Deník Referendum Domov

Nedávná stávka v dopravě dala mnoha lidem dobrou příležitost se projevit. Ministr Kalousek zapózoval v roli stávkobijce, schopného kvůli vítězství v sociálním konfliktu manifestačně provokovat hranici mezi mocí výkonnou a soudní a vyvolat pochybnosti o nezávislosti soudů. Prezident poradil vyházet stávkující z práce. A putovní šéfredaktor řady českých „seriózních“ periodik Pavel Šafr mohl konečně odhodit zábrany a v roli šéfredaktora Blesku zveřejňujícího telefony odborářských předáků předvést své pravé já – stalkera motivovaného ideologickou a třídní záští.

Přes tyto výrazné stromy protiodborářské agrese by ovšem neměl být přehlédnut les mírnějších podob hostility. Zvláště zajímavé je z tohoto hlediska stanovisko Strany zelených Vláda i odbory ztratily schopnost vést diskusi o budoucnosti Česka, která se snaží reprezentovat názor postmateriálně orientované části především mladé generace. Na svých několika řádkách je skvělou lekcí jedné podoby dnešní ideologie. Strana zelených a Ondřej Liška ve svém textu nejen manifestují neuvěřitelnou míru sebestřednosti, ale také a především takřka na stříbrném podnose servírují svá východiska – ta samá, která slouží zajímavější části generace, za níž se Strana zelených snaží mluvit, jako výmluvy k ignorování sociálního konfliktu.

Liškova freudovská popření
Roztomilý je už výběr problematických kroků vlády, kterým Strana zelených rámuje ospravedlnění protestu: „Vláda, která bezhlavým zdaněním ničí kulturu a inovace, která omezuje občanskou společnost a která zde nerušeně buduje energetický skanzen, si zaslouží důrazné odmítnutí.“ Tedy, problémem podle Strany zelených je vyšší DPH na knihy, restriktivní opatření vůči nevládkám a podpora jaderným elektrárnám. Témata jistě důležitá. Ondřej Liška ovšem bravurně nepostřehl, že se vyjadřuje ke stávce svolané kvůli reformě penzí, kvůli reformě zdravotnického systému a také kvůli tomu, že zvýšení DPH dopadne nejen na knihy (což je nanejvýš zavrženíhodné), ale také na tak nepodstatnou a přízemní věc jako jsou potraviny a léky. Proč se obtěžovat tématy, kvůli nimž byla svolána stávka, k níž se vyjadřujeme, když se můžeme vyjadřovat k tématům, která nás zajímají víc? Proč zaujmout jasný postoj (jakýkoli) k tak ošklivě materiálním tématům, když se můžeme spravedlivě pohoršovat nad zdražením knížek a ošklivými jadernými elektrárnami…

Jestliže se Ondřej Liška ani neobtěžuje pojmenovat ve svém stanovisku problém, o nějž se vede spor, natož k němu zaujmout jakýkoli postoj, působí pozoruhodně jeho stížnost, že odbory „spolu s parlamentní opozicí“ nenabízejí žádnou alternativu. Tímto přiřazením k levicovým politickým stranám zaniká v rétorice zelených fakticky samostatnost odborů – jsou ve vnímání Lišky nejen pevně přivázány k parlamentní levici, ale také se s ní překrývají funkčně. Jako kdyby autor prohlášení vůbec nechápal, že rolí odborů není navrhovat alternativy, ale hájit zájmy zaměstnanců. Na tom nic nemění ani fakt, že se někdy odborům daří hájit zájmy, které jsou dlouhodobější nebo se týkají společnosti jako celku – třeba v případě, kdy stávkují za nějaká demokratická práva nebo jako v tomto případě, kdy stávkují proti zpackaným reformám, ač na nich stávkující mají stejný zájem jako všichni ostatní.

