Deník Referendum Svět

Jednání egyptské armády stále více připomíná starý režim: je manipulativní a násilné a možná stále více bez kontaktu s realitou. Politická revoluce, po které povstání volá, je ale zatím v nedohlednu.

Předehra
Egyptu vládne od revoluce armáda. Z revoluce si přinesla velký kredit: nestřílela do lidí, její příchod uklidnil uliční boje s policií a odstavila Mubáraka. Přijala revoluci za svou a prohlásila se obránkyní „slavné egyptské revoluce 25. ledna“. Svou roli vedení přechodu k demokracii, jejíž pojem často používá, si nechala posvětit brzkým referendem 19. března o změnách 10 článků ústavy. Referendum bylo v zásadě plebiscitem o ukončení revoluce a počátku tzv. „přechodného období“. Ovšem už týden poté pozměnila znovu ústavu tzv. ústavním dekretem a „přechod“. Armáda vedla přechod s armádní setrvačností, ale nejprve rozumně. Revoluce se armády sotva dotkla: nezměnila svůj autoritativní styl. Pouze pomalu si hnutí nakloněná revoluci, a později i nové politické strany, vynucovaly změny a ústupky. Nejprve to byli liberálové, kteří požadovali odsunutí voleb, soud s Mubárakem a deklaraci tzv. ústavních principů, jež měly zaručit zahrnutí plných lidských a občanských práv do nové ústavy. První dva požadavky byly splněny opakovanou okupací Tahríru v červenci. Proti třetímu se naopak zvedli islamisté, kteří deklaraci považují za projev nedemokratického „státu nad státem“. Přestože se během léta po složitých diskusích větší strany sjednotily na politické dohodě ohledně principů, armáda minulý týden vydala tzv. Listinu Silmího, nazvanou podle vicepremiéra, ve které si vedle svobod dává také právo na to, aby sama jmenovala polovinu stočlenného ústavní grémia, které bude ústavu psát a také plnou kontrolu nad svým rozpočtem. Tím by velmi omezila demokratickou logiku voleb a v zásadě ustanovila jakousi nepřímou vojenskou vládu.

Proti tomuto postupu vystoupili v pátek 18. islamisté: bylo to poprvé, co právě oni nesli hesla namířená proti maršálu Tantávímu. Jako nejsilnější strana se intenzivně připravují na volby a dosud byli považováni za tacitní podporovatele armádního přechodu.

Liberálové a revolucionáři se zapojili do protestů na protest proti armádní zvůli: prodloužení stanného práva, zatýkání a vojenským soudům civilistů. Páteční protest byl také prvním projevem nesouhlasu po masakru Koptů 9. října před státní televizní centrálou Maspero.

Páteční demonstrace byla početná a klidná. Několik stovek demonstrantů využilo příležitosti k další okupaci a na Tahríru přenocovalo. Teprve násilí vytrhlo lidi i politiku z letargie.

Kočka a myš
Den po demonstraci policie násilně vytlačila demonstranty ze středu náměstí tzv. ústřední policie ministerstva vnitra. Podle Jazeery jde o brance sloužící ve složce používané na obranu státních budov a proti demonstracím. Policie se ale rychle stáhla a poté následovala nejasná hra kočky s myší. Lidé, možná vyprovokovaní, následovali policii do ulice vedoucí k nedalekému ministerstva vnitra s kameny; policie je házela zpět a pravidelně střílela do davu v ulici nebo až do davu na náměstí slzný a pepřový plyn. Davy neustále rostly, posilované zprávami o násilí a rostoucí možností si Tahrír udržet a obsadit. Podle mého počtu během víkendu, k večeru či v noci asi 100 až 200 členů policie, několik obrněných vozidel a tajní čtyřikrát z ulice u ministerstva zaútočili na Tahrír. Střelbou plynu, gumových projektilů a brokovnice lidi z náměstí kompletně vyhnali. Při každém útoku došlo podle zpráv k vážným zraněním a úmrtím. Po hodině se vždy stáhli a nechali náměstí znovu obsadit.

V ulicích v okolí ministerstva vnitra, dva tři bloky od náměstí, pokračuje téměř nepřetržitá střelba na dorážející demonstranty – někteří z nich se snaží držet policii mimo náměstí, jiní jednoduše rozhněvaně útočí kameny a molotovy na policii a to i z opačné strany ulice. Zdá se, že eskalace ze strany protestujících je součástí jejich taktiky a pomáhá na náměstí přitahovat davy a zvyšovat sázky. Policie však nikdy nevyužila příležitosti, nevyšla ve větším počtu a náměstí neobsadila, jak se dělo po každém předchozím obsazení Tahríru.

