Ústavní soud v pondělí podle očekávání rozhodl, že církevní restituce prosazené a schválené koalicí ODS, TOP 09 a LiDem nejsou protiústavní. Většina pléna Ústavního soudu přitom shledala jako protiústavní pouze jediné ustanovení zákona, v němž se mezi skutečnostmi, které se považují za majetkovou křivdu, mimo jiné uvádí znárodnění nebo vyvlastněním majetku bez vyplacení spravedlivé náhrady.

Plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že je nezbytné v tomto ustanovení zrušit slovo „spravedlivé“, neboť v kontextu celé věci není zřejmé, jaká výše náhrady by byla považována za spravedlivou a podle jakých měřítek (zda dobových nebo současných) by se měla hodnotit, a navíc je nepřípustné, aby o tom, zda náhrada byla spravedlivá či nikoliv, rozhodovala povinná osoba. Ústavní soud podotkl, že rovněž v předchozí restituční legislativě se spojení „spravedlivá náhrada“ nevyskytovalo. V ostatních částech byl návrh zamítnut či odmítnut.

Ústavní soud především odmítl, že by byl zákon přijat v legislativní proceduře, která dle navrhovatelů byla neústavní. Ústavní soud odmítl námitky týkající se skutečnosti, že o návrhu zákona nebylo Poslaneckou sněmovnou hlasováno ihned na první schůzi následující po vrácení Senátem. Ústavní soud poznamenal, že lhůta stanovená v jednacím řádu Sněmovny nemá ani věcnou ani časovou spojitost s vlastním rozhodovacím procesem poslanců.

Odlišné stanovisko k rozhodnutí Ústavního soudu uplatnili jeho čtyři členové: Pavel Rychetský, Jaroslav Fenyk, Vojen Güttler a Jan Musil. Všechna čtyři stanoviska redakce Deníku Referendum zveřejnila. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský považuje za zásadní námitku skutečnost, že zákon o restitucích zcela ignoroval dosud platnou právní úpravu podle zákona o zabrání velkého majetku pozemkového z 16. dubna 1919 (zákon o první pozemkové reformě).

Ten přitom stanovil, že žádnému jednotlivému pozemkovému vlastníku nesmí zůstat po provedení zákona více než 150 ha zemědělské půdy a více než 100 ha půdy lesní, tedy více než 250 ha půdy celkem. „Toto dosud platné omezení přezkoumávaný zákon zcela ignoruje," uvedl Rychetský ve svém odlišném stanovisku

„Výsledkem je faktický návrat hluboko před 25. únor 1948, neboť jednotlivé oprávněné osoby podle napadeného zákona obdrží pozemkový majetek v rozsahu 200 000 hektarů, tedy přesahující nejvyšší přípustné výměry (250 ha na 1 subjekt) v řádech mnohonásobně vyšších," dodal předseda Ústavního soudu.

Rychetský také zdůraznil, že námitky týkající se ústavnosti procedury považuje za relevantní. To samé tvrdí jeho kolega Jan Musil. Podle něj je ostatně notoricky známo, že právě v době, kdy měl být Senátem vrácený zákon znovu projednáván v Poslanecké sněmovně, dali tři koaliční poslanci (Petr Tluchoř, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa) najevo, že nehodlají v Poslanecké sněmovně podpořit vládu, což by za daného rozložení politických sil mohlo znamenat, že nemusí být přijat ani návrh zákona o církevních restitucích.

Musil připomněl, že právě tito poslanci se dne 7. 11. 2012 vzdali poslaneckého mandátu a byli téhož dne vystřídáni třemi náhradníky, kteří projevili vládě podporu. „Tito tři noví poslanci hlasovali následujícího dne 8. 11. 2012 pro přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi,“ zdůraznil Musil s tím, že o některých odstoupivších poslancích byly v médiích zveřejněny informace, že po svém odchodu z Poslanecké sněmovny byli jmenováni do správních rad obchodních společností se státní účastí.

„Domnívám se, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu nesprávně bagatelizuje i další výtky, vznášené navrhovateli, jako je odnětí slova poslanci Michalu Babákovi, přednášejícímu stanovisko poslaneckého klubu, dále jednání Poslanecké sněmovny v nočních hodinách, či schválení zákona v čase přestávky, kdy již byli opoziční poslanci mimo jednací sál,“ uvedl Musil ve svém stanovisku.

Za takto vylíčených okolností dle svých slov nemůže souhlasit s názorem, vysloveným v bodu 92 odůvodnění nálezu, jímž jsou podobné parlamentní praktiky hodnoceny pouze jako „otázky politické kultury v České republice“ nebo jako „morální pokleslost pozadí legislativního procesu, a to přičiněním obou znesvářených skupin poslanců“, z čehož je podle Musila dovozováno, že nemají ústavněprávní relevanci.

„Naopak se domnívám, že podobné praktiky zásadně narušují důvěru občanů v demokratické parlamentní procedury, vzbuzují podezření z politické korupce a podlamují systém zastupitelské demokracie,“ zdůraznil Musil. Zákonodárná procedura se totiž podle něj stává skutečným zdrojem legitimity zákona.

Jaroslav Fenyk pak zdůraznil, že osoby, kterým se zákonem o restitucích poskytují restituční, subsidiární nebo dotační plnění, jsou zvýhodněny oproti jiným osobám, ať už fyzickým nebo právnickým. Připomněl, že v předchozích restitučních úpravách se oprávněné subjekty musely svého práva domáhat pracným administrativním a soudním způsobem a jejich restituční nároky byly často uspokojeny pouze zlomkem původního majetku.

„Posuzovaný předpis vytváří i další zjevnou nerovnost, a to ve vztahu k církevním osobám, které by se registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi mohly stát teprve v budoucnu a proto nyní nepatří mezi subjekty taxativně vyjmenované v § 15 odst. 2 posuzovaného předpisu, a které jsou z nároků předem vyloučeny, a jejich odluka od státu patrně nepřichází v úvahu,“ uvedl mimo jiné Fenyk.

Významnou oblastí, která touto nerovností může být podle něj zasažena, je sféra hospodářské soutěže a s tím související podpora z veřejných prostředků. „K této úvaze mne nutí především rozsah plnění vybraným právnickým osobám, u kterých je vážný předpoklad, že budou po naplnění cílů zákona plnit odpovídající ekonomickou úlohu na trhu, respektive bez omezení vykonávat významnou podnikatelskou činnost,“ uvedl Fenyk.

Vojen Güttler se nakonec pozastavil například nad tím, že nikdo neví, jaký majetek bude církvím vydán in natura. „Finanční náhrada má být kompenzací za majetek, který vydat nelze. Zakotvení finanční náhrady — byť v paušální částce — je tedy nyní předčasné a neproporcionální. I v tomto směru lze spatřovat nadměrné zvýhodnění církví ve srovnání s běžnými restituenty a tedy postup protiústavní,“ zdůraznil Güttler.

Vláda se s církvemi dohodla na tom, že částka, kterou jim vyplatí, bude 59 miliard korun, přičemž v úvahu má být brána inflace. Celkově by se tak mohla vyšplhat na 78,9 miliardy až 96,24 miliardy korun. Církve také dostanou zpět 56 procent majetku, o který přišly za minulého režimu. Vyplácení peněz by mělo být rozloženo do třiceti let. Přechodné období odstřihnutí financování církví od státního rozpočtu by mělo začít v roce 2013 a trvat sedmnáct let.