„Demonstrace síly“ vs. „standardní komunikace“
Představa, že odbory lze symetrizovat s parlamentní opozicí, odráží pozoruhodný fakt: Strana zelených, která se ráda stylizuje do role strany „občanské společnosti“, ve skutečnosti občanskou společnost nechápe. Provádí dvojí vytěsňující operaci: nejprve ztotožňuje občanskou společnost s nevládními organizacemi, aby se pak sama pochopila jako politický agent nevládek a potažmo strana občanské společnosti. Nechápe, že občanská společnost má mnohem více poloh, že do ní patří právě tak v Česku tradičně dosti podvyživená sféra sociálních hnutí a že do ní patří rovněž odbory – a to především tou svojí aktivitou, která byla stigmatizována jako „politická“, tou aktivitou, která přesahuje dílčí profesní zájmy jednotlivých oborů a týká se společnosti jako celku. Z tohoto hlediska byla stávka v dopravě kvůli reformám vrcholným výkonem polistopadové české občanské společnosti.

Když má Liška zformulovat, co mu na odborech vadí natolik, že to ospravedlňuje jeho silácké formulace a autostylizaci do roli jediných spravedlivých, stává se podivuhodně neurčitým. Vedle toho, že nedělají práci politických stran a neformulují alternativy reforem jim vyčítá vlastně už jen jednu věc: „Odbory si… vystačí s demonstrací vlastní síly… Neschopností vlády i odborů standardně komunikovat se současná krize pouze prohlubuje.“ Jinými slovy, odborům se zde vyčítá, že se pokoušejí demonstrovat sílu. Co jiného by měla občanská společnost v konfliktu s vládní mocí, která odmítá diskutovat a hodlá jen válcovat, vlastně demonstrovat? Slabost, tak jako zelení? Žijeme opravdu v tak bizarní zemi, že zde strana, která se snaží mluvit jménem občanské společnost, zároveň skandalizuje představu, že by tato občanská společnost mohla a měla mít sílu něco prosazovat? Neoliberální floskule o „standardní komunikaci“ pak už jen prozrazuje, jak hluboce technokratický je pohled současných zelených na společnost, v níž jednotliví aktéři nevedou zápasy o své požadavky a nesnaží se k jejich prosazení mobilizovat všechny své síly, ale namísto toho o nich „standardně komunikují“.

Newismus a coolismus
Jazyk, která Liška používá, skvěle poukazuje i na východiska kritiky odborů. Už v názvu zelení vykazují „vládu i odbory“ v podivuhodné symetrizační figuře z debaty o „budoucnosti Česka“ a naznačují tak, že obě strany patří jaksi k minulosti. Když komentují akci odborů a postoje vlády, shrnují: „Jde o předsmrtné křeče politického stylu, který se vyčerpal a nelze čekat, že překročí svůj stín.“ Zas a znovu rámují zelení sebe samotné jako novou, moderní politickou sílu, zatímco ty druhé jako představitele starého světa, který se vyčerpal a směřuje ke svému neodvratnému zániku. Ideologií české Strany zelených není environmentalismus, ale jakýsi podivný modernismus, představa, že stará společnost se „vyčerpala“, blíží se zániku a má být nahrazena novou, lepší společností moderních řešení, postmateriálních hodnot, postideologické politiky a elektrokol. Ideologií Strany zelených je představa, že co je new je zároveň i cool. Je příznačné, že tento přístup odráží určitý typ šovinismu mládí, když vnímá své oponenty jako „umírající“ a „vyčerpané“…

Je příznačné, že tento přístup sám není vůbec nový. Nejen, že byl příznačný pro řadu revolučních hnutí, byl rovněž základní charakteristikou pro poslední velkou utopickou epochu dějin, pro půvabně sebestředná devadesátá léta minulého století, jejichž diagnózu podává Slavoj Žižek v nedávno vydané knize Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Dobová představa, že konflikty minulosti jsou překonány a ti, kdo je připomínají, jsou pouhá dožívající ideologická monstra, má v zelených specificky českou podobu, která se domnívá, že až se česká společnost definitivně poevropští, ztratí také význam oponenti zelených coby pouhé aberace lokálního formátu. Představa, že vše je new anebo post - měla klíčový význam ve vytěsnění sociálního konfliktu postmateriální agendou.

