Deník Referendum Domov

Saša Uhlová se ve svém aktuálním sloupku zamyslela nad vhodnými postupy vůči rasismu v české společnosti a jako kontraproduktivní zavrhla ty, které autory rasistických projevů bez rozdílu démonizují. Navázala tak na předchozí text Manuál rozhovoru s rasistou, v němž navrhla řešení daného problému: Protože pod hlavičkou rasismu nacházíme rozmanité typové skupiny, od „přesvědčených rasistů“ až po „pouhé reproducenty moderních pověstí“, je žádoucí nejprve vyslechnout a snažit se pochopit, načež ty otevřenější vystavit (přesvědčit k?) předefinování důvodů svých problémů z falešného rasismu na skutečnou ekonomickou krizi, její řešení současnou vládou, strach a nejistotu z budoucnosti. Pokud budeme rasisty, respektive „rasisty“ vylučovat ze slušné společnosti, můžeme očekávat pouze posilování polarizace mezi „slušnými a slušnějšími“ a zhoršování situace rasismu.

Ačkoli s poselstvím článku nanejvýš souhlasím, dovolím si některé body nastíněné argumentace podrobit kritice. Činím tak se stejným záměrem jako její autorka, avšak tvrdím, že bez určitého vyloučení, poziční války a obecně konfliktu se na cestě za ne-rasistickou společností neobejdeme. Uznávám, že některé prostředky antirasistického počínání jsou kontroverzní, například blokády krajně pravicových demonstrací, nahlašování rasistických stránek apod. Na druhé straně si nemyslím, že cesta vede přes ignorování vlastních rasistických projevů. Taková cesta nás totiž zavádí k nesnesitelnému relativismu, za nímž už je jen prázdno znemožňující volbu. Chceme-li žít v demokratické společnosti, nezbývá než vstoupit do konfliktu s ideologiemi a jimi motivovanými činy, které jsou s demokratickým étosem neslučitelné, přičemž samozřejmě budeme respektovat demokratické principy, lidská práva v tom nejzákladnějším slova smyslu.

Protirasistická politika jedenácti rozhněvaných mužů
Kultovní snímek Dvanáct rozhněvaných mužů obsahuje názornou ukázku takového konfliktu. Z vraždy obviněnému mladému muži z chudinské čtvrti hrozí trest smrti, pro jednoho z porotců je vinen už svým původem. Místo důkazů rozhodují předsudky. Žádný z argumentů nepadne na úrodnou půdu, a tak jej ostatní porotci vyloučí ze svého kruhu tím, že se k němu postupně otáčejí zády. Dotyčný zůstává sám a je znatelně otřesen. Takové otřesení však nutně nevyplývá pouze z faktu společenského nátlaku, ale odpovídá hlubšímu zpochybnění jistoty v existenci takového světa, kde příslušnost ke kolektivní identitě má nevyhnutelně vysvětlovat individuální činy.

Tímto příkladem rozhodně nechci předepsat univerzálně použitelnou strategii k vypořádání se s rasismem. Pouze chci prostřednictvím mezních situací poukázat na klíčový význam našich rozhodnutí. Jde o život člověka, pro jehož usvědčení neexistují pádné důkazy. A pokud bych měl zvolit ještě křiklavější příklad, demokraté se mohou velmi snažit pochopit a porozumět Hitlerovi a odhalit skutečné motivy jeho jednání. Zároveň ovšem stěží mohou volat po toleranci názorů a činnosti, které celým společenstvím upírají právo na život. Pro jistotu dodávám, že netolerance vůči některým názorům ještě neznamená jejich kriminalizaci. Konflikt mezi rasismem a rovnoprávností nemůže být vybojován v mantinelech trestního práva.

Politika rozdílu a mystérium zkušenosti
Saša Uhlová správně poukázala na emotivnost, kterou se vyznačují diskuse o rasismu. Sympatie či antipatie vůči různým etnickým skupinám však rasismus nedefinují, objevují se pouze jako jeho doprovodný jev. S ohledem na české podmínky navrhuji přistoupit k rasismu jako k určitému výkladu světa, ve kterém je jednání jednotlivce odvoditelné z charakteristik skupiny, k níž údajně přísluší, a tato příslušnost je rozpoznávána na základě tělesných znaků jednotlivce, na základě typického vzhledu členů příslušné skupiny. V tomto schématu tudíž není rasistou pouze ten, kdo se domnívá, že Romové hlučí, kradou, loupí, znásilňují, parazitují atd., jelikož jsou Romové, ale také ten, podle něhož vděčí Romové za svůj hudební talent své romské příslušnosti.