Strategie policie je proto nečitelná; míra její agresivity je však neomluvitelná. Jelikož nikdo nepochybuje o schopnosti policie či armády zakročit, je zřejmé, že se někomu nepokoje na Tahríru hodily – možná jako páka na islamisty během zákulisních jednání o rozdělení moci po volbách, možná jako demonstrace toho, jak potřebná armáda je. Možná jsou pouze důsledkem nerozhodnosti armády. I poslední útok na přeplněný Tahrír po úterní velké demonstraci je nevyzpytatelný: po proslovu maršála Tantávího v televizi zalil náměstí úplně nový typ neviditelného agresivního plynu bez zápachu, pravděpodobně vypuštěný i z ventilačních výstupů stanice metra Sadát pod náměstím. Ani tím ovšem náměstí nevyprázdnili: rozuteklí demonstranti se rychle vrátili.

Druhá revoluce?
Rozhodnost demonstrantů naopak připomíná revoluční dny. Na náměstí se staví stany, vaří čaj, prodává cukrová vata spolu s plynovými maskami, lidé rozdávají ocet a mléko proti slznému plynu, bleskurychle odnášejí raněné do polních nemocnic, přinášejí léky, vodu, zásoby, darují krev a neustále informují na twitteru a publikují fotografie a jména raněných a zabitých. Věří, že každý další den, ve kterém udrží Tahrír, zvyšuje šance na to, že z krize vzejde politické řešení.

V začátku byla „revoluce“ charakterizovaná beznadějným projevem odporu, ochotou k „mučednictví“ a onou zmíněnou, implicitní, vůlí k eskalaci. Demonstranty spojuje požadavek na předání moci civilní vládě, jak tomu bylo například v Tunisku. Není důvod proč by vláda technokratů či národní jednoty nebyla schopná zorganizovat volby a předat moc legitimní vládě.

Aktivní revolucionáři a demokraté jsou ovšem v menšině: většina země je k „revoluci“ vlažná či neutrální. Je skeptická k chaosu a přeje si hlavně zlepšení hospodářské situace. Samotní „revolucionáři“ procitli do deziluze, když se jejich odmítnutí referenda promítlo pouze do 23% hlasů, když se politiky ujaly politické strany s vidnou volebních zisků, a když se ukázalo, že mocná státní média pokračují dál v pochlebování nové moci a nezávislá média čelí ještě většímu tlaku, než před revolucí.

Politické strany jsou nejednotné, politikaří a ve většině otázek nechávají správu politiky na armádě. Nepřicházejí s konstruktivními návrhy na zlepšení sociální a hospodářské situace a neúspěch vojenské správy revoluce tím padá částečně i na ně. Mnozí na Tahríru a v demonstracích v dalších městech dnes věří, že je nutné se radikálně postavit proti armádě, která si přivlastňuje státní instituce, a že pouze odpor ulice může vynutit nějaké změny i v politice. Ty však budou muset být konkrétní, politické, ne revoluční.

Teprve intenzívní násilí a odstoupení vlády v pondělí pomalu pohnulo politiky a konečně se množí a veřejně diskutují návrhy na alternativní proces: oficiálnímu předání moci, vytvoření vlády národní jednoty či prezidentské rady, urychlení prezidentských voleb.

Zatím není jasné, zda je armáda přijme. Tantávího úterní proslov zněl jako Mubárakův: odmítl zodpovědnost za mrtvé (oficiálně asi 30, neoficiálně kolem stovky), opakoval beze změn staré pozice a nabídl pouze malý ústupek (prezidentské volby v červnu). Ihned po něm následoval násilný akt: zatímco demonstranti proslov přijali tak, jako přijali jeden z Mubárakových během revoluce, policie v synchronizovaném útoku v Káhiře, Alexandrii a Mansúře opět na demonstranty zaútočila plynem a zabila několik dalších lidí.

Je zatím naprosto nejasné, jak konfrontace dopadne: na jedné straně stojí revoluci připomínající rozhodnost protestujících vytrvat. Jejich požadavky se s násilím stupňují. Na druhé stojí straně nerozhodná armáda, která v říjnu prokázala, že nemá žádné skrupule manipulovat veřejnost skrze násilí. Rozhodne zřejmě to, jak jednotné budou postoje různých politických stran s jejich různými zájmy a také to, jak se krize promítne do médií.