Devadesátá léta skončila, nejpozději s krizí je sociální konflikt zpátky na tapetě. Snaha Ondřeje Lišky jej vytěsňovat není projevem modernismu, jak by si snad předseda Strany zelených přál, ale konzervativismu, roztomilé nostalgie po krásném světě dějinného optimismu devadesátých let, který je nevratně za námi.

Otázka pro generaci
Strana zelených měla jedinečnou šanci spojit některá „postmateriální“ témata s agendou sociálního konfliktu, obrany práv slabších. Neudělala to. Namísto toho přispěla k celé řadě neoliberálních reforem, např. k zavedení degresivního zdanění, které je nyní v pozadí zvyšování nepřímých daní a potažmo útoku na knihy, nad nímž zelení poněkud pokrytecky roní slzy a proti němuž demonstrují (svou slabost). Zelení seděli ve vládě s Julínkem a proti jeho plánům udělali mnohem méně než lidovci, kteří seděli ve stejné koalici. Co přitom získali? Kdybychom měli věřit jejich předvolebnímu inzerátu v Respektu svého času, jejich hlavním přínosem byla podpora politické kariéry Schwarzenberga a Švejnara. I kdyby získali mnohem víc, bylo to nicméně vyhandlováno za nepřijatelnou cenu.

Propojení toho, co je hodnotné na liberálních, postmateriálních hodnotách s agendou sociálního konfliktu nicméně leží ladem, snad se jej chopí iniciativy jako ProAlt. Tento projekt bude zároveň i projektem transgenerační předávky a předávání paměti. Ani zelení nejsou ve svém generačně-modernizačním šovinismu zcela důslední – ze starého světa si vybrali odkaz Václava Havla. Ten ale k řadě klíčových témat nemluví (např. právě k sociálnímu konfliktu) a k řadě jiných vedl k děsivě špatným řešením (např. přihlášení se k západnímu civilizačnímu šovinismu včetně jeho bushovské polohy).

Naše generace dnes potřebuje zhodnocení jiné tradice, spojené možná spíše s institucí, než se jmény. Touto tradicí jsou odbory, kterým z dlouhodobého hlediska hrozí podobným problém jako KSČM – zánik postupným zestárnutím členské základny. Jakkoli se trend poklesu počtu členů odborů nedávno zvrátil, situace stále není růžová. Pro řadu mladých odborová organizovanost jednoduše není téma, k čemuž ostatně přispívají i podobná zavádějící prohlášení, která zkreslují roli odborů. Přispívá k tomu i podezíravost vůči odborům, šířená z části zeleného a nevládního prostředí: odboráři jsou podle ní strejci, betonáři, xenofobové… V této podezíravosti je hodně kulturní a generační xenofobie; postmateriální část naší generace se tu potkává s neoliberálními fracky. Jako kdyby odbory, jakožto organizace hájící zájmy zaměstnanců, nebyla taková, jací jsou její členové. Jako kdyby vstupem do odborů a aktivitou v nich nešlo jejich (někdy skutečně nepřijatelné) postoje také měnit.

Před touto generací bude stát otázka, zda si nechá zaniknout či významně oslabit odbory. Pokud je nenahradí nějakou jinou podobou sebeorganizace na pracovištích, bude to pro ni znamenat výrazné oslabení. Bez silných odborů nebo nějaké jejich alternativy nebude občanská společnost schopna vůči moci „demonstrovat vlastní sílu“ a zůstane odkázána na snahu „standardně komunikovat“, psát ponížené supliky a nakonec si nechat vše líbit. Postoje, jako byl ten Strany zelených, zbavují občanskou společnost její potenciální síly.