Deník Referendum Domov

Kolega v práci si pochvaloval, jak je bezvadné, když dělníci, kteří zateplují jeho dům, pracují v sobotu i v neděli a ve všední den až do sedmi večer, takže může jejich práci usměrňovat a kontrolovat. Vyšlo najevo, že jejich skutečná pracovní doba je přibližně jedenáctihodinová, kromě neděle, kdy končí o něco dřív. Snadno jsme spočítali, že za měsíc odpracují zhruba 330 hodin, což je bezmála dvojnásobek normální pracovní doby.

No je to efektivní, dodal kolega, práci, kterou by mělo dělat čtrnáct lidí, zvládá sedm pracovníků. A kdo to jsou, zajímal jsem se. Dva Češi, dva Slováci a tři Ukrajinci, přičemž práci řídí Ukrajinec, který už mluví výborně česky. Z mého podnětu kolega zjišťoval dále: Slováci jsou z Oravy, Ukrajinci mají rodiny kdesi na Podkarpatské Rusi, Češi z Vysočiny od Humpolce, kde rovněž mají rodiny. Tady bydlí na ubytovně – a co, to mají odpoledne sedět v hospodě, tak pracují a volno mají v zimě. Víc už kolega nezjistil – pochopil, že si takové práce považují a kruté pracovní podmínky přijali dobrovolně. - A jsou ty podmínky opravdu kruté, když je k tak nevolnické pracovní době žádný dráb ani biřic nenutí? zapochyboval kolega. Může člověk krutost přijímat dobrovolně, přemýšleli jsme. A neshodli jsme se, protože poměry, v nichž žijeme, jsou sice diferencované, od krutých po blahobytné, ale nikoli diverzifikované. Proto můžou být i ty kruté, o nichž ostatní nevědí, takže jako by ani nebyly.

My ty lidi v montérkách potkáváme až večer, kdy spolu s námi na poslední chvíli před zavřením nakupují v Lidlu či jiné Bille potraviny na večeři. Nebo je vidíme klimbající v montérkách v hromadných dopravních prostředcích. Jinak s nimi máme málo společného, protože jinde, kde my máme možnost být, třeba v sobotu na cyklistickém výletě, je nepotkáme. Nejsou ani v družné zábavě v hospodách, jimž nyní, abychom zdůraznili tu libost, říkáme hospůdky, kde je vínko či pivečko a masíčko ze selátka nakrájené na prkénku. Ano, máme se dobře.

Proto dělnictví je tak nelákavé. Ve svém okolí nevím o nikom, kdo by chtěl manuálně pracovat tři sta třicet hodin měsíčně. A přesto, ve většině stavebních firem se tak pracuje! Jak je to vlastně možné? Je možné, že možné je prostě vše, co je pro někoho ještě přijatelné? V tomhle kapitalistickém (?) stavebnictví bych nechtěl dělat ani dva dny. Nezvládl bych to fyzicky ani psychicky. Co to je za život, za živobytí, za způsob existence? Nevím, jaká je úloha takových otců v rodinách, do jaké míry je člověk ještě tátou, když se doma objeví až v zimě. Dumám, jsou-li to hrdinové práce, zlatokopové nebo takoví ti ztroskotanci. A zlobím se na poměry, které považují takové poměry za přijatelné, ba možná i prospěšné, neboť práce jde dvakrát rychleji.

Už slyším váš hlas, kterým mě napomínáte – že vy nepracujete jedenáct, ale dvanáct hodin denně. Od počítače v práci lezete unaveni na padnutí k tomu domácímu, abyste pokračovali v rozdělané práci nebo jinou načali. A na masíčko v hospůdce na prkénku nemáte rovněž čas, peníze – ba ani chuť, fuj. Tak jaké ty poměry jsou? Zajímavé je, jak všichni jako bychom žili v jiných poměrech, v mnohem vykořisťovatelštějších, než obecně panují, než nám je politika vůkol rozprostírá. Neboť rozprostřen je vskutku blahobyt, na němž – to abychom zase nebyli takoví chudínci – tu více, tu méně přec jen nějak participujeme. A chceme-li se ho účastniti o cosi víc, musíme si sami přidávat na pracovní době, na výkonu. Sami pozvolna bičujíce se hlediskem dostačivosti poměrům vytváříme poměry ve skutečnosti stále méně přijatelné. Proč tak usilovně pracujeme na takové deformaci? (Taky vás to asi napadlo - esi by se člověk na to neměl vytentočkovat a bylo by líp, že.)

Kdyby to bylo po válce a my museli znovu budovat města a železnice přervané bombardováním, tak neřeknu. Ale takhle? Na druhé straně, právě když vidím v Lidlu v osm večer prachem zšedlé chlapy v montérkách a pokladní voskově bíle unavených tváří, říkám si – stran toho vytentočkování – neměl. Ze solidarity. Nemáme právo se vydělovat.

Došlo mi, že poměry naší nedostačivosti vůči „obecnému blahobytu“ nastavila nebo vytvořila šedá zóna lidí osobního prospěchu. Ti, kteří za minulého režimu z podobných pohnutek například vstupovali do KSČ. Osobním prospěchem měřili každý svůj krok, a dneska každý jejich čin vede k jejich osobnímu prospěchu. Do nových poměrů zavedli normalizační metr a výsledkem je spotřební zpupnost, neomalenost pyšné šedé zóny, která k tomu, aby lidé jaksi dobrovolně začínali opouštět sociální a humanizační výdobytky předků, jediné naše celospolečenské bohatství, nepotřebuje žádné dráby, pochopy ani biřice. Oni nastavují poměry pomyslného obecného blahobytu, které nás vedou k asociálnímu chování, soustředěnému na obhajobu vlastní existence. Jsou to poměry úzkosti a ohrožení, kdy ani ti, kdo musí pracovat jedenáct hodin denně v sobotu i v neděli, se neodvažují protestovat, aby je společnost „obecného blahobytu“ nezatratila, neodvrhla, aby v ní zůstali alespoň kouskem zadrápnutí.

Kdo z nás se tak nechová? A co s tím lze dělat?