Deník Referendum Svět

Ne všichni si chtějí přiznat pravou příčinu fatální devastace jihu Evropy, tedy fakticky celé Evropy, kdy úrokové míry u dluhopisů opět závratně rostou, Španělsko překročilo sedm procent, přitom se z Frankfurtu ozývalo, že po nalití levných peněz do bankovního sektoru Evropy bude vše zažehnáno.

Nebude, jelikož hlavním problémem je obnažená fatální slabost Evropy v její nejednotě a nesouměřitelnosti a tak není nic jednoduššího, než si vyhlédnout slabý kus sešněrovaný v eurokazajce, který se nemůže bránit, nemá kam utéct a na něj si vesele sázet, než padne uštván a na ležícím si vyprat prádlo bankovního sektoru a fakticky se tak dostat k penězům daňových poplatníků. V centru a ECB na to spekulantům ještě půjčí levné peníze.

To je ve své podstatě konzervativní absuridistán. Slabý kus se pozná jednoduše, nemá růstový výhled, což nemá téměř nikdo v Evropě, jelikož konzervativci jsou postiženi naprosto iracionální škrtací prý úspornou, tupou obsesí. Program týkající se „růstu“ přebírá většina burzovních spekulantů jako automat. Není třeba nic dělat, jen čekat. Není také jakkoliv možné očekávat, že všichni mohou být jednou exportním Německem, ale jeden bez druhého stojíme a padáme.

„Zeptejte se sami sebe, proč se dolarová oblast – známá také jako Spojené státy americké – nedostala do spirály závažných regionálních krizí a diskusí o tom, kde je více nebo méně práce, které nyní postihují Evropu? Odpovědí je, že máme silnou ústřední vládu, a úkolem této vlády je poskytovat automatické záchranné balíčky pro státy, které se dostanou do potíží,“ píše Paul Krugman.

Už dávno se nehraje na nějaké EU či neEU, zóny či eurozóny – Evropa je jeden organismus. Jsou tu tedy dvě možná řešení. Nechat z eurozóny odejít většinu členů, kteří nestačí či nebudou stačit, a to nikdy, „centru“, dát jim relativní možnost obrany jak kurzové tak hlavně celní, fakticky celý projekt pohřbít, což by vedlo k fatálním následkům, nebo okamžitě přistoupit k federalizaci Evropy ve směru Spojených států evropských a zaměřit se na společné euro-dluhopisy a zejména řešení kumulace dluhů na periferii, tedy transferové růstové vyrovnávací magistrály. To není žádný dar případným příjemcům, ale redistribuce zisku ze samé podstaty jednotného trhu, který ty zisky vytváří. Co je nutné dodat, touto redistribucí poroste celá Evropa a samotné centrum bude ještě bohatší v globálním rozměru.

„Řecko má skutečně hodně korupce a mnoho daňových úniků, a řecká vláda měla ve zvyku žit si nad poměry. Kromě toho řecká produktivita práce je podle evropských měřítek nízká - kolem pětadvaceti procent pod průměrem Evropské unie. Za povšimnutí však stojí, že produktivita práce například v Mississippi je dle amerických měřítek podobně slabá.

Na druhou stranu mnoho věcí, které slyšíme o Řecku, prostě nejsou pravda. Řekové nejsou líní - naopak pracují déle než téměř kdokoli jiný v Evropě a zvláště o hodně déle než samotní Němci. Řecko také nemá robustní sociální stát, jak rádi tvrdí konzervativci.

Sociální výdaje na procenta HDP a standardní opatření sociálního státu jsou podstatně nižší v Řecku, než řekněme ve Švédsku či Německu, tedy zemích, které zatím evropskou krizi přestály velmi dobře," tvrdí Paul Krugman na NYTimes.com

Je třeba se v Evropě vrátit k práci, tedy zaměstnanosti, tedy růstu a doporučuje to i G20. Růst ano, není přeci konec dějin, ale růst kvality života. Kvalitou života však nemusí být skládka. Proto je nutné „růst“ namířit ve směru souměřitelnosti, kvality mezilidských vztahů a ochraně přírodního dědictví. I tak se dá růst. Energetická soběstačnost Evropy, tedy společná energetická politika EU je přesně tím možným cílem, který vytvoří pracovní místa a bude stimulovat evropský růst.