Deník Referendum Domov

Tuhle jsem byl v posilovně a všiml jsem si jevu, kterého jsem si předtím nevšiml. Při odchodu ze zařízení kdekdo žvýkal banán, někteří v ruce dokonce žmoulali druhý. Dosud jsem znal jen ty, kteří cíleně konzumovali před cvičením. Nikoli však banán, ale rýži. Zda se ty skupiny prolínaly (rýži před, banán po), nevím. Oboje však asi představuje určitou strategii nabývání objemu. Banán! Rýži! Banán a rýži! To budou svaly!

Postřeh o banánu a rýži jsem zprostředkoval svým přátelům na facebooku, aby se taky mohli pokusit tento jev pochopit, případně ho pro sebe zužitkovat. Začít s banány. Nebo s rýží. Případně s obojím. Hlavně tedy s tím cvičením, bez něhož přijde banán i rýže vniveč. Dostalo se mi však otázky, která s banány ani rýží nesouvisí. Zněla: „Co ty jako intelektuál děláš v posilovně?“

První půlka věty mi zalichotila. Panečku, někdo mě vidí jako intelektuála. To je dobře, byť je to sporné, jak bude ostatně patrné dále. Ale proč by se intelektuál měl posilovně vyhýbat jako vegetarián uzenářství? Z hlediska těla nálepka intelektuál skoro jako by naznačovala drtivou kritiku. Podle oblíbeného stereotypu je to postava bledá, neduživá až rachitická, případně obtloustlá a neforemná. Člověk živící se duševní stravou přece nepotřebuje cvičit.

Ve všeobecném pohledu se fyzické cvičení a duševní posilování vylučují z prostého důvodu. Kdo má čas cvičit, nezbývá mu dost času na knihy a kritické reflexe společenských a jiných fenoménů. Komu záleží na těle, nezáleží mu na duši. Znáte to, co se říká, když má někdo výrazně neatraktivního partnera: „Mně záleží na tom, jaký/jaká je, ne na vzhledu.“ Obojí je ale evidentní nesmysl. Pěkní lidé (měřítka krásy za chvíli) se lidem přirozeně líbí více a i při cvičení lze přemýšlet o Nietzschem či posledním románu Michela Houellebecqa.

Ideál krásy, i kdyby byl vskutku jen mediálně zkonstruovaný, reálně funguje. Některé mediální konstrukce holt mají pevnost železa. Výzkumů na téma, jaká těla pohlavních protějšků se lidem líbí nejvíce, proběhla řada a v jádru se shodují na tomto: Ženám se líbí muži urostlí, s širokými rameny a s vytrénovanou postavou, nikoli však s přílišnou svalovou hmotou, každopádně ale bez visícího pupku, pivního mozolu či povoleného hrudního svalstva. Většině mužů se zase líbí ženy souměrné, které nejsou vychrtlé, ale ani tlusté. Nezapadání do tohoto mustru se odpouští a toleruje – pro lásku, peníze, manželství, apod. Ale jen to.

Důkazem budiž pornomateriály, které slouží k plnění si svých sexuálních fantazií. Serverů s fotogaleriemi a videogaleriemi existuje bezpočet a na světě jsou takové stránky nepřekvapivě nejnavštěvovanější. Jak velí trend diferenciace, i zde je všechen materiál roztříděn do kategorií. Štíhlé a krásné, černošky, Asiatky, sekretářky, v bikinách, tlusté, teenagerky, babičky, vychrtlé, sadomaso. Lze i kombinovat a stačí si jen vybrat.

Snad netřeba doplňovat, která kategorie je nejzaplněnější a také nejnavštěvovanější. Proč si taky kazit sexuální fantazii reálným stavem věcí. Při aktu dosahování slasti je najednou fuk, zda je třeba to děvče blbé jak štoudev (spíše ne, pokud jsou zvěsti o zdroji příjmu velkého počtu vysokoškolských studentek pravdivé). Fyzická krása při sexu či fantazii hraje značnou roli. Při sexu se na druhé díváme a oni na nás taky.

Cvičit a tužit své tělo pak znamená naplňovat většinou spíše tajné přání druhých. Je to vlastně vstřícnost, za kterou by se ani intelektuál neměl stydět, má-li ve svém žebříčku hodnot i altruismus. Pakliže ne, cvičení je minimálně zdravé a pomáhá lépe okysličovat mozek. Do příště vám zjistím, zda je lepší rýže před nebo banán po. Případně obojí. Zase tak velcí intelektuálové totiž my Češi stejně nejsme, abychom nadále okupovali přední pozici ve statistice neforemnosti v Evropě.