Deník Referendum Domov

Otázka je jednoduchá: „Proč nás čeká revoluce?“ Toto slovo mělo dlouho krajně neurčitý význam, jaká revoluce, kdy a proč? Nikdo si pod tím nic nepředstavil, jenom nejasný pojem z jiného světa. Revoluce působila jako abstraktní možnost, která leží za naším obzorem. Francouzský marxista Louis Althusser na konci života ztratil naději, že existující komunistické strany dokážou změnit systém, kapitalistický nebo reálsocialistický. Svůj životopis však pojmenoval „Budoucnost je dlouhá“. Svobodná a spravedlivá společnost není na obzoru, a přesto není vše rozhodnuto navždy. Budoucnost je dlouhá a nikdo neví, co přijde během příštích sto, dvě stě let.

Je dnes revoluce opravdu tak vzdálená a nepředstavitelná? Jak vznikají revoluce? Velkým omylem je představa, že revoluce má charakter svobodné volby. Stojíme na křižovatce a před námi je několik cest s ukazateli. Na jednom je nápis „Beze změny“, na druhém „Mírná změna“, na dalším „Velká změna“. Posadíme se a začneme diskutovat, kam se vydáme. Probíráme jednotlivé cesty, jejich obtížnost a délku, jejich cíl. Pak hlasujeme a jdeme cestou, která je podle nás nejlepší.

Jenže revoluce vznikají tak, že se všechno zauzlí. Kdysi volná síť společenských vztahů ztuhne a téměř neprodyšně se uzavře. Už to není jako u nás v devadesátých letech, kdy se sociální systém otevřel, a objevily se výtahy do vyšších společenských pater. Kdo měl určitou kvalifikaci nebo aspoň průbojnost, mohl přes noc vystoupat o několik pater nahoru.

Ale je tu další věc. Chris Hedges, jeden z těch, kteří popisují neutěšený stav věcí ve Spojených státech, nastoluje v článku Tak vypadá revoluce otázku, zdali to dnes nepřipomíná klasickou předrevoluční situaci. Odvolává se na historika Crane Brintona, jenž ve své knize "Anatomie revoluce" píše o tom, jaké jsou její rysy. Je to především skutečnost, že společnost se štěpí na dva neúměrně velké bloky. Na jedné straně ztenčující se a zároveň bohatnoucí elita, na druhé všichni ostatní. Ti si připadají jako v pasti. Nevěří tomu, že vládnoucí moc se dokáže vypořádat s hromadícími se problémy. Pak nastává první konfrontace. Nespokojená většina klade požadavky, které vládnoucí moc nemůže splnit, protože by musela zasáhnout do systému. Mocenská elita se pak snaží potlačit nepokoje represí, jak to bylo při okupování Wall Streetu. Při takovém počínání přibývá populárních osobností, politologů, teoretiků, kteří přestanou obhajovat daný stav věcí a stávají se jeho kritiky.

Z toho lze vyvodit, že vládnoucí moc dnes ztrácí legitimitu na všech rovinách. Většina společnosti už nežije bezproblémovým konzumním životem, nýbrž v ekonomickém nouzovém stavu. Hroutí se to, čemu Marcuse říkal represivní konzumerismus: masově se rozšíří konzumní způsob života a existující moc nepotřebuje nějakou další legitimizaci, stačí konzum samotný.

Vládnoucí moc ztrácí legitimitu i na rovině společenského diskursu. Obhájci daného stavu věcí to mají stále obtížnější. Jak obhajovat to, o čem všichni vědí, že to nefunguje? Jakou strategii mají použít? Jedinou účinnou strategií, kterou lze ještě uplatnit, je strategie zástupných problémů. Je zapotřebí vyrobit umělého nepřítele, na kterého se nasměruje lidový hněv, na Romy, přistěhovalce, bezdomovce. Tato strategie však pravděpodobně nebude dlouhodobě účinná. Když ji uplatnili nacisté nebo fašisté, budovali zároveň sociální stát pro většinu (vytvářením pracovních míst, dostupného bydlení, systému sociálních dávek).

To se dnes neděje a v tom je jistá naděje. Rasismus a xenofobie sice účinkují jako zástupný problém, ale vznikne z toho obdoba fašistické společnosti? V dobách fašismu a nacismu byl kapitalismus v jiném stavu než dnes. Měl potřebu sociálního státu, v němž stát vytvoří podmínky pro akumulaci kapitálu (pro tzv. produktivní investice). To umožnilo provádět sociální politiku vůči árijskému obyvatelstvu, sociální stát pro Árijce, národní socialismus. Fašismus a nacismus lze vyjádřit tak, že to je vyloučení určité části společnosti plus sociální stát pro začleněné.

Pro dnešní kapitalismus je však sociální stát na překážku, potřebuje ho zrušit, aby se zvýšila míra zisku. Ani neofašistická vláda jej nevytvoří, neboť by se musela konfrontovat se samotným kapitalismem. Tím pádem by tu byl rasismus a sociální vylučování bez sociálního státu pro začleněné. Většina by nadále žila v neutěšených podmínkách a projevovala svou nespokojenost. Rasismus jako zástupný problém nebude působit natrvalo. Po určité době si snad i rasisté uvědomí, že samotný rasismus a sociální vylučování nezlepšuje jejich životní podmínky. Rasismus se totiž neprováže s národnostním sociálním státem. Vypadá to tak, že rasismus je pouze první reakce na současnou situaci, reakce, která nejspíš zeslábne. V dnešních hnutích odporu, jako je „Okupuj Wall Street“, se neobjevuje.

Past, do které se současný řád dostal, tkví v tom, že tento řád ztrácí legitimitu, ale nemůže ji obnovit bez opuštění neoliberalismu a návratu k sociálnímu státu. Návrat sociálního státu je však zablokován globálním kapitalismem, v němž vládne finanční kapitál.

Tak nastává to, čím začínaly klasické revoluce. Vzájemně odlišné třídy a společenské vrstvy pomalu dospívají k vědomí, že mají společný zájem a vytvářejí jedno společenské tělo, jak tomu bylo ve Francouzské revoluci nebo v řetězu evropských revolucí roku 1848. Nesměřuje tudíž dnešní nespokojenost a odpor k něčemu podobnému, jako byla celoevropská revoluční vlna roku 1848? (Revoluční vlna roku 1968 se týkala pouze některých vrstev, studentů, intelektuálů, umělců, části pracující třídy.)
Až to jednou přijde, možná se znovu zhmotní duch revoluce roku 1848, jak o něm psal Richard Wagner:

„Vzhůru! Kráčejte v mých stopách v pestré směsici, neboť neuznávám žádné rozdíly mezi těmi, kteří mě následují. Od nynějška jsou jen dva národy: ten, který mě následuje, a ten, který se mi staví na odpor. První národ vedu ke štěstí, druhému se nenávratně vzdaluji, neboť já jsem Revoluce, jsem věčně tvořící život, jsem jediný bůh, kterého znají všechny bytosti, který objímá, oživuje a naplňuje štěstím vše, co je.“