V souvislosti se zasedáním ministrů financí zóny euro k podmínkám další tranše záchranné pomoci Řecku se mezi polopravdami uvádí, jak je dobré, že nepotřebujeme takovou pomoc finančnímu sektoru, resp. bankám, protože přivodily mnohé potíže státům zóny euro.

Jenomže tak to není:

Česká republika v rámci privatizace bank musela uhradit všechny poskytnuté pochybné úvěry, než je cizí banky za pakatel koupily (protože objem patrně nesplatitelných úvěrů dosáhl úrovně vlastního kapitálu). Odkup špatných aktiv státními institucemi se udál za podmínek, neslučitelných dokonce ani s dočasným rámcem státní pomoci, stanoveným pro překonání následků finanční a hospodářské krize v létech 2008 a 2009 v EU, natož pak podle platných pravidel bez dočasných výjimek. Naši představitelů udělali vše, aby byly tyto téměř darovací smlouvy, které pohltily podstatnou část fondu národního majetku, podepsány před 1. květnem 2004, protože tehdy se ještě na ně nevztahovalo právo EU.

Dne 18. července 2011 vydala Evropská komise přehled projektů státní pomoci podle dočasného rámce. Pomoc bankám v České republice tam je zahrnuta nepřímo- prostřednictvím členských států se sídlem zahraničních bank s pobočkami v ČR; podle pravidel EU nelze z pomoci vyloučit zahraniční pobočky, ač se o to některé „staré“ členské státy pokoušely. Je ale důvod k uspokojení, že český stát nemusí pomáhat svým bankám, protože se jich zbavil?

Jedinou výhodou neúčasti českého představitele na jednání ministrů eurozóny může být snazší projednání kontrolních a omezovacích pravidel vůči nadměrně rizikovým operacím bank, protože takové operace, pokud vyjdou, nesou největší zisk. Protože u nás rozhoduje trh a někteří předpokládají, že je tento termín odvozen od „trhnout“ ,ne „tržit“.