„Vývoj na české politické scéně v posledních dnech učinil z voličů liberální levice politické bezdomovce,“ píše Jiří Pehe v komentáři pro sobotní Právo. Bohuslav Sobotka se podle něj ocitl mimo těžiště stranické moci. Kdyby on a Jiří Dienstbier již před časem ČSSD opustili, mohla dnes „ne úplně malá část středového voličstva (...) volit novou levicově-liberální stranu“, zatímco nyní jejich hlasy nejspíš propadnou.

Podle Jiřího Pehe bude ČSSD nadále postkomunistickou stranou, bude vládnout bez ideového programu a „ztroskotá na mělčinách klientelismu“. Alternativou pro levicově liberální voliče podle něj mohou snad být lidovci, kdyby nebyli tak antikomunističtí a neměli tak nevýrazné vedení.

Sociální demokracie jistě nemá jedinou tvář. Je to dané už historií její polistopadové obnovy. Stále v ní najdeme členy bývalé exilové strany. Jsou v ní členové, kteří si svou příslušnost ke straně uchovali přes čtyřicet let vlády KSČ a po listopadu 1989 stranu obnovovali. Mezi členy patří lidé z šedé zóny i středního komunistického estabishmentu osmdesátých let.

Strana má také řadu členů úplně nových, mladých, aktivních nejen ve straně, ale i různě v politické občanské společnosti. Jistě jsou v sociální demokracii ti, kdo ji považují za výtah k moci, ti, kdo berou politiku za věc programového střetu, i ti, kdo mají stranickou schůzi za vhodné místo pro klábosení s přáteli.

Vedle toho probíhá ve straně nepřetržitý střet o formulaci její politiky: ČSSD se v minulosti po vnitrostranické debatě například rozhodla podpořit evropskou integraci ČR. Dnes diskutuje, zda podpořit nebo odmítnout stavbu nových jaderných reaktorů v Temelíně. Naposledy podpořila Rusnokovu-Zemanovu vládu, protože tak rozhodl vrcholný stranický orgán.

Různých, více či méně důležitých otázek, ale vnitrostranickým provozem prochází v každé chvíli několik (tu je to americký radar, tu jde o severočeské těžební limity, tu se jedná o postoji k vyslání vojáků do Afganistanu, abychom zmínili pár nejvýznamnějších).

Jistě je důležité, aby rozhodnutí stranických orgánů nebyla v rozporu se sociálně demokratickými ideami. Osudový je ale z těch všech střetů jeden: Aby sociální demokracie zůstala obhájkyní demokracie a mezilidské rovnoprávnosti. Proto bylo důležité, že se stranické vedení postavilo proti rasistickým plakátům v některých okresech před nekonanými volbami na podzim 2009. Proto je zcela na místě například kritika pasivity ostravské — sociálnědemokratické — radnice tváří v tvář ghettu v Přednádraží.

Rozhodnutí v dalších otázkách mohou straně pomoci nebo ji poškodit, jde ale o střety provozní, ne osudové. Ukazují, k jakým rozhodnutím jsou členové strany s to dojít, a v jaké kondici strana právě je. Jiří Pehe nad ČSSD ve jménu levicových liberálů právě láme hůl, takže mu její stav zjevně velmi vadí. Nenabízí ale jeho realistické řešení.

Sice ve svém textu správně píše, že novou levicově liberální stranu nelze založit bez vedoucích představitelů dnešní ČSSD. Nepíše ale, proč by Bohuslav Sobotka nebo Jiří Dienstbier měli z ČSSD odcházet. Aby se vzdali stranické značky, struktur a peněz?

Aby si zajistili první místa na dvou ze čtrnácti kandidátek „Liberálně-sociální unie pro 21. století“ a doufali, že se k nim při dnešní nechuti k politickému stranictví během pár měsíců přidá dvě stě dalších kandidovatelných lidí? A proč by měli z ČSSD a jejího okruhu odcházet lidé, kteří před dvaceti lety do sociálně demokratického prostředí začínali přicházet z okruhu Občanského hnutí / Svobodných demokratů?

Poslední poznámka patří KDU-ČSL. Podle Jiřího Pehe by pro levicově liberální voliče mohli být lidovci alternativou k volbě oportunní haškovské ČSSD. Jen by nesměli být tak antikomunističtí a mít tak nevýrazné vedení. Jenže antikomunismus je lidoveckou volbou a jejich vedení není šedivější, než mají jiné parlamentní strany.

Pavel Bělobrádek ve svých rozhovorech hovoří konsistentně a programově se odkazuje na německou CDU. Jan Bartošek dlouhodobě prezentoval skandály Drábkova ministerstva práce a sociálních věcí (Roman Sklenák i Miroslav Opálka by mu jeho informovanost mohli závidět). Petr Šilar je znám alespoň jako zastánce zrušení změn času. Že nemají větší mediální pozornost, není dáno jejich nevýrazností, ale neochotou médií psát o politice jako o programovém střetu.

V úvodu rozhovoru, který dal Jiří Pehe minulý týden týdeníku Respekt, se píše, že „pomáhal před časem dát dohromady skupinu levicově naladěných intelektuálů. Spolu s nimi si zval na kávu vůdce sociální demokracie včetně Bohuslava Sobotky a debatovali o tom, jak největší českou levicovou stranu modernizovat. Ty časy jsou pryč“. Autorem těch slov je jistě někdo z redakce časopisu, hezky ale upozorňují na jedno úskalí. Kdokoli se může snažit ovlivňovat politiku kontaktem přímo s nejvyššími představiteli stran.

Více než prozření lídrů by ale české politice pomohlo, kdyby se stala srozumitelnou. Kdyby někdo dokola vysvětloval, proč a jak funguje. Že ideálně jde o program, a ne o kšefty. Že struktura je víc než guru v čele. Že politická strana se rozhoduje uvnitř, a ne podle přání komentátorů zvnějšku.

Leccos o dnešních elitách sociální demokracie nám řeknou kandidátky pro sněmovní volby. Pozice levicových liberálů v ČSSD nezesílí, pokud o své zájmy nebudou bojovat uvnitř. Svého času slibnou pověstí doprovázené Centrum Cesta by třeba mohlo být místem, ze kterého budou do vnitrostranických střetů v dalších čtyřech letech vyrážet. Stačilo by, aby jeho činnost Jiří Pehe obnovil.