Václav Havlíček v deníku Právo jasně artikuluje jednoznačnou podporu vedení skupiny ČEZ a chválí tento nadnárodní gigant za dobré hospodaření. Při této příležitosti se velmi přezíravě vyjadřuje o práci žurnalistů, politologů a všech humanitně vzdělaných občanů. Hází je do jednoho pytle s ideology.

Předně, podsouvat někomu podprahově ideologický pohled na věc a potom vypouštět do éteru věty prosycené čpavkem zištnosti, okořeněné exkurzem českého národního proudu až v daleké Francii, kde se odstavil jaderný reaktor z důvodu mrazivého počasí, a proto bylo třeba hnědouhelné zálohy z České republiky, to svědčí o holém argumentačním zoufalství. Říká se tomu nahrávka na smeč.

Pokusím se tedy také převyprávět jeden příběh. ČEZ není občanská firma, i když by tomu tak mělo být, tedy stát by měl jasně vymezovat mantinely strategie řízení, pokud je majoritním akcionářem. ČEZ se naopak chová jako nadnárodní řetězec, který nebere pražádný ohled na svou mateřskou zem.

Plundruje, kde je mu to dovoleno, a v České republice je mu dovoleno vše za pár šestáků, což musí všechny potěšit zvláště při měsíčním zúčtování ČEZ s každou domácností. Národovecká rétorika zní tedy při obhajobě ČEZ velmi směšně a svědčí o zištnosti autora, zvláště když se sám Václav Havlíček dovolává globálního trhu.

Nelze přehlížet ani to, že současné vedení Martina Romana je namočeno do toskánské korupce a nejde jen o rozkulačení financí z emisních povolenek, tedy financí, na které specielně ČEZ nemá právo. Současný ČEZ není jako korporace vůbec občansky odpovědná.

Rovněž o jaderné energetice se v České republice nediskutuje racionálně. Existuje pouze debata v mantinelech stanovených jadernými nadšenci, která válcuje jakoukoliv konstruktivní možnost připomínkovat či navrhovat alternativní energetické koncepce. Krásně to předvedl ostatně i pan Václav Havlíček, když vypustil několik jedovatých slin.

Jako občan protestuji proti energetické ideologii starých struktur podvázaných energetickou lobby, která pase početné stádo politiků nosících kmenové barvy ČEZ a požaduji korektní celospolečenskou diskusi s přihlédnutím ke společné energetické politice Evropské unie a jejím kontinentálním možnostem.

Osobně neříkám ani ne, ani ano jádru. Jednoznačně jsem ale proti prolomení těžebních limitů. Volám po diskusi, kterou se ostatně snažil Lukáš Jelínek nastartovat na stránkách deníku Právo. Jeho občanská snaha byla po zásluze odměněna, jak se stalo v ČEZku již dobrým zvykem.

Dle energetické náročnosti průmyslu v České republice, drasticky přesahující průměr EU, je logicky třeba začít energetickými úsporami a potom teprve sednout ke kulatému občanskému stolu a jednat. Ne si rvát „pačesy“ v komisích při každé námitce, která nesedí do předem načrtnutého plánu betonářů.

Česká republika je nejméně hospodárnou zemí v Evropské unii co do energetické náročnosti. Žije na emisní dluh vysokých pecí zděděných po RVHP. Spaluje nejméně efektivní, prašné, emisní hnědé uhlí. Budoucí vláda je ochotna prolomit těžební limity, ať už bude mít takovou či onakou barvu.

Jedinou a poslední možností je vyvolat v ČSSD vnitrostranické referendum o této věci, jinak budou vyhnány další rodiny z domovů i z rodné půdy a rypadla se zakousnou do dalších obcí. Věc je vážná a začíná to být opět o nás bez nás, tedy technokraté versus občané.

Je zřejmé, že normalizační pantátové od uhlobaronů přes jaderníky po betonáře nejsou na korektní diskusi s občany připraveni, a to ani po dvaceti letech svobody. Nebudou respektovat ani místní referenda. Diskusi se budou vyhýbat, zato na jachtách nejspíše ústa nezavřou.

Dovolím si závěrem také něco ze zahraničí, když byl pan Havlíček v Právu tak světácký.

Udávat tón v moderních technologiích znamená udávat tón rovněž v kvalitě života. Skandinávie nebude soutěžit lácí své pracovní síly, jak říká předsedkyně švédské sociální demokracie Mona Sahlinová, ale právě její kvalifikací, tedy znalostní ekonomikou, investicemi do lidí. Na tom je postaven stát blahobytu.

Mona Sahlinová preferuje moderní technologie, obnovitelné zdroje energií a vidí to jako šanci dostat zemi z ekonomické krize. Naučila se to efektivně artikulovat od Jense Stoltenbera, tedy sociálnědemokratického premiéra Norského království, a toto směřování bylo stvrzeno mezi všemi skandinávskými sociálními demokraciemi.

V České republice se stále preferuje beton před vzděláním a to je v „jádru“ zásadní rozdíl. Politická garnitura jde napříč stranami na ruku zájmům lobbistů a za to dostávají pašalíky v dozorčích radách polostátních gigantů.

Například pokřik hurá jádro je přesně vodou na mlýn lobbistům, kteří posléze projekt stokrát předraží. Smutným příkladem těchto slov je i současné trápení Finska, kde je již nyní dostavba jaderné elektrárny mnohonásobně předražena a celá investice je proto velmi sporná. Finsko je přitom stát s minimální korupcí, tedy téměř žádnou, tím méně ve státní správě.

Ve Švédsku se v roce 1980 konalo referendum s jasným výsledkem, tedy ne jaderné energetice. Pro švédské občany bohužel jádro jede dál, jelikož zatím ani zde alternativní zdroje nenahrazují veškerou potřebnou kapacitu.

Švédsko je ovšem na špičce v alternativních přístupech, v úsporách, a tak se dají po nástupu rudozelené koalice v tomto roce očekávat razantní investice do ekologie a konečně naplnění občanské preference, jelikož všechny tři levicové proudy, tedy radikální, sociálně demokratický i zelený si uvědomují obrovské možnosti pro zaměstnanost a celkovou modernizaci země směřující k udržitelnosti lidského bytí, tedy všeho, co nás obklopuje a čeho jsme nedílnou součástí.

Tuto cestu převažující skandinávské politické díly pokládají za jeden z mála efektivních postupů proti krizi. Jedná se o kompletní rekonstrukci společnosti, a to včetně její energetiky, s cílem vytvořit nová zelená pracovní místa.