Definujeme-li rasismus takto, nabízí se otázka, jak jsou konkrétní vlastnosti připisovány jako charakteristické určitým skupinám. Ve veřejném diskurzu obvyklé vysvětlení staví do svého středu zkušenost: Jednotliví Romové tak dlouho kradli a dobře hráli, až si toho Neromové všimli a přisoudili tyto vlastnosti celé populaci. Toto pojetí se nyní pokusím vyvrátit a zasadit rasismus do sociálně konstruktivistického rámce, kde vystupuje jako jedna z variant politiky rozdílu Davida Campbella. Politika rozdílu se věnuje podmínkám a procesům vytváření identity. Pro pochopení uvádím příklad z autorovy knihy Writing Security: Objevil Krištof Kolumbus Ameriku? Podle Campbella nikoli. Amerika byla totiž vytvořena dlouho poté, co Kolumbus zemřel, a v procesu sebeutváření se nachází samozřejmě nadále. Osobní dokumenty Kolumba dokládají, že po celý svůj život věřil, že dorazil na břehy Asie, a to navzdory svým rozporným zkušenostem. Kolumbovy představy o světě byly určeny názory středověké Evropy s Biblí jako nejvyšší autoritou, která existenci nového kontinentu vylučovala. Obdobně jako křesťanské schéma také to rasistické umožňuje do jisté míry zpochybnit význam jemu odporující zkušenosti.

Ve svém výzkumu mechanismů bezpečnostní exkluze v prostředí sociálně vyloučených lokalit pozoruji takové případy v podstatě v každém rozhovoru. Respondenti, využívající pro vysvětlování sociální reality rasistické schéma, stavějí jej popírající případy do pozic, z nichž nemohou ohrozit základní předpoklady výkladu světa, v němž Romové znamenají problém. Romové vzpírající se paušálním výrokům jsou označováni jednou za výjimky, podruhé za malou menšinu, potřetí za Neromy: „To už nejsou Cigáni, oni se chovají jako my.“ Pozoruhodné je, že se zobecňujícími protiromskými odsudky pracují rovněž ti, kteří jsou jak sebou, tak svým okolím jako Romové identifikováni. Jednostranný vliv zkušenosti na formování našich představ o světě je tak zásadně zpochybněn. Konceptuální schéma předchází zkušenosti, její význam určuje dané schéma. Přesto se pochopitelně najdou výjimky, které zjevné logické nesoulady donutí schéma přehodnotit, jak Uhlová uvádí v případech bývalých neonacistů. Aby však takové přehodnocení bylo vůbec možné, musejí být ve veřejném diskursu přítomna alternativní schémata poskytující svým nositelům základní orientační body ve svém bytí.

Pakliže identita hraje hlavní roli při rozlišování různých společenských skupin, rasismus spadá mezi varianty politiky rozdílu. Tato politika zahrnuje způsoby diskursivního vytváření identit, jež fungují na bázi my versus oni. Identita je výsledek procesu vymezování se vůči druhému; víme, kdo jsme, pouze díky tomu, že víme, kým nejsme. A zatímco do starověku vytvářela hranice mezi lidmi kmenová a rodová identita a ve středověku její úlohu převzala identita náboženská, moderní éra pracuje s národním a posléze i rasovým či etnickým kritériem. Tento zjednodušující historický vývoj poskytuje odpověď na otázku, proč není rasismus nepřekonatelnou konstantou lidského soužití. Byl-li diskursivně vytvořen, může být na stejné úrovni – a přirozeně pouze na této úrovni, protože jinak neexistuje – odstraněn. Cesta k ne-rasistické společnosti je tudíž otevřená.

Hegemonie a protirasistická strategie
Potřeba identity vychází z lidské subjektivity - z možnosti či nutnosti rozhodovat o své budoucnosti -, jíž je politika rozdílu neodmyslitelnou funkcí. Pro politiku obecně je stěžejní distinkce přítel a nepřítel. Volně utvářené společenské skupiny se seskupují podle svého vztahu ke spornému tématu a ocitají se tak v konfliktním stavu. Politika bez konfliktu není myslitelnou; rozhodování o společnosti se neřídí zaručenými politickými recepty, neboť řešení, o jejichž správnosti bychom mohli rozhodnout s poukazem na jakoukoli Pravdu vně konfliktu, nejsou k dispozici, neexistují. Legitimita rozhodnutí tak v konečném důsledku nemůže být čerpána než ze samotné legitimnosti rozhodování, procesu, který definují podmínky považované za spravedlivé. Naopak zatemňování konfliktního charakteru může být nebezpečné; nerespektujeme-li premisu, že každá strana politického konfliktu má svou legitimní protistranu, stojíme jen krok od démonizace majitelů nesouhlasících hlasů, jež může ospravedlnit jejich faktickou likvidaci.

Přidržíme-li se této definice naší společenské situace, docházíme k poznání, že konkrétní podoba politiky rozdílu závisí na její artikulaci, tzn. na činech, kterými se snažíme prosadit jednu alternativu nad ostatní. Nazvěme tuto aktivitu společně s Antoniem Gramscim, Chantal Mouffe a Ernestem Laclauem poziční válkou - diskurzivním konfliktem, v němž se pokusíme zajistit protirasistickou hegemonii, spojenectví nejrůznějších společenských skupin, jež rasistické schéma odhalí jako pověru, mýtus, ne-pravdu. Jinými slovy, jestliže konflikt mezi námi a jimi, černými a bílými, je nevyhnutelný, usilujme o správné vymezení jak těchto stran samotných, tak povahy společnosti, o níž se nám jedná.

