno uvědomit, že Purkyně rozhodně neblábolil v nějakém romantickém poblouznění.

Jan Evangelista Purkyně. Útržky z deníku zemřelého přírodovědce. Academia, Praha 2010.