Vraťme se nyní k poslednímu sloupku Uhlové a zaměřme se na dva hlavní body její argumentace. První se týká rozdělování lidí na větší a menší rasisty. To považuji za zavádějící. Dělení lidí na skutečné rasisty – „extremisty“ - a zmatené rasisty - „slušné občany“ - připomíná oblíbenou hru jistých politiků, bezpečnostních aparátů státu a masmédií, u nichž se fenomén rasismu překrývá s problematikou extremismu. Ač Uhlová patrně tento názor nezastává, extremisté v tomto pojetí manipulují se slušnými občany a vštěpují jim svou rasistickou ideologii, před čímž je chrání stát a občanská společnost. Takto vykreslená situace však vede k nezamýšleným důsledkům. Slušným občanům, pro něž jsou extremisté stejně nevábní jako Cigáni, poskytuje alibi pro rasistické názory: „Nejsem rasista, ale... Rasisté jsou ti druzí!“ Falešnost tohoto příběhu pak podtrhuje ta část definice extremistů, která jim upírá subjektivitu, jakoukoli možnost změny v názorech – extremista se extremistou rodí a extremistou umírá, stejně jako se Cigáni rodí Cigány (a proto je třeba je tolerovat a nikoli usilovat o odstranění jejich diskriminace).

Druhý bod souvisí s vlastním řešením problému rasismu. Protirasistická strategie samozřejmě musí být kritická; musí vyvracet falešné představy o světě a nahrazovat je těmi adekvátnějšími společenské realitě. V tomto ohledu se přeměna důvodů nespokojenosti od rasismu k ekonomické deprivaci jeví jako vhodná a žádoucí. Jenže samotné přesměrování nespokojenosti z jednoho cíle na druhý však samo o sobě ještě nemusí vyřešit náš problém. Stejně jako v případě studie Americké dilema Gunnara Myrdala se zde totiž inherentně předpokládá, že s ekonomickým vzestupem bílých i černých vymizí také rasismus. Myrdal vysvětluje pozici černochů v americké společnosti jako důsledek vzájemné souhry předsudků a nerovnosti: „Bělošské předsudky a diskriminace udržují nízký životní standard černochů, o což se následně opírají předsudky bělochů. Bělošské předsudky a černošské životní podmínky se tak souběžněˌposilujíˈ". Autor nazývá tento proces jako vicious cycle, který, podaří-li se jej zlomit, se může transformovat do svého protipólu (virtuous cycle) a nastartovat tak vyrovnávání společenských pozic černochů a bělochů. Vzhledem k výše přiblíženému vztahu mezi zkušeností a konceptuálním schématem lze tvrdit, že ekonomický vzestup může pouze, ale zdaleka nemusí zprostředkovat podmínky rozhodující pro hlavní účel protirasistické strategie - zrušení rasistického schématu.

Smysluplné pojetí protirasistické strategie se vyznačuje střetem o věrohodnost rasistického schématu, jehož hlavními producenty, jak Uhlová naznačuje, nejsou ti, kdo pochodují romskými lokalitami a soustředí se na „multikulti nepřítele, který je celý špatně“. Normalizátory rasistického schématu hledejme na úrovni státu a médií, která jeho artikulaci dávají prostor. Zpravodajské informování o etnické příslušnosti pachatelů trestných činů tam, kde pro to zjevně není opodstatněný důvod, respektive záměrné medializování takových případů se může zdát nevinným. Ve skutečnosti však implicitně šíří rasistické schéma, protože předpokládá neexistující souvislost mezi kriminalitou a kolektivní identitou. Romové kradou a kradou Romové, kruh se uzavírá. Důvodem rasismu tak není lidová zkušenost ani hospodářská deprese, ale primárně autoři politického projektu, kteří tyto události zasazují do jistého interpretačního rámce. Ve svých článcích se jimi zabývali například Jacques Rancière anebo Alain Badiou.

Úspěšná protirasistická strategie se musí zakládat na politické distinkci rasistů a ne-rasistů. Jedná se o distinkci, ve které nejsou představitelé první skupiny démonizováni, avšak současně nejsou ani tolerovány rasistické názory ve smyslu slučitelnosti s demokratickým řádem. Z demokratického prostoru jsou vylučovány názory, nikoli ti, kdo je vyjadřují. Cílem strategie musí být zpochybnění rasistického projektu v rámci politického konfliktu, čímž bude výše uvedená distinkce překonána, zrušena, a rasismus se tak stane pouhým jedním rysem jisté historické etapy.